Letošní volby do Poslanecké sněmovny jsou důležité, jako snad žádné jiné volby v polistopadové historii. Kandidáti jsou si podobní v jedné věci — v názoru na uprchlíky a na nacionalismus. Celkově jde v posledních letech pozorovat výrazný posun všech kandidátů na ose internacionalismus-nacionalismus vpravo k pojmu nacionalismus. Čest výjimkám. Argumentace mediálně výrazných zástupců mainstreamových politických stran se opírá o tezi, že je v ohrožení jakási česká, evropská, křesťanská kultura, a ohrožujícím faktorem je „migrační vlna“.

Pomoc uprchlíkům, EET, elektronizace státní správy

Uprchlík je podle těchto politiků člověk, jehož domovská země se možná zmítá ve válce, jeho hlavní motivací k migraci je však vidina ekonomického zisku. A to jsem ještě nezmínil fakt, že podle politiků jsou všichni migranti agresívní muslimové, kteří chtějí znásilnit „naše“ ženy a odstranit „naši“ kulturu. Celkově je obrovský prostor věnován tezím o rozšiřování islámu na evropské území. Dále jsou v předvolebních diskusích zmiňovány zločiny a politika Andreje Babiše a jeho loutkové strany ANO 2011. Elektronická evidence tržeb dělí politiky na zaryté příznivce (současná koalice), zaryté odpůrce (ODS, TOP 09) a nestranné pozorovatele, jednak Pirátskou stranu a jednak Zelené.

Proč a komu to půjde letos příznivec anarchistického sloganu „kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali“ hodit? Ekonomická agenda Pirátů je víceméně konzervativní díky rovné dani, něco jako agenda TOP 09. Lze s nimi souhlasit v nutnosti transparentní státní správy a její elektronizace a také ve vizi svobodného internetu, ne však v jejich ekologické („ekologie bez ideologie“) a ekonomické politice. Kromě Zelených na české politické scéně neexistuje žádný jiný relevantní politický subjekt, který by oslovoval liberálně levicového voliče.

Nesouhlas není slyšet

V zemích, kde jsou volby buď povinné, anebo nepovinné, a přesto účast dosahuje vysokých čísel, poskytují nevoliči z přesvědčení veřejnosti zprávu o tom, že nesouhlasí s institutem voleb, se zastupitelskou demokracií či kandidáty stran jednoduše tím, že nevolí.

Naproti tomu v České republice rozšířeným chováním nevolit ne z přesvědčení, nýbrž z lenosti. Mezi nimi pak také figurují i nevoliči z přesvědčení, avšak jejich hlas je přehlušen proudem lenošných nevoličů. Samotná taktika nevolit proto pro přesvědčeného nevoliče ztrácí význam.

↗

I při blokádách neonacistů nebo prvomájových oslavách se anarchisté spojují s jinými skupinami, se kterými v běžném provozu v mnohém nesouhlasí. Foto archiv DR 

Co dělat v takové situaci? Naskýtá se možnost jít volit, ale vhodit do urny neplatný hlas. Problémem však je, že přesvědčený nevolič neplatným hlasem nepřímo poskytuje legitimitu zvoleným politikům už jen kvůli tomu, že se připojil ke skupině voličů. Jeho neplatný hlas se, stejně jako hlas nevoliče, nepočítá, a vítězné strany se pomocí přepočtu hlasů na mandáty podělí o teplá místečka v parlamentu. Neplatné hlasy tehdy vezme čert.

Změna, nebo konformita?

Třetí možnost je jít volit a přitom volit taktikou nejmenšího zla. Touto možností mnozí anarchisté opovrhují, ale i v historii i si anarchistické skupiny vybíraly momenty, kdy se připojovaly do „kompromisních proudů nejmenšího zla“. Například během občanské války ve Španělsku se anarchisté spojili s komunisty v boji proti Francovi (fakt, že stalinističtí komunisté poté na anarchisty a nestalinistické komunisty pořádali hony, je však věcí druhou).

I v současnosti lze najít příklady — jedním budiž rozhodnutí zdejších anarchistických skupin spojovat se při oslavách May Day, při blokádách neonacistů či při demonstracích s hnutími jako Socialistická solidarita či Mladí zelení. Dříve by si tyto skupiny vjely do vlasů kvůli rozdílům, nyní se snaží nalézt styčné body a za ně společně bojovat.

A právě mnoho Mladých zelených má k anarchistům velice blízko nejen kontakty, ale hlavně názorově, a jediné, co je dělí, je jejich členství o skupinu vedle. A podporou někoho ze Zelených, Zelené re:vize či Mladých zelených ve volbách lze poskytnout naději na možnost aspoň nějaké změny v politice, ve státě, ve společnosti k lepšímu. Jistě, zvoleným možná zatemní mozek moc a jejich ideály budou tytam, a potom budeme bojovat i proti nim; na druhou stranu se snažme být alespoň lehce konstruktivními osobami.

Bojovat proti útlaku můžeme vždycky, ale snaha předejít mu je spjata hlavně s parlamentními volbami. Bořit sice znamená tvořit, ale v očích xenofobní fašizující mainstreamové společnosti bude boření vždy jen bořením, a ne tvořením. Neposkytnutím hlasu poskytujeme legitimitu zvoleným xenofobům, nacionalistům a fašistům všeho druhu. Hledejme proto styčné body, veďme dialog. Nic tím neztratíme, můžeme pouze získat.