Volby do parlamentu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska by normálně měly být až na jaře roku 2020. Mnohé však nasvědčuje tomu, že voliči už teď mají dost konzervativců i dřívějšího blairovského ostudného kompromisu. Vypadá to, že pokud mu to zdraví při jeho letošních 69 letech věku dovolí, v čele Strany práce (Labour Party) setrvá a kandidátem na premiéra bude Jeremy Corbyn.

S Corbynem by do Dolní sněmovny a do kabinetu vstoupil v obnovené síle labouristický program, tentokrát autentický, navazující na svého času slavný a dnes neprávem zapomínaný fabiánský socialismus. Jeho překvapivým spojencem na tamní scéně je anglokatolický socialismus. Je to hnutí tradicionalistických anglikánů, kteří pěstují mimo jiné krásnou a bohatou liturgii a mají smysl pro mystiku. Jedna z jeho postav, biskup Frank Weston (1871—1924) je znám výrokem: Nemůžete si činit nárok uctívat Ježíše ve svatostánku, když si neděláte starost o Ježíše ve slumech.

Bohužel i v britské pravlasti seriózní politické rozpravy přicházejí v zápase o přízeň voličů nečestné úskoky. Na Corbyna teď vytáhli údajnou spolupráci s československou Státní bezpečností. Rozproudila se debata, nakolik bylo jeho setkávání s našimi diplomaty vědomou spoluprací, nakolik byl „neuvěřitelně naivní“, jak se vyslovil bývalý šéf britské rozvědky MI6 Richard Dearlove, a nakolik přesně věděl, oč jde.

Corbyn sám a prostřednictvím svých mediálních spolupracovníků obvinění pochopitelně odmítá. Není si vědom, že by při rozhovorech s diplomaty vyplývajících z jeho tehdejší politické pozice poskytl utajované informace. Tehdejší rozvědka a kontrarozvědka československého ministerstva vnitra ovšem uměla pracovat i s informacemi zdánlivě neškodnými. Dnes je známo, jak si uměli pospojovat nahodilá sdělení a vytvořit z nich věrohodné soubory, které posloužily režimním mocenským zájmům. Pokud jde o jejich aktivity na domácí scéně, mohlo jít o podněty, které přispěly ke kompromitaci disidentů, nebo dokonce k jejich trestnímu stíhání.

Nutno však vzít vážně oficiální stanovisko nejkompetentnější osoby, ředitelky Archivu bezpečnostních složek Světlany Ptáčkové, podle níž vedení agentů mělo svá přesná pravidla a tvrzení někdejšího příslušníka StB Jána Sarkocyho jsou v přímém rozporu s archivními materiály.

Podle bývalého pracovníka Ústavu pro studium totalitních režimů Radka Schovánka Corbyn nemohl ve druhé polovině osmdesátých let spolupracovat s československou špionážní rezidenturou v Londýně, protože ta byla podle dnes známých informací pod kontrolou britské rozvědky, jejíž špičkový agent Vlastimil Ludvík měl pozici zástupce šéfa československé rezidentury a informoval MI6 o všem, co rezidentura činí.

I když vytažení aféry vypadá na nečestný úskok politických protivníků, lze snad stále ještě spolehnout na to, že v solidních britských médiích se v diskusi objeví argumenty pro a proti. Lze doufat, že estébácká karta nebude v britských poměrech tak silná, jako je v poměrech zdejších, a že o volebním výsledku za dva roky rozhodne jiná argumentace.

Změna struktur

Po změně režimu bývá citlivá otázka změny nasměrování tajných služeb. V devadesátých letech jsem se ocitl překvapivě blízko utváření nové zpravodajské struktury. Tehdy ještě noví lidé, kteří se na tom podíleli, nebyli tak vytrénovaní v konspiraci a leccos řekli a já jsem si uši loajálně nezacpával.

Aniž bychom zde mohli jakkoli pracovat se skutečně utajenými informacemi, můžeme říct, že od vzniku Úřadu na ochranu ústavy a demokracie na začátku roku 1990 (a při častých změnách vedení a změnách institučního zakotvení až po dnešní Bezpečnostní informační službu) pracovala tato služba s dosavadními pracovníky někdejší II. správy Federálního ministerstva vnitra, z nich část byla označována jako Státní bezpečnost.

Podle tehdejších informací muselo službu opustit několik příslušníků, kteří se podíleli na represích proti kritikům režimu. Pod novým velením a pod dohledem znalých čerstvě spojeneckých instruktorů až do postupné obměny mladšími kvalifikovanými odborníky pracovali lidé, které by někdo nazval estébáci. Prý pracovali spolehlivě a přičinlivě. Značná část jejich agendy se nezměnila, například ochrana důležitých provozů před průmyslovou špionáží, sledování a maření nelegálního obchodu se zbraněmi a štěpnými materiály a podobně.

Nutno poznamenat, že podobně i poválečný, v demokratické části Německa vznikající Spolkový úřad na ochranu ústavy převzal do svých služeb pod dohledem vítězných mocností prominentní zpravodajce nacistického režimu. Prvním ředitelem tamní Spolkové zpravodajské služby (rozvědky) se stal Reinhard Gehlen (1902—1979), který v posledních letech války pracoval ve vysoké hodnosti pro zahraniční zpravodajskou službu SS. Ta se (spolu s Gestapem) bohužel pod jeho velením smutně proslavila drastickými metodami získávání informací na obsazených územích.

Zpravodajské zájmy státu, jejich ideologické zneužití a jejich nezákonné metody vyžadují pečlivé historické studium. Brutální represe náboženských společenství, nezávislých občanských iniciativ, politické opozice, ba i členů vlastního politického směru vyhlédnutých jako soupeři mocných, to vše je třeba jasně odmítnout. Nic z toho nebylo a není pro bezpečnost státu nutné.

Stejně tak zavrženíhodné a špinavé je politické zneužívání původně čtyř, dnes tří českých tajných služeb. Posluhování stranickým sekretariátům v podobě tak řečených teplých bonzů (či podle mezinárodní terminologie no papers), vyrábění kompro, tedy kompromitujících materiálů například v předvolebním boji by také mohla být jednou někomu vytčena.

Vytahování estébácké karty jako mediální zbraně na Jeremyho Corbyna dospělo z ostrovů i k nám. Někteří konzervativní naivkové by snad z českého zápecí chtěli ovlivnit britské parlamentní volby za dva roky. Možná však jen chtějí předvést, jak je levice nemravná a jak oni jsou vzorem ctností, a chtějí mít prostřednictvím cizí kauzy vliv třeba na aktuální sestavování české vlády s šancí získat důvěru. Ale kdoví, pokud zůstaneme u poněkud mytického a symbolického významu zkratky StB, není-li právě tento přístup estébácký?