Ukrajinské aktivistce Angelině Diashové, která oživila svým výstupem jinak nudnou prezidentovu návštěvu volební místnosti, sdělila policie podezření z přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Tento trestný čin spáchá ten, „kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí“. Za výtržnictví hrozí trest odnětí svobody až dva roky.

Bylo ale hodnocení jejího jednání jako trestného činu v pořádku? Ne, rozhodně nebylo, a to ani s ohledem na znění zákona, ani s přihlédnutím k ustálené praxi.

V trestním zákoníku je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe, která znamená, že trestní právo „lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ Tímto jiným právním předpisem je zejména zákon o některých přestupcích a jeho úprava přestupků proti občanskému soužití (například ublížení na cti zesměšněním nebo jinou hrubou urážkou s možností pokuty do 10 tisíc Kč, úmyslné narušení občanského soužití schválností nebo jiným hrubým jednáním s možností pokuty do 20 tisíc Kč).

Společenská škodlivost se posuzuje u méně závažných činů s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zohledňuje se mimo jiné, zda čin odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jinými slovy, posuzuje se, zda může být čin pouhým přestupkem a postačí to k ochraně společenských zájmů, nebo zda jde o krajní případ, na který je třeba reagovat jedině prostředky trestního práva.

U trestného činu výtržnictví, jehož skutková podstata se mimochodem často zneužívala před rokem 1989 k pronásledování osob stavějících se na odpor režimu (klasifikovalo se tak například tančení rokenrolu), by muselo v dnešní době dojít k závažnějšímu ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Kromě narušení veřejného pořádku by jednání muselo ohrožovat zdraví (například použitím fyzického nebo psychického násilí) nebo vážně ohrožovat další hodnoty, jako je majetek či důstojnost.

Lze si tedy představit, že by o výtržnictví mohlo jít v případě, že by činem byla zaskočena stará vážně nemocná osoba, kterou by čin mohl doslova dorazit, a že by útok měl zároveň větší razanci než pouhé odhalení ňader. V daném případě ale aktivistka svůj čin zaměřila na osobu mladou, plnou sil a energie, a navíc ani nešlo o zastrašení těmi nejintimnějšími partiemi. Zohledněna by měla být také motivace činu, která byla čistě politická (právo na svobodu projevu a kritiku nejvyššího politického představitele, i když za hranou), evidentně nešlo o úmysl způsobit škodu na zdraví nebo na majetku, s čímž trestný čin výtržnictví typicky souvisí.

Použití trestního práva se v tomto případě jeví jako zjevné a účelové vybočení z aplikační praxe přestupkových orgánů a orgánů činných v trestním řízení. Stačí trochu pohledat na zpravodajských webech a zjistíme, že výtržnictví bývá spojeno s fyzickým násilím a napadáním (typicky na fotbalových stadionech), ohrožováním zbraněmi, rvačkami a ničením majetku. Trestněprávní kvalifikace je v tomto případě pěstí na oko. Snad kdyby aktivistka chtěla prezidentovi přiložit „pěst na oko“, posouzení v rovině trestního práva by bylo na místě. Jinak ne. Jde o selhání policie, státního zastupitelství i soudu, jejichž postup působí podobně svévolně a nezákonně jako některé policejní postupy při návštěvě čínského prezidenta nebo jako zneužívání „výtržnictví“ v dobách minulých, ale evidentně stále ještě přítomných.

Závěrem k diskutované rychlosti projednání trestného činu, kterou byla veřejnost překvapena. Vysvětluje se tím, že trestní řízení bylo vedeno formou zkráceného přípravného řízení a následně zjednodušeného řízení před soudem. Jeho smyslem je urychlit a zjednodušit řízení a v co nejkratší době postihnout pachatele méně závažných trestných činů, a to zejména v případech, ve kterých je pachatel přistižen přímo při činu, případně je jeho čin jednoznačně prokázán a ve věci se nepředpokládá zdlouhavé dokazování. Pokud je podezřelý zadržen, může být odsouzen do tří dnů od svého zadržení.

Veřejnosti tento rychlý způsob vyřízení trestní věci a potrestání pachatele není příliš znám, protože se využívá typicky u méně závažných přečinů, které nejsou zpravidla medializovány. Nejedná se o nic mimořádného, co by zasluhovalo zvýšenou pozornost. Pokud by jednání aktivistky skutečně dosahovalo trestněprávní roviny, bylo na místě k tomuto zrychlenému vyřízení věci přistoupit. Problém je ovšem v tom, že její jednání trestněprávní roviny nedosahovalo, a proto i trest odnětí svobody v délce tří měsíců, podmíněně odložený na jeden rok, a k tomu ještě vyhoštění, je za oživení volebního cirkusu nepřiměřeně přísným potrestáním.