Letošní české volby do Poslanecké sněmovny jsou mimořádné, a ne že ne. Píše se to sice před každými volbami, každé taky rozhodly řadu důležitých věcí. Podíváme-li se zpět, docela si dokážeme představit, že kdyby některé předchozí volby dopadly jinak, nebyli bychom v zásadně odlišné situaci. I když jsme museli prožít leccos, co by si soudný občan raději odpustil.

V české společnosti dozrálo po pětadvaceti letech od vzniku samostatné republiky rozštěpení, které znemožňuje veřejnou diskusi na nejzávažnější společenská témata a tím ohrožuje budoucnost řádově více, než poplatky ve zdravotnictví, destruktivní úsporná opatření nebo zpozdilá mobilizace proti komunistům. Všechna tato a mnohá jiná selhání dosavadního vývoje se sečetla a umocnila rozkladné vlivy nespravedlivého ekonomického uspořádání naší doby, jak jej vidíme působit všude tam, kde volný trh jedněm dává příležitost soustřeďovat nebetyčné majetky a jiným nechává možnost přežívat na hranici důstojné lidské existence a často také pod ní.

Nemůžeme očekávat od lidí, kteří mají co dělat, aby se vyrovnali s nelehkou zátěží každodenní existence, že se sami dokáží orientovat v hlubších příčinách vlastní situace. Svět je čím dál složitější a příčiny problémů komplexnější. Neblahé události přicházejí náhle a ani média, fungující v nesourodé směsi podnikatelských či nátlakových zájmů, nedokáží a často ani nechtějí realitě uceleně porozumět.

Frustrace v posledních letech v české společnosti divoce rostla s tím, jak ubývala naděje, že nové poměry už po více než čtvrtstoletí stěží nabídnou lepší životní perspektivu, než jakou byly dosud schopny dávat. Symbolické utahování opasků vyčerpalo i ty nejtrpělivější a nejsmířlivější.

Nedlouho poté přišla migrace jako důsledek válek a ekologických změn. Právě příchod válečných uprchlíků, o dvacet let dříve z jugoslávské války s ochotou přijímaných, tentokrát zastihl naši zemi v mnohem depresivnějším stavu plném obav z vlastní budoucnosti. Namísto vstřícné nabídky třeba i jen dočasné a rozsahem omezené pomoci přišla kampaň nenávisti nebývalé síly.

S pomocí parazitující části politických elit, interpretující davy nešťastníků v bezvýchodné situaci jako pochodující zkázu, se nabídla cynické, tedy bohužel převážné části médií příležitost vytvářet snadno prodejné katastrofické vize. Kritický, později už spíše jakýkoliv rozum neprohrával pouze v naší zemi, okolní státy nacházející se v obdobném společenském cyklu na tom v žádném z ohledů nebyly lépe.

Veřejně akceptovaná nenávist vždy spolehlivě vybudí spodinu, v pokojnějších dobách dřímající, a ta se žádné špinavosti neštítí. Čas tolerované nenávisti využívá ke konsolidaci a k účinnému šíření strachu.