Příběh bytového družstva Kavčí skála v Říčanech u Prahy vejde do dějin českého bytového družstevnictví. Dlouhá léta se odvíjel zcela standardně a nenápadně jako geneze celé řady podobných družstev založených v někdejším socialistickém Československu. Selanka skončila hořkým procitnutím družstevníků během zlaté éry mafiánského kapitalismu v devadesátých letech minulého století.

Začaly dlouhé a krušné roky vyplněné demonstracemi, nekonečnými soudy a sháněním prostředků na právní zastoupení. Pro mnohé skončily tragicky: ztrátou peněz či dokonce střechy nad hlavou. Úplný konec kauzy je však stále v nedohlednu — vrací se nová vlna soudních tahanic.

Cesta k tunelu

Po dvacet let říčanské družstvo fungovalo bez problémů. Samorostlý předseda Miroslav Musil byl nově přicházejícím členům představován jako sice podivín, ale v zásadě správný chlap, „jeden z nás“, který „nemluví, ale staví“. Musil požíval obecné důvěry obyvatel sídliště i Svazu bytových družstev (SBD): byl předsedou středočeské sekce SBD a družstvo Kavčí skála bylo ostatním dáváno za vzor. Zároveň finančně podporoval místní fotbalový klub.

Shrnuto, podtrženo: vzorný funkcionář a po revoluci úspěšný podnikatel, mecenáš ozářený aureolou všeobecné důvěry, manažer a stavitel, jemuž Říčany rostly pod rukama. Začátkem devadesátých let však došlo k zásadním legislativním změnám, jež otevřely dveře k nezákonnému jednání. Bytová družstva byla v obchodním zákoníku zařazena mezi podnikatelské subjekty se všemi důsledky. Byl zrušen státní dohled vykonávaný přes SBD.

A příležitost udělala — zloděje. V nově nastavených podmínkách zřejmě nikdo nevnímal nenápadné varovné signály, zejména přátelské vztahy mezi představiteli družstva a stavebními podnikateli. Pavel Král, majitel firmy Restap, podle vzpomínek Říčanských trávil dovolené s Miroslavem Musilem a společně spřádali odvážné plány na místní výstavbu.

Král se stal členem družstva, získal družstevní byt, později dokonce lukrativní pozemek (jehož úhrada nebyla prokázána). Díky členství a přátelství s předsedou měl k dispozici veškeré údaje o družstvu, které posléze mohl, ve snaze získat z BD co největší objem finančních prostředků, zkusit zneužít — například pomocí úvěrového podvodu s nadhodnocenou smlouvou na zateplení.

Přátelské vztahy s Musilem a společné aktivity v Říčanech měla též firma PM Construction, respektive její majitel Pavel Mach. Měl dokonce poskytovat finanční půjčky Musilově rodině. Firma pak na oplátku stavěla pro BD bez oprávnění ke stavební činnosti a s neplatnými smlouvami s družstvem.

V polovině devadesátých let zahájilo Musilem vedené družstvo výstavbu bytových nástaveb na objektech, které v minulosti svépomocí vybudovali původní družstevníci. Mimo to se družstvo chtělo pustit do výstavby podzemních garáží. Vedle navýšení počtu bytů se domy měly zateplit a získat vhodnější zastřešení i přívětivější vzhled oproti původním panelákovým „králíkárnám“. Nikdo tehdy ještě netušil, že Musil pojal akci jako hru „letadlo“: chybějící peníze, které ve všeobecné atmosféře naivní důvěry družstevníků zpronevěřil, nahrazoval vybíráním záloh na další a další výstavbu od průběžně přijímaných nových členů družstva.

Na jaře 1997 hra skončila. Musil vyzkoušel poslední zoufalý tah — obeslal samosprávy jednotlivých domů citově zabarveným dopisem, v němž situaci vylíčil po svém: „Vše se obrátilo proti družstvu…“ Stavební firmy chtěly další peníze a předseda Musil žádal, aby se na požadovanou částku složili společně všichni družstevníci. Ti pokus odmítli, podali trestní oznámení a urychleně zvolili nové vedení družstva, které stanulo před složitým úkolem.

Bylo nutné dokončit ještě řadu stavebních prací na rozestavěných objektech a zmapovat skutečnou velikost díry v družstevní pokladně. Musilovi bylo sděleno obvinění ze zpronevěry ve výši 12,5 milionu korun a družstvo jako poškozená organizace žádalo v rámci trestního řízení projednání náhrady škody, která touto trestnou činností vznikla.

Záhy se ukázalo, že řada pohledávek je buď podvodně nadhodnocených, či dokonce zcela vymyšlených. Vedle nich bylo třeba zaplatit za odvedenou práci různým subdodavatelům a zajistit finance na řádné splácení úvěrů bance. Navíc zcela chyběly peníze složené novými členy na slibované další nástavby a garáže. Pro tyto družstevníky se posléze vžilo označení „nebydlící nástavbáři“.

Převody do osobního vlastnictví

Nové vedení družstva v čele s předsedkyní Adrienou Mrázovou počátkem roku 1998 schválilo zásadní stabilizační program družstva. Důležitým bodem tohoto programu byl pravidelný výběr příspěvků od členů na úhradu dluhů. Z vybraných peněz družstvo zasílalo pravidelné splátky věřitelům podle procentuální výše nárokovaných pohledávek. Zároveň ale vedení družstva jednalo o oprávněnosti a výši jednotlivých nároků uplatňovaných věřiteli. Další důležitý bod tohoto programu představovalo pokračování v přípravách k převodu družstevních bytů do osobního vlastnictví družstevníků.

Členové družstva podali výzvu k převodu bytů a garáží do vlastnictví člena na základě zákona č. 42/1992 Sb. již v roce 1992, tedy v době, kdy o svých dalších osudech neměl nikdo ani ponětí. Na shromáždění delegátů v prosinci 1992 byl podle zákona schválen transformační projekt družstva a postupně byly zahájeny kroky k přípravě smluv o převodu jednotek do vlastnictví členů. Když se nové představenstvo v roce 1998 rozhodlo v převodu pokračovat, znamenalo to jen logické vyústění celého procesu.