Útoky na občanské organizace v České republiceu zesilují. Nemine týden, aby se neobjevily v nějakém médiu. Každou chvíli se do nich opře nějaký politik — od Okamury to není překvapením, ale bohužel nezůstává sám, patří to ke koloritu většiny stran. Na sociálních sítích kolují konspirační odhalení o tom, jak jsou bezpečně napojeny na státní rozpočet nebo zahraniční mecenáše typu Soros, pod články se množí komentáře o tom, jak jsou „přisáty na státní cecík“.

Česká společnost si útokem na občanské organizace podřezává větev sama pod sebou. Respektive ji pod společností úmyslně nebo z hlouposti podřezávají ti, kdo tyto „zprávy“ vyrábějí a šíří.

Nejde přitom o nic menšího než o jednu z nejdůležitějších funkcí společnosti: sebeorganizaci odspodu, iniciativu a vůli se angažovat, podílet se na rozvoji celku a nehledět jen na individuální zájmy jednotlivců. A také o ochranu slabších, bezbranných, marginalizovaných a o životní prostředí. O ochranu základů solidarity a trvale udržitelného života. A idejí, na kterých vyrůstalo první demokratické Československo a obnovená demokracie v Česku.

Občanské organizace se nedostaly pod palbu náhodou. Od přelomu tisíciletí postupně ztrácely prestiž, nejvíce odchodem politických osobností, které si jejich přínosu dokázaly vážit a přijímat je jako partery ve veřejném prostoru. Od roku 2014 či 15 se pak staly systematickým terčem dezinformačních webů vázaných především na zájmy distribuované z Ruska a současně politiků, kteří se obávají veřejné kontroly a zaklínají se jednorázovým projevem vůle lidí ve volbách s tím, že v mezičase mezi nimi spolupráci s lidmi, kteří se sdružují v organizacích, odmítají. To není demokracie, to je nakročení k autoritářství.

Kdo jsou občanské organizace v České republice? Jsou jich stovky tisíc — třeba sportovní svazy, turistické oddíly, dobrovolní hasiči či chovatelé a zahrádkáři. Ale také profesionální poskytovatelé sociálních služeb, ochránci menšin a lidských práv, životního prostředí nebo antikorupční Watchdog.

Pro společnost jsou důležité všechny. Zpochybňovány jsou jen některé

Zejména ty, které se věnují tématům lidských práv, korupce, cizincům, genderové rovnosti či inkluzi ve školství. Rozsáhlá expertiza občanských organizací, kterou prezentují silné osobnosti (jež v občanském sektoru za 28 let vyrostly) a značná nezávislost na oficiální moci a penězích představují silnou a nebezpečnou opozici proti partikulárním zájmům těch, kterým nevyhovuje poučená, diverzifikovaná, kriticky smýšlející a aktivní společnost. Kterým — na samé hraně — nevyhovuje demokracie, útrpně ji ve volbách snášejí, aby si udrželi moc, a její projevy, mezi kterými je občanská iniciativa sdružená do spolků a organizací, dehonestují a zašlapávají do země. A to nejvíce právě v tématech, na kterých lze populisticky surfovat k volebnímu vítězství.

↗

Občanské organizace poskytují náročné sociální služby, prakticky naplňují obshem definici moderního sociálního státu, který se stará o své chudé, znevýhodněné a postižené. Foto Charita Odry

Na pořadu dne jsou však i hrubé výhrůžky čelním představitelům některých organizací, kteří ochraňují zájmy těch nejzranitelnějších. Mailem, poštou nebo telefonem jim vyhrožují smrtí, znásilněním či útokem na rodinu. Jde o cílené deptání a zastrašování, a tedy o trestnou činnost.

Přitom by to mělo být obráceně. Občanský sektor má být korektivem rozhodování veřejné správy, účastníkem na formování veřejných politik. Samozřejmým partnerem, který nechybí u jednacích stolů, u kterých se politici a úředníci ptají na názor veřejnosti na chystané změny. Samozřejmě že politik a úředník posléze rozhodují, ale s tím, že kontinuálně spolupracují s veřejností a i touto cestou jí transparentně vysvětlují své rozhodování. To je princip participace, a tedy participativní demokracie.

Ještě je potřeba připomenout, že stát si u občanských organizací objednává to, co sám nedokáže zajistit a dělat nechce a nedovede. Občanské organizace poskytují náročné sociální služby, pracují se sociálně vyloučenými lidmi, cizinci, s náročnými (zdravotně postiženými) klienty, navrátilci z výkonu trestu, s oběťmi a pachateli domácího násilí, drogově závislými, lidmi bez domova. Odvádějí pro společnost obrovskou službu, neboť zajišťují alespoň základní sociální smír, prakticky naplňují obsahem definici moderního sociálního státu, který se (také!) stará o své chudé, znevýhodněné a postižené.

Spolky přitom nemají na růžích ustláno a o peníze musí tvrdě bojovat. Pracují často v ročních cyklech, s nejistotou, že získají potřebné prostředky, neboť jsou závislé na dotačních řízeních, jež jsou někdy transparentní, a jindy bohužel nikoliv.

Závěrem je dobré připomenout, že všechny občanské organizace nejsou stejné a jsou mezi nimi tak velké rozdíly, jako jsou třeba mezi různými firmami nebo různými veřejnými institucemi. A že od 90. let vzniklo mnoho takových, jež pod hlavičkou veřejného zájmu hledají možnosti, jak využít, respektive zneužít dotací. To však nic nemění na roli občanských iniciativ ve společnosti a na důležitosti těch, které pracují v nepartikulárním zájmu.

Ovšem na ty, bohužel, útoky směřují nejvíce.