Australský hudebník Nick Cave zahrnul do listopadového evropského turné své kapely Bad Seeds i dva koncerty v Izraeli, který sice v Evropě neleží, ale za který se během své tiskové konference v Tel Avivu jasně postavil. Rozhodl se tak ignorovat volání po bojkotu Izraele coby opresivního apartheidního státu, požadavek původně vycházející zevnitř izraelské a palestinské společnosti, a odmítl též vyslyšet žádosti uměleckých kolegů, aby v Izraeli nehrál.

Jistě si lze vážit Caveových dosavadních počinů, ať již hudebních, či občanských. Nelze však nevidět, že svým rozhodnutím koncertovat v Izraeli a jeho veřejnou podporou se podobně jako nedávno kapela Radiohead přiřadil k těm, kteří jsou ochotni propůjčit svou pěstěnou tvář svobodomyslných umělců režimu, který jim podobné, avšak palestinské umělce drží pod zámkem. Oblíbená figura stavění mostů mezi oběma stranami neobstojí už z toho důvodu, že Cavea stejně jako Radiohead zřejmě vůbec nenapadlo se na okupovaná palestinská území byť jen podívat, natož tam zahrát.

Mlčení Waela Zwaitera

O tom, jak je Caveova obhajoba Izraele coby běžné kulturní země neudržitelná, by mohla svědčit malířka Janet Venn-Brownová, která stejně jako Nick Cave pochází z Austrálie. Venn-Brownová žila v dlouholetém svazku s palestinským básníkem a překladatelem Waelem Zwaiterem, jenž byl na začátku 70. let minulého století pevnou součástí římského intelektuálního světa a zdejší kulturní bohémy.

Rodák z palestinského Náblusu studující arabskou literaturu a filosofii na Bagdádské univerzitě a zpěv v Itálii, který se dorozuměl vedle rodné arabštiny též francouzsky, italsky a anglicky, pracoval v Římě jako tlumočník a zastupoval zde Organizaci pro osvobození Palestiny. Svůj volný čas věnoval psaní, a hlavně italskému překladu pohádek Tisíce a jedné noci, vůbec prvnímu z arabského originálu. Jeho vysoká postava básníka s měkkýma tmavýma očima se objevila i v několika italských hraných filmech. Český divák jej může znát z epizodní role číšníka z filmu Růžový panter. Příležitostné hraní umožnilo Zwaiterovi finančně si přilepšit k jinak hmotně bídnému životu běžence.

V říjnu 1972 byl Wael Zwaiter před svým římským bytem zastřelen 13 ranami vypálenými agenty izraelského Mossadu. Jedna z kulek se zarazila o sešitové vydání arabských pohádek, které měl zrovna u sebe. Autor a překladatel Wael Zwaiter se tak stal první obětí v sérii vražd palestinských umělců, intelektuálů a diplomatů, kteří byli izraelskými agenty likvidováni nejen na Blízkém východě, ale už i v Evropě.

↗

Wael Zwaiter (vpravo) se stal symbolem umlčování hlasů palestinské komunity. Repro Wikimedia

Obvinění z napojení na skupinu Černé září a ze zodpovědnosti za smrt izraelských sportovců z mnichovské olympiády se u Zwaitera ukázalo jako účelová konstrukce a jeho vražda byla podle vyjádření římské policie motivována politicky. Ze strany Izraele šlo o akt státního terorismu. Básník byl umlčen, a tak jeho hlas již nemohl v italském prostředí působit v neprospěch izraelské okupace palestinských území.

Mlčení Nicka Cavea

Nedat se umlčet bylo hlavním mottem Cavevovy izraelské tiskové konference. Nešlo však o snahu nemlčet k osudům podobným tomu Zwaiterovu. K osudu palestinských umělců, které Izrael buď zabil, či uvěznil bez soudu a obvinění. Australský zpěvák chtěl svým prohlášením sdělit, že nepodlehne nátlaku, nenechá se umlčet a dva plánované koncerty v Izraeli odehraje, a to navzdory výzvám hnutí bojkotu BDS, či přímo kvůli nim. Svým požadavkem svobodné prezentace však Cave mimoděk prozradil, že neví či vědět nechce, co kampaň bojkotu, vůči které se tak rázně vymezil, vůbec sleduje.

V odpovědi mu tak Roger Waters mohl jen připomenout, že „nejde o jeho muziku, ale o lidská práva“, a Brian Eno upřesnil, že „je nesmyslné mluvit o „umlčování“ umělců, když jsou umlčovány miliony lidí“. Skotský spisovatel A. L. Kennedy vystihl podstatu ještě přesněji, když se vyjádřil, že „stěžovat si na umlčování za situace, kdy jsou ve prospěch Cavevova vystoupení umlčovány protestní hlasy, je přinejmenším naivní“. Cave tak nechce mlčet, přesto se dává na stranu těch, kdo umlčují.

Přitom Nick Cave by měl chápat smysl protestních kampaní už jen proto, že sám v minulosti některé z nich podpořil. Ať již šlo o nespravedlivě obviněné mladíky v soudním případu známém jako West Memphis Three či o obviněné v případu obsazení anglické zbrojovky dodávající zbraňové komponenty též Izraeli, jehož někteří aktéři Cavea nyní oslovili otevřeným dopisem.

Spoluvinni v mlčení

Účelem kampaní BDS přitom není umlčovat, ale vyslyšet palestinský a izraelský hlas volající po tom, aby se umělci nepodíleli na propagačním tažení, které má Izraeli poskytnout zdání normálnosti. Izrael soustavně využívá zahraniční umělce k vylepšení svého obrazu a zastření problému okupace. Jeho vláda vynakládá každoročně značné prostředky na to, aby se izraelská propaganda šířila dostatečně hlasitě a jednoznačně. Izraelští umělci jsou smluvně zavazováni hájit v zahraničí státní zájmy a podle toho jsou i odměňováni. Společně s taktikou označovat kritiku Izraele za antisemitismus to vede k velmi nerovnoměrnému obrazu toho, co se v oblasti děje. Kampaně BDS jsou tak jedním z mála slyšitelných hlasů Palestinců čelících realitě každodenní okupace. Hlasu, který má být umlčen.

Nick Cave stejně jako Thom Yorke z Radiohead odvahu promluvit ve prospěch utlačených Palestinců nenašli. Rozhodně se však nenechají umlčet, pokud se mají předvést v zemi, která je za palestinské utrpení odpovědna.