„Náš stát by se mohl stát republikou Agrokor,“ prohlásil před sedmi lety dlouholetý aktivista a místní progresivní politik Tomislav Tomaševič. Použil tuto silnou metaforu, aby upozornil na případ, kdy soukromý sektor převažuje nad veřejným.

Agrokor je víceméně chorvatskou verzí Agrofertu. Působí v několika zemích a hospodářských oblastech (zejména v zemědělství a maloobchodu, nepřímo však kontroluje i média). Vede jej jeden z nejbohatších Chorvatů, Ivica Todorić, který se těší bohaté podpoře silných klientelistických sítí napojených na politický provoz. Vzhledem k tomu, že Agrokor se v posledních letech rozrůstal a sledoval agresivní strategii založenou na zadlužování a četných akvizicích, nebylo příliš mnoho náznaků, že by v zimě letošního roku měly nastat potíže s likviditou nebo že by měl nyní dokonce hrozit bankrot. Ale stalo se.

Tohoto „slona v místnosti“ jsme přehlíželi nejspíš právě pro jeho mohutnost: výnosy Agrokoru činí téměř šestnáct procent HDP Chorvatska a pracuje pro něj čtyřicet tisíc zaměstnanců v Chorvatsku plus zhruba dvacet tisíc dalších ze zemí bývalé Jugoslávie.

Vlivné styky a zřejmě nespolehlivé finanční výkazy jistě pomohly zakrýt jeho zranitelnost. Nyní se jeho problémy stávají problémem země, protože jeho ekonomická moc se rozpadá.

Navíc „lex Agrokor“, zákon přijatý kvůli problémům Agrokoru, bude pravděpodobně zpochybněn, neboť někteří věřitelé společnosti začnou vznášet obvinění vůči vládě. Zákon jim totiž brání v tom, aby inkasovali pohledávky vůči Agrokoru. Jako právně neobhajitelný a možná i neústavní může být tento zákon jednoho dne příčinou dalšího růstu již tak vysokého veřejného dluhu. Proto není překvapením, že pád Agrokoru je souběžný s krizí vlády a demokracie, kterou nyní Chorvatsko prochází.