Zdeněk Ondráček neměl takové štěstí jako Tomio Okamura. Zatímco šéf SPD si křeslo místopředsedy Sněmovny přes svá skandální vyjádření k protektorátnímu osudu Romů udržel, komunistický šéf komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů funkci opustil. Ještě předtím ale mnohé prozradil o současné KSČM.

Po volbách měla štěstí v neštěstí. Mandátů jí dramaticky ubylo, ale protože nebyl nikdo ochotnější kamarádit se s Andrejem Babišem, její vliv vzrostl. Ve Sněmovně utrhla víc postů, než na kolik měla podle principu poměrného zastoupení nárok. Navíc vede intenzivní jednání o programovém průniku s ANO.

Předseda Vojtěch Filip se snaží, seč může, aby přinesl delegátům dubnového sjezdu KSČM tučnou kořist. Například takové přiblížení se vládě, jakému jsme u komunistů od listopadu 89 nepřihlíželi. Když se mu to nepovede, může skončit. Členskou základnu už neslaný-nemastný profil komunistického klubu v dolní parlamentní komoře unavuje.

Jenže se vyskytl zádrhel. Ukázalo se, že Zdeňku Ondráčkovi chybí soudnost. Že v osmnácti nastoupil k Pořádkovému pluku SNB, by šlo pochopit. Spousta dnešních policistů měla stejný osud. Prý i Babišův ministr vnitra Metnar. Také to, že byl Ondráček v osmadevadesátém poslán mydlit demonstranty na Václaváku, lze vysvětlit. I když ne každý z jeho kolegů měl ten žaludek jít později dělat politiku.

Stačilo málo, aby byl Ondráček vnímán čistě jen coby bezpečnostní expert. Říct: Je mi to líto, omlouvám se těm, kterým jsem ublížil.

Jenže v něm není ani špetka pokory, ani špetka studu. A pokud jsem do úterka pokládal mítinky proti Ondráčkovi za přehnané, tak po jeho vystoupení ve Sněmovně, kde opoziční poslance pozurážel, nazval je demokratickou žumpou a naznačil, že je druhdy (po listopadu 89) vyšetřoval, jsem měl sto chutí svolat protestní shromáždění sám. Ondráček s Filipem působili dojmem, že je logické, když občané demonstrující proti potlačování lidských práv, dostanou po hubě, a naopak skandální (neústavní, nedemokratické), když si někdo dovolí na pokojné akci nesouhlasit s mlátičkou Ondráčkem.

Vraťme se ale ke KSČM. Ondráček je dokladem, jak rostou křídla jí a obzvlášť pak jejímu stalinistickému křídlu. K němu nepatří ani Filip, ani předseda poslaneckého klubu Pavel Kováčik. Těm jde hlavně o jejich vlastní pozice. Proto se museli Ondráčka vášnivě zastávat, i když k němu mají podle kuloárových zvěstí také mnoho výhrad.

Filipovým vážným vyzyvatelem bude na sjezdu Josef Skála. Je ostřeji řezaný, bojovnější, dynamičtější. Jak by se u kovaného komunisty předpokládalo, skrz prsty se dívá i na námluvy s miliardářem Babišem. V tom případě musí Filip předvést za prvé, že spolupráce s ANO je pro KSČM přínosem, a za druhé, že nikterak nenabourává komunistickou identitu.

To je dost těžký úkol. A tak Filip aspoň využil příležitost zastat se Ondráčka i jeho způsobů a zaútočit na demokratické strany plus občanskou společnost. Kdo nepamatuje, jak se kdysi informovalo o protirežimních demonstracích, zadarmo mohl nakouknout do skanzenu — když komunističtí poslanci naznačovali, že v ulicích se sešlo jen pár křiklounů, nadto bůhvíkým organizovaných…

Kdyby nic jiného, tak hájení Ondráčka a Okamury ukazuje, že je KSČM nepoučená a nepoučitelná. Násilí jí není cizí ani skutečné, ani verbální. Je paranoidní, zlostná, útočná. Především ale nevnímá kvalitativní rozdíl mezi demokratickým právním státem a modelem, jenž zde byl nastolen po únoru 1948.

A co na to Babiš? O komunisty stojí. Proto ANO původně Ondráčka většinově podpořilo. Předseda klubu Jaroslav Faltýnek měl jeho jméno i na seznamu sněmovních funkcí k rozdělení, pro který v prosinci hledal mezi ostatními stranami podporu.

Jenže Babišovi marketingoví specialisté o víkendu zavětřili problém. Ostatně jde převážně o relativně mladé pražské liberály, kteří nechtějí být spojováni s Ondráčkem. Babišovi zřejmě vysvětlili, že pokud netouží po dalších a dalších veřejných protestech, měl by se zátěže jménem Ondráček zbavit. Poslechl je jako obvykle, ale překvapil tím poslance svého hnutí. Dokonce hrozilo, že jeho zadání nesplní a budou při Ondráčkově odvolávání hlasovat podle svého.

Ondráčkův dobrovolný ústup tak vytrhl Babišovi trn z paty. Bude to KSČM nějak kompenzovat, ať už v programové, nebo personální oblasti? Ani mu nic jiného nezbude. Komunisté se cítí být poníženi a Filip, aby obstál před svými soudruhy, hrozí, že KSČM Babišovu druhou vládu podpořit nemusí.

Co je skutečnost a co jen virtuální realita, uvidíme po komunistickém sjezdu. Kdo na něm zvítězí, je ve hvězdách. Zatím si musíme vystačit s pocitem, že slušné vychování a dobrý vkus komunistickým poslancům stále chybí. A Babišovi snad jeho poradci také vysvětlí, že kdo s čím zachází, s tím také schází.