Dobrých zpráv není nikdy dost. Patří k nim ta, že podle CVVM meziročně stoupla spokojenost českých občanů s Evropskou unií. Sice z nízkých 25 na 32 procent, zároveň ale tři z pěti respondentů soudí, že bychom členy EU být měli.

Můžeme mít spoustu pochyb o unijním směřování, leč lepší alternativu nemáme. Na Washington či Moskvu zapomeňme a hrát v éře mezinárodních otřesů jen na své triko by bylo pro zemi spíš menší než větší obrovským rizikem.

Potíž je v tom, že Česká republika si v klausovské tradici převážně stěžuje, reptá a rebeluje, než aby mezi ostatními státy prosadila něco z vlastních nápadů. Pyšně se vyčleňujeme postojem k držení zbraní civilisty i k uprchlickým kvótám. Navíc takový ministr vnitra Milan Chovanec řeční víc doma než v Bruselu.

EU čítá 28 zemí. V kolika otázkách, které máme za prioritní, se nám podařilo přesvědčit víc než pět dalších vlád?

Pragmatický přístup k EU jako švédskému stolu, z něhož je možné nezávazně uždibovat, je nejtypičtější pro Babišovo ANO — snad s výjimkou europoslanců Teličky a Ježka, kteří se ale hnutí, za něž byli zvoleni, dlouhodobě vzdalují. Jenže chytračení se už nevyhýbá ani sociálním a křesťanským demokratům. To taková ODS aspoň na rovinu říká, že stávající podobě EU nevěří. To ji vzdaluje proevropské TOP 09 natolik, že spojování pravice není na programu dne.

Evropská unie coby sociální projekt

Stranou, jež by se měla nejusilovněji snažit o přetvoření Evropy k obrazu svému, je ČSSD. Když pomineme klíčový bezpečnostní důvod integrace, který by si však zasloužil neustálé připomínání, unie se stala především nosičem vody pro velký kapitál. Ten se, neznaje hranice, vesele přelévá a baví se tím, jak neexistují regulatorní mechanismy v nadnárodním měřítku. Patrony daňových rájů jsou i politici, kteří mají evropských řešení plná ústa, jako šéf Evropské komise Juncker.

Za tohoto stavu věcí by demokratická levice měla tlačit na profilování EU coby sociálního projektu, myslícího zejména na konkrétní obyvatele starého kontinentu — v rolích zaměstnanců, nezaměstnaných, penzistů, rodin s dětmi, studentů, plátců a klientů sociálních systémů, spotřebitelů… Lidé musí cítit, že unie je přidanou hodnotou, jíž se vyplatí fandit, i když ne všem jejím krokům rozumíme.

Premiér Bohuslav Sobotka ovšem eurorébus rozplétá z jiného konce: v minulých týdnech zdůraznil, že pokládá za podstatné stanovit termín přijetí společné evropské měny. Pro urychlené přibližování se eurozóně horovali soc. dem. i na úterní diskusi pořádané Hospodářskou komorou.

Trčet umanutě mimo by pro nás bylo nevýhodné. Vtáhnout debatu o euru do předvolební kampaně je však riskantní. Zvlášť pro ČSSD, jejíž příznivci nešetří skepsí.

Boj oranžových za euro by si zasloužil předehru, v níž občané mimo jiné uslyší, že z účetního hlediska více méně nula od nuly pojde, že euro je hlavně politický symbol a že po jeho zavedení se nám bude lépe vyjednávat o harmonizaci politik v daňové či sociální oblasti.

Není v našem zájmu být chudým příbuzným z periferie, potřebujeme mít svou váhu. Euro tomu může pomoci, ale všemocné není. Berme je jako vstupenku do tanečního sálu. Jak v něm a s kým budeme tančit, je jen na nás. Každopádně důležitější než euro je rozvaha politiků, čeho chceme v evropském rámci dosáhnout.

Strany své představy zatím nesdělily, nebo tak učinily jen na půl úst. Největší dluh vnímám u ČSSD. To se potom ale celonárodní konsensus hledá dost obtížně.