Útoky na občanské organizace v České republiceu zesilují. Nemine týden, aby se neobjevily v nějakém médiu. Každou chvíli se do nich opře nějaký politik — od Okamury to není překvapením, ale bohužel nezůstává sám, patří to ke koloritu většiny stran. Na sociálních sítích kolují konspirační odhalení o tom, jak jsou bezpečně napojeny na státní rozpočet nebo zahraniční mecenáše typu Soros, pod články se množí komentáře o tom, jak jsou „přisáty na státní cecík“.

Česká společnost si útokem na občanské organizace podřezává větev sama pod sebou. Respektive ji pod společností úmyslně nebo z hlouposti podřezávají ti, kdo tyto „zprávy“ vyrábějí a šíří.

Nejde přitom o nic menšího než o jednu z nejdůležitějších funkcí společnosti: sebeorganizaci odspodu, iniciativu a vůli se angažovat, podílet se na rozvoji celku a nehledět jen na individuální zájmy jednotlivců. A také o ochranu slabších, bezbranných, marginalizovaných a o životní prostředí. O ochranu základů solidarity a trvale udržitelného života. A idejí, na kterých vyrůstalo první demokratické Československo a obnovená demokracie v Česku.

Občanské organizace se nedostaly pod palbu náhodou. Od přelomu tisíciletí postupně ztrácely prestiž, nejvíce odchodem politických osobností, které si jejich přínosu dokázaly vážit a přijímat je jako partery ve veřejném prostoru. Od roku 2014 či 15 se pak staly systematickým terčem dezinformačních webů vázaných především na zájmy distribuované z Ruska a současně politiků, kteří se obávají veřejné kontroly a zaklínají se jednorázovým projevem vůle lidí ve volbách s tím, že v mezičase mezi nimi spolupráci s lidmi, kteří se sdružují v organizacích, odmítají. To není demokracie, to je nakročení k autoritářství.