Celostátní konference KDU-ČSL i celostátní sněm STAN sotva schválily společnou koaliční kandidaturu obou stran v podzimních sněmovních volbách, a veřejný prostor už je plný spekulací o jejich volebních vyhlídkách. Někteří reagují na společný projekt optimisticky, leč opatrně. Jiní naopak vyjadřují skepsi, zda takový postup nemůže v posledku oba subjekty poškodit. Opakovaně tak zaznívá, že „to budou mít těžké“.

V politice je to vždy těžké a skepse znamená zdravý stav ducha, neboť nás udržuje v ostražitosti a brání nám nasazovat si růžové brýle. Aby byla skepse skutečně důsledná, musí v posledku zpochybnit i sebe sama, ale především pak stavět na skutečně hlubším poznání skutečnosti a vědomí jejích souvislostí. Pokud je postavena na mělkých úsudcích a zjednodušujících šablonovitých výkladech, nejde o skepsi, nýbrž o škodolibé rýpání, které zračí spíš špatný úmysl mluvčího než relevantní výklad skutečnosti.

V případě koalice KDU-ČSL a STAN se v tomto duchu často objevuje zcela absurdní výklad, že koalice nemá podporu přesahující potřebných 10 procent, neboť součet individuální podpory obou stran vycházející v průzkumech tuto hranici nepřesahuje. Taková teze je zcela chybná. Vědomá volba jedné ze stran neznamená automaticky u konkrétního voliče ochotu volit koalici a zároveň ochota volit koalici nemusí nutně znamenat ochotu volit individuálně jednu ze stran, už s ohledem na taktické hlasování. V obou případech však platí, že pokud chce koalice uspět, musí získat hlasy všech voličů, kteří vyjadřují ochotu volit individuálně jednu ze zúčastněných stran, a zároveň získat hlasy dalších. Strategie, jakou je třeba za tímto účelem zvolit, by se měla stát předmětem seriózní analýzy, nikoliv prvoplánových mediálních klišé.

Odlišný původ, odlišné zacílení

Jakákoli dvoučlenná koalice, která chce uspět ve sněmovních volbách, potřebuje dosáhnout synergického efektu: prostý součet voličské podpory jedné a druhé strany, který koaliční spolupráce předpokládá, musí být co nejvyšší. To znamená, že cílové skupiny voličů obou stran separátně musí být co největší, zatímco jejich vzájemný překryv co nejmenší. Jinými slovy, ideální strategii představuje, pokud se vzájemně sčítají dvě zcela odlišné cílové skupiny (například co do sociální či místní příslušnosti, z hlediska věku, dosaženého vzdělání, náboženské příslušnosti). Pokud by obě strany mířily na identické skupiny voličů, má koaliční sice spolupráce samozřejmě smysl v tom ohledu, že ani jedna ze stran tyto voliče neztrácí, její voličská podpora však neroste.

Někteří političtí komentátoři (za všechny uveďme Radka Kubička z Českého rozhlasu) se často nechávají slyšet, že KDU-ČSL a STAN tuto důležitou podmínku nesplňují, neboť cílová skupina jejich voličů je téměř identická: nachází se hlavně na venkově a v menších obcích a je zaujatá tématy, spojenými s rozvojem regionů a reprezentací zájmů malých obcí. Kubičko dokonce staví tuto koalici do kontrastu s někdejší spoluprací KDU-ČSL s Unií svobody, jež představovala organické propojení tradičního venkovského lidoveckého elektorátu s velkoměstskými liberálními voliči US-DEU.

Takový soud však nebere v potaz jednu zásadní skutečnost: Ano, KDU-ČSL i STAN jsou významně zakotveny na úrovni venkovských obcí a mají ve svých řadách největší množství starostů a místostarostů ze všech relevantních stran. To však neznamená, že by takové zacílení platilo plošně na celém území České republiky a elektoráty by se zcela překrývaly.

Při pozorném pohledu zjišťujeme, že KDU-ČSL je tradičně silná v regionech, kde STAN příliš pevné zázemí nemá (především na jižní a střední Moravě, na Vysočině a ve východních Čechách). Naopak STAN má nejsilnější postavení ve dvou českých krajích, kde KDU-ČSL dosahuje nejnižších volebních výsledků, konkrétně ve Středočeském a v Libereckém kraji.

Pokud se podíváme na úroveň jednotlivých obcí, můžeme tento trend vypozorovat ve všech regionech. V obcích, kde si oba subjekty konkurují, zároveň platí, že jejich elektoráty se z pochopitelných důvodů zcela míjejí. Konkurenční vztah může výrazně oslabovat synergický efekt, je ale absurdní si myslet, že by přinášel překryv elektorátu.

