Když jsme 11. listopadu s pár známými zahájili informační blokádou údajně nejhorší šmejdské směnárny u nás kampaň Centrum bez šmejdů, bylo mi až skoro trapně, že daná věc potřebuje i nadále postrkovat vpřed k řešení. Česko-britská firma Chequepoint na Staroměstském náměstí v Praze dlouhodobě za jedno euro dává většině důvěřivých zákazníků pouhých 15 korun, v čemž sice není v Praze zdaleka sama, ale vzhledem k nedalekému Orloji takhle obere až o 42 procent hodnoty jejich peněz zřejmě nejvíc turistů ze všech. Takže jsme stáli před směnárnou, sbírali podpisy a informovali důvěřivce, že je v tomhle Chequepointu okradou.

Je to sice legální, ale je to jasná lumpárna, na tom panuje široká společenská shoda. Na tak triviální službě, jakou je výměna cizí měny za českou, zákazníka různými legálními triky obalamutí tak, že například už při směně padesátieurové bankovky směnárník obere klienta o 500 korun.

Šance transakci ve směnárně stornovat a dostat peníze zpět prakticky není. Přitom celkem dost klientů si nedlouho po směně uvědomí, že na částce, kterou dostali, něco nesedí. Kromě negativního zážitku z dovolené v České republice jim to však většinou k ničemu není. Bezmocná je často i přivolaná policie, která sice se zákazníky soucítí, směnárníky možná proklíná, ale jinak nic nezmůže. Transakci provedl zákazník dobrovolně, a tak je podle zákona odpovědnost jen na něm.

Směnárníci tu jasně těží z informační asymetrie, kdy zákazník je v nevýhodě a snadno nalítne na návnadu zavádějících nápisů lákajících na „0% commission“ a prostě nepředpokládá, že ho tu natáhnou o skoro polovinu ceny. Přitom v případě internetových obchodů, kde informační asymetrie též existuje, dává zákazníkovi zákon možnost odstoupit od transakce do čtrnácti dnů bez potřeby udávat důvody; prostě proto, aby obchodníci neprodávali zajíce v pytli.