Kateřina Valachová rezignovala na funkci ministryně školství, mládeže a tělovýchovy. Je jedno, jestli to byl čistě její nápad, nebo po konzultaci s kolegy nechtěla víc zatěžovat již tak komplikovanou politickou situaci. Kdyby na ni bylo naléháno, třeba i samotným premiérem, mohla se vzpouzet, kopat kolem sebe, hovořit o spiknutí. Ne vždy je snadné dostat člena vlády ven.

Ministryně šla, poněvadž nese politickou odpovědnost za tým, který řídí. Neupadla v podezření, že s ní samotnou není něco v pořádku, jak se přihodilo jejímu předchůdci. Hyperaktivitu Marcela Chládka nahradila empatickým přístupem k problémům školství a důsledným prosazováním svých vizí. Těžko říct, jestli důraz na sportovní aktivity nastolila sama, nebo jen navázala na dávnou sociálně demokratickou tradici podporovat sport jako jednu z klíčových občanských a komunitních aktivit.

Narazila na skutečnost, že financování sportu má vedle transparentních fází i fáze zamlžené, v nichž se nejlépe orientují protřelí lobbisté a ostřílení bafuňáři. Jednu jedinou věc přiznejme těm, co vykřikují o moci podezřelých neziskovek opírajících se o státní rozpočet: s těmi největšími je skutečně potíž. Nejde ale o ekologické, lidskoprávní či protikorupční spolky. Zdaleka nejvykrmenějšími neziskovkami jsou všelijaké sportovní unie a svazy. Jejich politický vliv s tím jde ruku v ruce.

Vedle letitých sportovních činovníků si policie posvítila i na figury na pomezí sportu a politiky (Miroslav Jansta), politiky (Karel Březina) či státní úředníky (Simona Kratochvílová). Právě Kratochvílová se coby blízká spolupracovnice a přítelkyně Valachové stala pro ministryni Achillovou patou. Policie zjevně nasbírala důkazy, že se velmi rychle (náměstkyní nebyla dlouho) sžila s kalným prostředím, které dosud žádný ministr pořádně nepročistil.

Přitom paradoxně Valachová v úterý hovořila o tom, že měla podezření na nekalosti, a proto nařídila vnitřní kontrolu a zajišťování důkazů ještě před policejním zásahem. Nicméně sama se na orgány činné v trestním řízení neobrátila. A poněvadž je odpovědnou političkou, dává demisí prostor k vyvětrání.

Kdyby padali ze skříní další kostlivci, mohla by být na konečné své politické kariéry. Pokud ale průvan bude rychlý a úspěšný, může se i Valachová časem vrátit. Už jen proto, že proměna školství k lepšímu, na níž pracovala, si zaslouží uznání. Počínaje citlivým a nepopulistickým přístupem ke společnému vzdělávání přes péči o předškoláky až po starosti o učitele, kterým vybojovala lepší platy a připravila solidní kariérní řád.

Na modré obloze se tu a tom objevily mráčky. Stížnosti padaly na přebujelou administrativu, povinné maturity z matematiky, akreditační pravidla. To je ale v případě složitého resortu, na nějž jsme každý, kdo absolvoval devítiletku, odborníkem, přirozené. Není však náhodou, že si komunikaci s Valachovou pochvalovali i rektoři, zástupci občanského sektoru, ba též mnozí političtí konkurenti. Navázala na svoji pověst z dřívějška — usměvavé a vždy dobře připravené političky, právničky, ale i matky dětí školou povinných.

Podobných osobností nemá ČSSD na rozdávání. Kateřina Valachová do ní vstoupila nedávno. Netají se ale tím, že víc než schůzování ji baví věcné řešení problémů. Její otevřený a dynamický přístup může posilovat konkurenceschopnost sociální demokracie ve střetu s manažerskými a marketingově vyšperkovanými hnutími. Svoje druhé místo na středočeské kandidátní listině oranžových si právem zaslouží, nezávisle na odchodu z ministerstva.

Události, na které zareagovala bryskní rezignací, by ale mohla pojmout i jako určitý závazek a úkol. Je zběhlá v legislativě, má už ponětí o záludnosti sportovní agendy ministerstva a zachovala si i morální kredit. V rámci jakéhosi pokání by mohla v příštích měsících uvažovat o tom, jak poměry ve sportu a jeho financování přestavět od podlahy. Že je náchylný ke korupci přinejmenším stejně jako politika, víme ze šťavnatých kauz již dlouhá léta.

Je nejvyšší čas to změnit — ať už kvůli veřejným financím a efektivitě jejich rozdělování, nebo kvůli dětem, které pohyb potřebují a neměly by doplácet na apetit pochybné části funkcionářů, a už vůbec ne získávat špatné návyky v přístupu k věcem veřejným. Fair play patří do sportu i politiky. Naštěstí odcházející ministryně prokázala, že tuto zásadu ctí.