Jedním z předvolebních témat v oblasti školství a vzdělávání se stalo zavedení povinného předškolního vzdělávání dětí od pěti let. Zejména pravicové strany vytvářejí v médiích systematicky dojem, že od prvního září letošního roku museli všichni rodiče odevzdat své pětileté děti do mateřské školy, a pokud do ní nechodí, musejí lékaři psát dětem omluvenky a nebozí rodiče nemají žádnou jinou možnost, jak tuto povinnost uloženou (jako vždycky) zlým státem splnit. Zkrátka údajná kontrola rodin státem a omezování svobody rodičů.

Jako až příliš často se jedná o kombinaci nepochopení a účelových dezinformací. Novela školského zákona přijatá minulý rok v létě nenutí rodiče, aby své děti bez ohledu na jejich individuální situaci a potřeby předali do mateřských škol. Nenutí je ani k tomu, aby v případě nemoci dítěte nebo jiného důvodu, kdy dítě do mateřské školy nepřijde, složitě sháněli omluvenky a další doklady, které by ospravedlňovaly nepřítomnost dítěte ve školce. Proč by stát něco takového dělal?

Skutečnost je mnohem prozaičtější — zákon nezavádí povinnost docházky do mateřské školy, zavádí povinnost účastnit se předškolního vzdělávání. To v praxi znamená, že rodič si může zvolit, zda dítě bude chodit do mateřské školy, nebo se bude doma vzdělávat individuálně — s metodickou pomocí mateřské školy podle potřeb dítěte. Potřeby dětí byly při přípravě návrhu tohoto opatření klíčovým faktorem. Zdaleka přitom nešlo jen o pár procent dětí ze sociokulturně a ekonomicky znevýhodněných rodin.

První rok platnosti tohoto opatření ukázal, že do povinného předškolního vzdělávání bylo zapsáno 97 procent pětiletých dětí. Část nezapsaných jsou děti pobývající s rodiči v zahraničí. Vzhledem k tomu, že jde o novinku, není nutné nad tím zoufale lomit rukama. Oproti loňsku počet těchto dětí stoupl o nějakých pět procent. A většina mateřských škol si dokázala se svou pravomocí poradit.

Je totiž prokázáno, že účast na vzdělávání v raném věku vede následně k lepším výsledkům ve škole i v životě, k větší motivaci k učení, podporuje osobnostní rozvoj i produktivitu práce a naopak omezuje některé negativní jevy, jako je zhoršený zdravotní stav, kriminalita apod. Podle mezinárodního šetření PISA děti, které se účastnily v raném věku vzdělávání, ve škole v pozdějším věku obvykle podávají lepší výkony než děti, které se předškolního vzdělávání neúčastnily (i když měly lepší sociálně ekonomické zázemí).

Česká republika v mezinárodním srovnání navíc vykazuje naprosto mimořádnou míru odkladů nástupu dětí na základní školy. Zavedení povinného předškolního vzdělávání od pěti let věku dítěte je nástroj, který jednoznačně snižuje počet dětí, které v šestém roce nejsou zralé pro nástup do základní školy. Odklady se pak zejména u sociokulturně znevýhodněných dětí negativně projevují v jejich dalším vzdělávání v míře dokončování základního i středního vzdělávání (tyto takzvané předčasné odchody ze vzdělávání nám mimochodem v posledních letech nebezpečně rostou).

Povinný rok předškolního vzdělávání přitom není žádný převratný „vynález“ našich ministerských úředníků. Je dnes stále častěji součástí vzdělávacích systémů po celém světě i v Evropě. Jen v Evropské unii má povinné předškolní vzdělávání zavedeno 12 z 28 zemí — ve většině zemí začíná od pěti let věku dítěte, v některých ale začíná podstatně dříve. Například Maďarsko zavedlo povinné předškolní vzdělávání (znovu opakuji, není to totéž jako nástup do mateřské školy) již od tří let věku dítěte. Dvě třetiny tříletých dětí a čtyři pětiny čtyřletých dětí v Evropě se účastní předškolního vzdělávání a tento podíl se stále zvyšuje.

Naši kritici povinného předškolního vzdělávání se nakonec uchylují k administrativním argumentům typu: několik desítek rodičů v určitém kraji v prvním roce této povinnosti své dítě nezapsalo — kdo je má na to upozornit? Co dělat, když se rodiče přestěhují nebo změní mateřskou školu? Jak se má vyhodnocovat (nikoli zkoušet!) dítě připravující se individuálně? Jak to, že ministerstvo nevydalo detailní centrální pokyny k omluvenkám (zvlášť pikantní u těch, co současně kritizují ingerenci státu), k hodnocení připravenosti dětí, k případným sankcím? Po odplynutí demografické vlny z mateřských škol navíc v jejich drtivé většině odpadne i kapacitní argument proti tomuto opatření.

I toto opatření je především tlakem na stát, aby se postaral o zlepšení podmínek v mateřských školách. Kde je povinnost, tam musejí být i podmínky — personální i materiální. Častá reakce kritiků (skoro všech) změn stojí na zvláštním argumentu: až bude vše optimální, všude dost kapacit a vybavení nebo malý počet dětí na učitelku, pak teprve můžeme uzákonit povinnost vzdělávat pětileté děti. Pokud by se ovšem zase kapacity mateřských škol „neoptimalizovaly“ způsobem známým z doby demografického poklesu.

Přes obvyklé „české“ reakce na tuto změnu, doporučovanou navíc mezinárodními odbornými studiemi (nikoli „zlým Bruselem“), lze konstatovat, že podpora vzdělávání dětí před nástupem do mateřské školy není žádná zvůle státu vůči rodičům ani byrokratický úřednický výmysl. Je to nejlepší způsob, jak investovat do našich dětí a významně podpořit jejich úspěch v pozdějších fázích vzdělávání.