Zákon o svobodném přístupu k informacím se nevztahuje na politické strany a politická hnutí. Rozhodl tak Nejvyšší správní soud, když se zabýval žalobou Michala Kincla. Ten před více než čtyřmi lety žádal Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) o sdělení celkového počtu členů a členek. Zároveň požadoval informaci o počtu členů a členek strany v městě Brně a městské části Brno — Bohunice.

KSČM jako „projev své dobré vůle“ v odpovědi na jeho otázku uvedla celkovou velikost členské základny i počet členů a členek ve městě Brno s tím, že údaje z nižších úrovní nejsou evidovány ve stranickém ústředí, a rovnou dodala, že nepodléhá zákonu o svobodném přístupu k informacím. To pak Michal Kincl napadl žalobou u Městského soudu v Praze.

Pražský městský soud nejprve konstatoval, že politická strana není veřejnou institucí dle znění zákona o svobodném přístupu k informacím, a proto žalobu odmítl. Současně však uvedl, že pokud by politická strana byla příjemcem veřejných prostředků a požadované informace by se dotýkaly právě nakládání s těmito prostředky, mohl by na ni zákon dopadat.

Kincl však proti rozhodnutí soudu podal kasační stížnost. Namítal, že „nepřiznání informační povinnosti politickým stranám by odporovalo principům transparentnosti politického života a demokratickým zásadám založeným Ústavou“. Na podporu svého argumentu uvedl, že v Polsku jsou politické strany zákonem o svobodném přístupu k informacím automaticky zařazeny mezi povinné subjekty.

Schrödingerova kočka

Podle stanoviska Nejvyššího správní soudu je pro posouzení otázky, zda má ten či onen subjekt povahu veřejné instituce, třeba přistoupit k prozkoumání jeho povahy. V činnosti mnoha institucí se prolínají soukromoprávní a veřejnoprávní prvky a pro výsledné určení jejich povahy je důležité zjistit, které z těchto aspektů převládají.

„Ačkoli státní moc hraje při vzniku politických stran jistou roli a v zákonem vymezených případech může politickou stranu rozpustit a tím vyvolat její zánik, je nepochybné, že v otázce vzniku a povětšinou i zániku politické strany dominují soukromoprávní prvky. Stát ani jiná veřejnoprávní korporace totiž nemohou vznik politické strany iniciovat a vyvolat její zánik může státní moc pouze za zákonem striktně vymezených podmínek,“ uvedl ve stanovisku Nejvyšší správní soud s tím, že samotná činnost subjektu, která je ve veřejném zájmu, nutně neznamená, že účel subjektu je rovněž veřejný. V případě politických stran spočívá jejích cíl — dle dosavadní judikatury — primárně v realizaci politických práv občanek a občanů.

Nejvyšší správní soud dále ve svém stanovisku konstatoval, že „soukromoprávní subjekty nelze stavět do postavení ,Schrödingerových koček', které současně jsou i nejsou veřejnými institucemi a ustálí se ad hoc v jedné z těchto pozic až poté, co jsou požádány o poskytnutí konkrétní informace“. Soud nicméně současně uvedl, že zákonodárci nic nebrání, aby s ohledem na přítomnost některých veřejnoprávních prvků nebo k samotnému fungování politických stran jako takových rozšířil informační povinnosti i na ně.