Pokud budeme vycházet z průměrného indexu spotřebitelských cen, pak jsme v uplynulé době zažili delší období mimořádně nízké míry inflace. Zhruba od října 2013 do října 2016 se tento ukazatel pohyboval kolem kladné nuly. Loni už ministerstvo financí předpokládalo v roce 2017 inflaci 1,6 procenta. Hospodářská prognóza Evropské komise z podzimu 2016 ale tvrdila, že inflace se letos ještě nemůže dotknout dvou procent.

Aktuálně mírně oživlé ceny mají samozřejmě na obyvatelstvo v oblasti běžné spotřeby jen mírný dopad. Jde ale o to, že v rámci spotřebního koše některé ceny rostou rychleji oproti průměru. Největší nárůst zaznamenaly v poslední době potraviny, nemluvě o zdražení v restauracích. Pokud jde o ceny výrobců, ožívají ceny v průmyslu. Ve stavebnictví stagnují a v zemědělství se stále ještě propadají.

Z vnějších vlivů se nejčastěji hovoří o vlivu cen ropy a plynu. Barel ropy Brent v minulosti klesl z maximálních hodnot kolem 120 amerických dolarů za barel na méně než 40 dolarů. Nyní se ceny na trhu přibližují k 60 dolarům. Souvisí to pochopitelně jak se světovou poptávkou, tak i s nastavením těžebních limitů hlavních producentů, kteří přicházeli o své zisky.

Nízké ceny ropy uvítali až na producenty ropy všichni ostatní, protože je považovali za faktor podporující vlastní růst. Ovšem dlouhodobější pokles celkové cenové hladiny už měl opačný, tedy zpomalující vliv. A i při poklesu průměrných cen mohou některé domácnosti pocítit zdražování sociálně citlivých položek. Takže radost občanů, že s obecně nižšími cenami stoupne reálně jejich kupní síla, zkalil fakt, že v takové situaci chudí dále chudnou.

Politika cílování inflace

Mezi ekonomy se v této souvislosti znovu diskutuje smysl politiky takzvaného cílování inflace. Jde vlastně o snahu centrální banky udržet s pomocí své měnové politiky (úrokové, emisní, kursové) dlouhodobě přiměřenou inflaci. Inflační cíl například v rozmezí 1—3 procent je jakási kotva, která se začala používat v 90. letech v Kanadě, Austrálii, Británii, Švédsku či Izraeli. Nyní už jej používá čím dále více zemí i Evropská centrální banka.

ČNB se zaměřuje na tento úkol od roku 1998, kdy zrušila pevný kurs koruny a nahradila ho kursem plovoucím. Teoretické potvrzení této politiky je předmětem odborných sporů. U nás ji kritizují zejména Václav Klaus a jeho příznivci jako ukázku bankovního aktivismu. Za nejlepší lék považují volný trh bez jakýchkoliv zásahů státu.

Negativa vysoké inflace jsou asi zřejmá. Otázkou je, proč by měl být hrozbou opačný problém, tedy celkový pokles cen. Znamená totiž nejen zlevnění spotřeby, ale i pokles cen práce a cen kapitálu. S tím přichází odklad mnohých výdajů, s nulovými úroky přichází nedostatečný oběh peněz a zamrzání úvěrů. Past likvidity se spojuje s hospodářským útlumem.

Ve světě se o takové situaci hovoří jako o takzvané deflační pasti. Krátkodobý pokles cen není problém (zažili jsme ho u nás například v roce 2003). O pasti se mluví tehdy, pokud trvalejší pokles cen vyvolá prostřednictvím poklesu tržeb a zaměstnanosti trvalejší pokles poptávky. Dlouhodobě to zažívala japonská ekonomika.

Většinově se tedy státy deflační spirále brání S omezením poptávky na domácím trhu se ekonomiky více orientují na export na trhy, které ještě rostou V posledních letech ve světové ekonomice dominovaly deflační tendence. To už byl problém, na který významné centrální banky reagovaly politikou takzvaného kvantitativního uvolňování. K podpoře vývozu posloužila i měnová intervence ČNB. Přesto někteří experti potřebu takové aktivní proinflační politiky centrálních bank zpochybňují.

V posledních pěti měsících začala hladina spotřebních cen skutečně opět růst. Únorová prognóza ČNB už uvádí, že letos se inflace již vyšplhá nad dvě procenta, což znamená odchylku od loňské prognózy inflace v řádu desetin procenta. Nelze proto již mluvit o nějakém riziku inflační spirály. Téma inflace a jeho významu pro ekonomiku to však opět vrací do veřejné debaty.

Dnes určitě nehrozí cenový šok tak jako v 90. letech. I v letech 2007 a 2008 byla inflace mnohem vyšší než dnes. To se týká i obav o znehodnocení vkladů obyvatelstva. Ty mají určité oprávnění, ale úročení běžných úložek je pod inflací dlouhodobě. Nejistotu může pro nejbližší období znamenat spíše rozkolísaný kurs české měny v souvislosti s koncem intervence ČNB.

Do jásotu centrální bankéřů, že se Česká republika vrací do plánovaného inflačního koridoru, by mělo zaznít, že na makroekonomické úrovni je hodna pozornosti nejen deflační situace. Podmínkou větší důvěry v budoucnost je řešení chronické mzdové deflace v České republice a také situace chudších domácností, které mohou být tvrdě zasaženy zdražováním některých položek.