Tento stav je pochopitelně zapříčiněn výrazně odlišným „genetickým“ původem obou subjektů. KDU-ČSL je historická strana, představující institucionálního potomka meziválečného politického katolicismu, dnes akcentujícího tradiční křesťanskodemokratická témata a zakotveného pevněji především v regionech s vyšší mírou religiozity.

STAN takové hodnotové zakotvení postrádá, představuje platformu pro realizaci různých „nezávislých“ komunálních politiků, které spojují témata rozvoje malých obcí (především změna RUD) i obecná „nestranická“ pozice vůči zavedeným stranám. Nejlepších výsledků pak STAN dosahuje v regionech, které patří například z hlediska míry religiozity k nejslabším. Děje se tak za situace, kdy je jeho pozice na této proměnné zcela nezávislá. To však z hlediska synergického efektu může být spíš výhoda.

Zápas o modré odpadlíky

Druhým, a možná i zásadnějším faktorem, který tuto tendenci zapříčiňuje, je skutečnost, že zejména po roce 2010 vidíme setrvalý trend přesunu některých voličských skupin, ale zároveň i některých komunálních politiků, od kdysi neotřesitelné ODS právě ke STAN. To je zřejmé, při porovnání mapy volebních bašt STAN z komunálních voleb 2014 a krajských voleb 2016 s mapou voličské podpory dvou nejsilnějších stran před rokem 2010. STAN dosahuje nejsilnějších výsledků především v jádrové oblasti někdejší volební podpory ODS. Platí to především pro tři oblasti: Středočeský kraj, především pak Kolínsko, Benešovsko a oba pražské periferní okresy, dále Liberecký kraj i se samotným krajským městem a konečně moravské krajské město Zlín.

Tyto oblasti jsou definovány jednak vzrůstající podporou STAN, velmi úzce spojenou s konkrétními osobnostmi na kandidátkách představující vrcholné komunální a krajské politiky (Jan Rakušan, Věslav Michalik, Martin Půta, Miroslav Adámek), jakož i bezprecedentním volebním propadem ODS, jejíž podpora se v těchto oblastech (včetně krajských měst Liberce a Zlína) někde pohybuje pouze okolo pěti procent. STAN se tak jednoznačně stává v těchto regionech dědicem někdejšího elektorátu ODS a právě na něm staví svůj volební vzestup.

Nutno podotknout, že jádrová oblast pravicové podpory byla historicky (zejména v českých krajích) územně nepoměrně větší. Na zbytku území taková teze takto jednoduše neplatí. Především v Jihočeském, Plzeňském a Královéhradeckém kraji vidíme spíš fragmentaci pravé části voličského spektra, rozdělenou mezi stále ještě relativně silnou ODS, dále TOP 09 a koaliční projekty s účastí STAN, jakož i přítomnost regionálních formací, které přímou vazbu na STAN zatím nezískaly (Jihočeši, Východočeši, Volba pro město v KHK). Ani zde však není potenciál STAN pro sněmovní volby zcela vyčerpán. Pokud by se jeho zástupcům podařilo na kandidátky získat komunální a regionální politiky právě z řad těchto formací, může v těchto regionech na jejich účasti postavit svůj volební vzestup.

Buď jak buď, předpoklad, že se tato část voličské základny překrývá s tradiční voličskou základnou KDU-ČSL, nelze považovat za odůvodněný. Obě skupiny jsou od sebe funkčně a částečně i prostorově jasně odděleny.

Silné osobnosti táhnou, platí to i do Sněmovny?

S výše naznačeným souvisí ještě jedna zásadní okolnost, která významně podmiňuje potenciální synergický efekt. Zatímco KDU-ČSL nachází zdroje své voličské legitimace především v hodnotovém poselství křesťanské demokracie, čemuž odpovídá i skladba jejího elektorátu, potenciál STAN stojí na odlišném zdroji. Ten představuje účast silných osobností z řad komunálních politiků, kteří táhnou „bezprizorní“ voliče v prostoru od středu doprava především díky svému charismatu, politickým zkušenostem a tomu, že je lidé v daném mikroregionu znají. V komunálních, krajských a senátních volbách to platí téměř beze zbytku. Mnozí pozorovatelé však vyjadřují vážnou pochybnost, zda je tomu tak i ve volbách do Poslanecké sněmovny, kde dominuje hlavně ideová pozice.

