Jen jednou překročila sociální demokracie v hlavním městě pětinový podíl v zastupitelstvu, a mohla tak přece jen něco prosadit ze svého volebního programu. Bylo to v roce 2010, kdy v čele její kandidátky stál Jiří Dienstbier (tehdy se psal „junior“, protože v senátu zasedal ještě jeho otec).

Tehdejší vedení pražské sociální demokracie v čele s Petrem Hulínským hledalo vždy nějakou osobnost, která by zaštítila nepříliš známého předsedu. Ačkoliv byl už po komunálních volbách v roce 2002 náměstkem primátora, sociologické výzkumy tehdy prokazovaly, že jej zná jen asi 30 procent voličů. Ve volbách roku 2006 měla tuto roli splnit jedna z populárních osobností ČSSD Petra Buzková.

Pražská ČSSD získala sice v komunálních volbách o procento víc než rok před tím bez tehdejší stranické volební star (15,66 procenta), ale v sedmdesátičlenném zastupitelstvu měla nadále jen 12 hlasů, tedy 15,88 procenta, zatím co její největší soupeř, ODS, měla 42 zastupitelů — tedy 60 procent.

Ta také na počátku sestavila jen na oko radní koalici se Stranou zelených, kterou tehdy vedl Martin Bursík, známý spíš jako majitel výnosných nemovitostí v centru Prahy než jako liberální politik. Dalších 14,28 procenta doplnili první odštěpenci z předchozích pražských kandidátek ODS, kteří se označovali jako „nezávislí“ či nově konstituovaní Evropští demokraté.

Éra všemocného primátora

Nastávající všemocný primátor Bém však zvolil raději samovládu; doplnil ji maximálně službou těch, kdo se chtěli přiživit na všech kšeftech, kterým vévodil. A mezi těmito oddanými spolupracovníky se ocitl i jeden z politiků takzvané opozice — Petr Hulínský, jemuž byla svěřena funkce předsedy finančního výboru a člena kontrolního výboru. Stal se tak jedním z aktivních členů týmu, který vytěžil, co mohl mimo jiné na openkartách.

Do dalšího volebního období dostal nabídku na post lídra kandidátky charismatický Jiří Dienstbier, v té chvíli ještě mladší. V komunálních volbách získal nejen nebývalých 17,85 procenta hlasů, ale zároveň také 21,54 procenta hlasů v zastupitelstvu. Protože však odmítal spolupráci s ODS, dosavadní stranou vládnoucí Praze, která sice ztratila proti roku 2006 téměř polovinu svého tehdejšího zastoupení (-29,23 procenta), zbavilo ho vedení pražské ČSSD práva vyjednávat o budoucí koalici.

Poté uzavřelo dohodu s ODS, čímž vyzkoušelo, jak snadno se dá vyšachovat vítěz voleb — TOP 09 s čtyřicetiprocentní hlasovací silou v Zastupitelstvu hlavního města Prahy. Jiří Dienstbier byl odstaven na vedlejší kolej. Počátkem následujícího roku zemřel jeho otec a on sám zvítězil v doplňující volbě na toto senátorské křeslo. (V říjnu 2014 mandát obhájil na dalších šest roků.)

Než skončil čtyřletý mandát, vyměnila ODS — tentokrát už bez Béma a v čele s charismatickou osobností profesora Svobody — svého koaličního partnera. Ten však ODS spočítal její pokus zbavit vítěze voleb jeho práva „brát vše“, jak by mělo být v našich poměrech zvykem, a záhy se zmocnila vedení radnice včetně křesla primátora.

Voliči nezapomínají

Kdo však pražské sociální demokracii nezapomněl, jak se zachovala ke svým vlastním lidem, byli voliči. V komunálních volbách v roce 2014 dosáhla jen 10,46 procenta hlasů; bylo to nejméně od roku 1994; tehdy v půli volebního období, kdy u nás ještě málokdo tušil, jak dopadne Klausův druhý kabinet se svými „úspornými balíčky“, dosáhla v Praze jen 8,6 procenta hlasů. Už o čtyři roky později, tedy krátce po nástupu první vlády ČSSD, dosáhne pražská socdem v čele s Karlem Šplíchalem druhého nejlepšího výsledku — 17,53 procenta hlasů a 18,18 procenta zastupitelů.

Přesto však vstoupili sociální demokraté v Praze před třemi roky do koalice, kterou tvoří její největší rival ANO 2011 s 26 procenty zastupitelů a neurčitá Trojkoalice (má stejně jako ČSSD 12,3 procenta zastupitelů). Na konferenci o možnostech levicové politiky u nás, kterou uspořádalo přede dvěma roky sdružení mladých sociálních demokratů Idealisté, zazněl kritický dotaz, jak může pražská sociální demokracie s pouhými osmi zastupiteli prosazovat nějakou svou, nota bene levicovou politiku.

Dověděli jsme se, že podle názoru vedení je to jediný způsob, jak se její představitelé dostanou do médií, a je na ně tudíž vidět. V této souvislosti mě napadá: neklesá právě proto, že je na tyto politiky vidět, rok od roku počet lidí, kteří by takové straně a takovým zastupitelům dali svoje hlasy?

Ostatně, zároveň s těmito mizernými výsledky pražská sociální demokracie předvedla, zač jí stojí levicová politika. Bylo to v době těchto komunálních voleb: oproti kandidátovi do Senátu Václavu Láskovi, který se hlásil k Zeleným a k levici, podpořili veřejně jeho rivala Pavla Žáčka.

Ten je znám jako „otec metody, jak upravovat doklady z doby minulého režimu, aby posloužily jako zbraň proti levici“. Tuto činnost rozpracoval brzy po listopadu 1989, do něhož vstoupil jako student Fakulty žurnalistiky (tedy fakulty, na niž byl za normalizace obzvlášť prověřený kádrový výběr). Bezprostředně po založení Ústavu pro studium totalitních režimů se stal jakýmsi jeho ZVP — tedy „zástupcem velitele pro věci politické“.

Důvod této quasipolitiky byl jasný: v době, kdy TOP 09 vystřídala ČSSD na pražské radnici, objednalo si tehdejší vedení pražské obce od advokáta Václava Lásky odborné rešerše, týkající se předchozích kšeftů primátora Béma a jeho svity. Vzpomenete si, komu všemu mohl Václav Láska vadit?