„První slovo platí, druhý leze z gatí,“ křičeli jsme na sebe jako děti při hrách na pískovišti, když se kamarád při výstavbě majestátního hradu a přilehlých dopravních komunikací proti původní domluvě dožadoval zelené lopatičky místo růžového autíčka. Svižná změna daného slova se jen tak neodpouštěla a prcek s touhou vratkou jako věž z dřevěných kostek se stal terčem spravedlivého posměchu.

Pořádek zkrátka musí být. Jak bychom si ostatně mohli bez pravidel, přesněji bez jistoty, že se čutání do balonu v mžiku nezmění ve slepou bábu, vůbec hrát? Hra, kterou někdo v jednom kuse svévolně mění, sice může být zpočátku zajímavým zpestřením fádního odpoledne, ale nakonec všechny unaví.