V českém mediálním prostoru se velmi málo mluví o situaci v Hondurasu, tedy v zemi, kde se před osmi lety lety uskutečnil vojenský převrat, často spojovaný s Hillary Clintonovou. Demokraticky zvoleného Manuela Zelayu v noci 28. června armáda unesla doslova v pyžamu, odstavila od moci a vyvezla mimo území Hondurasu. Ještě v září téhož roku se Zelaya pokusil o návrat do země, ale nakonec byl přinucen uchýlit se na brazilskou ambasádu.

Jeho návrat tenkrát otevřeně podpořil Hugo Chávez, podporoval jej i brazilský prezident Lula da Silva, což vyústilo v diplomatický spor mezi Hondurasem a Brazílií. Spojené státy sice puč odsoudily, ale rozhodně nepodpořily demokraticky zvoleného prezidenta v jeho snahách vrátit se do úřadu.

Když byla Hillary Clintonová tázána na spojení s těmito událostmi, hájila se tím, že puč byl legální. Nakonec se ke svému podílu na puči víceméně přiznala ve svých pamětech s názvem Hard choices. Její slova zněla takto: „Vymýšleli jsme strategii... plánu na obnovení pořádku v Hondurasu a zajistili jsme, aby se mohly rychle a legitimně uskutečnit svobodné a spravedlivé volby, což by způsobilo, že po volbách už Manuel Zelaya nebude relevantní.“

Spojené státy poté uznaly výsledek nových voleb, ve kterých vyhrál Porfirio Lobo Sosa (známý jako Pepe Lobo) a které proběhly pod vojenským dozorem. To nebylo v souladu s pozicí OSN, EU ani OAS (Organizace amerických států), podle nichž se Zelaya měl vrátit do své funkce. Výsledek byl samozřejmě pro USA velmi výhodný, jelikož Zelaya plánoval zbavit se americké základny v Palmerole. Tímto se podařilo udržet status quo.

Přibývá násilí

Od násilného převzetí moci se prudce zhoršila situace ekologických aktivistů převážně z řad domorodého obyvatelstva, kteří čelí korporacím.jež devastují jejich životní prostředí. Situace se zhoršila natolik, že se Honduras stal jednou z nejnebezpečnějších zemi pro ekologické aktivisty. Podle neziskové organizace Global Witness, monitorující devastaci planety a porušování lidských práv, bylo od roku 2009 zavražděno nejméně 124 aktivistů.

Nejvíce se mluvilo o případu Berty Cáceres, která byla zavražděna 2. března minulého roku. Berta pocházela z kmene Lenků, spoluzaložila organizaci Consejo Cívico de Organizaciones Populares e Indígenas de Honduras (COPINH), která bojuje za práva původního obyvatelstva a proti zvůli těžebních korporací a politicky se angažovala v opozici proti pučistické vládě.

Z její vraždy byli obviněni tři lidé napojení na armádu a dvě osoby ze společnosti Desarrollos Energéticos, zabývající se stavbou přehrad. Několik měsíců po Bertině smrti převzala vůdcovství její šestadvacetiletá dcera Bertita. Uplynulo jen něco málo přes rok a terčem pokusu o atentát se stala i ona. Podle jejích vlastních slov jela s dalšími aktivisty ve voze s označením organizace COPINH, když je předjelo auto, odkud vyskákali tři muži s mačetami. Podle Bertity měl útok co do činění s bojem o vodní zdroje, ve kterém hraje svou úlohu i agentura USAID.

Ať už existuje jakýkoli vztah mezi vrahy na jedné straně a těžařskými nadnárodními společnostmi, honduraskou vládou, popřípadě americkými bezpečnostními orgány na straně druhé, je jisté, že právě vraždy, umlčování a zastrašování ekologických nebo lidskoprávních aktivistů je vždy v souladu se zájmy těchto společností.

Na příkladu Latinské Ameriky je dobře vidět dvojí metr polistopadového přístupu k problematice lidských práv, z jehož tradice vychází jednoznačně i Člověk v tísni, který z důvodu porušování lidských práv pomáhá pouze v zemích, s nimiž má problém americká zahraniční politika. Jedná se konkrétně o Kubu, Venezuelu a Nikaraguu.

Vynecháme-li jednoznačně autoritativní režim na Kubě, v často démonizované Venezuele odpůrcům režimu něco podobného jako v Hondurasu nebo v Kolumbii nehrozí, ačkoli se také potýkají s perzekucí. Například soukromá média (noviny i kabelové kanály) jsou ve Venezuele téměř všechny otevřeně protivládní, někdy až s přehnaně vyostřenou rétorikou.

Dalo by se říci, že u českého (i západního) politického establishmentu mají opoziční aktivisté z Kuby nebo Venezuely privilegované postavení. Ústy politiků je jim vyjadřována podpora a často mluví na mainstreamových kanálech. Manželku vězněného venezuelského aktivisty a také jednoho z organizítorů puče v roce 2002 Leopolda Lopeze například hostil Evropský parlament.

Vražda Berty Cáceres, mimo jiné držitelky nejvýznamnější ceny pro ochránce životního prostředí, byla přes čáru už i pro některé banky. Nizozemská FMO a finská Finnfund například pozastavily půjčky společnosti Desarrollos Energéticos, na níž byl napojen jeden z obviněných z vraždy Berty Cáceres. Pořád je to však velmi málo. Bertita dokonce vyzývá Spojené státy, aby ukončily veškerou vojenskou pomoc, kterou poskytují Hondurasu do té doby, než přestanou útoky proti aktivistům i proti domorodému obyvatelstvu.