Pluralita stokrát jinak

Lukáš Jelínek

Z letošního 17. listopadu mi v hlavě zůstanou dva střípky: spor na levici, zda je co slavit, a urážky mezi dvojící zasloužilých protikomunistických aktivistů. Spolu to dává vysvětlení, proč jsme tam, kde jsme a líp hned tak nebude.

Tvrdit, že bídná životní úroveň těch, co si neuzobávají ze švédského stolu současné prosperity, představuje důvod k zatracení listopadu 1989, je hodně odvážné. Zastánci tohoto pohledu na levicových debatních fórech a sociálních sítích tak redukují, byť možná nechtěně, osmadvacet let stará očekávání jen na plné talíře a nadité peněženky.

Ne snad že by ekonomická motivace nebyla rozhodující. Klíče, kterými se zvonilo v ulicích, nebyly jen nejsnáze použitelnou rekvizitou. Šlo také o nástroj k odemčení nových komnat. Jedni za dveřmi vyhlíželi především svobodnou společnost, demokracii a právní stát, druzí vyšší životní úroveň (mzdy, důchody, koupěschopnost populace…).

Často se setkávám s lidmi, kteří mi říkají, že je jim možnost volného pohybu k ničemu, když nemají za co cestovat. Místo toho hledí, jak utáhnout nájem nebo děti na škole, jejich kroužky a záliby. Nikdy by mě nenapadlo jim vyčítat, že nedostatečně oslavují demokracii.

×