Tuto pochybnost je třeba brát vážně, zároveň ji však ověřit předchozí zkušeností. Tu představuje především účast zástupců STAN na kandidátkách TOP 09 ve dvou předchozích sněmovních volbách. Jakkoliv nelze zdroje voličské legitimace TOP 09 mechanicky srovnávat s KDU-ČSL ani s kteroukoliv jinou stranou, je třeba říct, že vyšší volební podpora TOP 09 v místech, odkud někteří tito kandidáti pocházeli, byla oproti ostatním „nezastoupeným“ oblastem zcela zjevná.

Nejde však jen výlučně o personalizované hlasování, ale taktéž o jeho strukturální podmínku. Tou je zmíněná „bezprizornost“ příslušných voličských skupin. Pokud by byli tito voliči pevně spojeni s některou ze zavedených stran a chtěli ji volit z ideových hledisek, perosnální faktor výběru by zmizel. Avšak v situaci, kdy převládá pocit, že „není koho volit“, může strategie personalizovaného výběru představovat velmi účinné rozuzlení.

„Třetí síla“ — pozice sui generis

Ambice KDU-ČSL a STAN představovat „třetí sílu české politiky“ znamená nové vyjádření prastarého leitmotivu české stranické soutěže, který kdysi ztělesnila dnes už legendární Čtyřkoalice, respektive výše zmiňovaná koalice KDU-ČSL a US-DEU pro sněmovní volby v roce 2002. Úspěšnost takové ambice je nejen podmíněna oním synergickým efektem, tedy součtem voličské podpory obou zúčastněných stran, ale i jejich zásadní ideovou kongruencí a schopností získat hodnotu samu o sobě, díky níž lze oslovit i další voličské skupiny.

Zásadní ideovou souvztažnost mezi KDU-ČSL a STAN významně posiluje nedostatečné ideové vyprofilování STAN, jakož i společné přijetí koncepce sociálně-tržního hospodářství a hodnotového étosu Evropské lidové strany (EPP), jež představuje alternativu vůči socialismu i neoliberalismu.

Pokud by se toto ideové stmelení i programové vymezení nové koalici povedlo, otevírá se jí prostor ještě u jedné voličské skupiny, která sice nepatří k tradičním voličům ani jedné ze stran, která však může tuto koalici upřednostnit především z taktických důvodů. Touto voličskou skupinou jsou velkoměstští liberální, proevropští a prozápadní voliči, kteří tradičně upřednostňují takto viděná hodnotová témata před klasickými socioekonomickými zřeteli a doposud tvořili voličskou oporu hlavně TOP 09.

I oslovení těchto voličů je významně podmíněno personálním obsazením kandidátky koalice, především v Praze. Nutno říct, že voliči již potvrdili, že Daniel Herman a Petr Gazdík jsou pro ně atraktivní díky jejich hlavní roli v rámci „Staromáku“, protestu občanů proti politice „Hradu“ po takzvané kauze Brady 28. října loňského roku.

Chytit medvěda, potom porcovat

Vše výše řečené se může, ale též nemusí stát. Nenaplní se to v momentě, kdy zmiňovaný synergický efekt nenastane. V jeho neprospěch mluví skutečnost, že KDU-ČSL je stranou vládní a STAN stranou opoziční. Jejich spojení tak může odrazovat jejich vlastní voliče navzájem. Představitelům obou stran se může podařit udělat z této věci „ctnost“, tedy výraz ochoty se domluvit, podstoupit sebereflexi a hlavně začít po volbách 2017 ve zcela nové pozici tak, aby již nebylo třeba primárně brát zřetel na druhé, ale naplňovat své programové vize jako klíčová politická síla. V některých krajích lze u obou stran najít příklady dobré praxe.

K porcování medvěda je ho ovšem třeba napřed chytit. Pokud nebude skutečná voličská podpora koalice KDU-ČSL a STAN ověřena alespoň v průzkumech voličských preferencí, nelze z individuálních sondáží podpory jedné a druhé strany vyvozovat fakticky vůbec nic. Aby však mohl volič vyslovit nové koalici podporu, musí jasně vědět, kdo ji reprezentuje a s jakým obsahem. Pro představitele obou stran je to jasný signál, že s tím musí přijít včas.

Nově narozené dítě je nyní třeba uvést do života. Politická konkurence už jim ho pohřbívá a používá přitom argumenty a praktiky, které nejsou na místě. Je tedy potřeba si jasně říct, co koalice je a na čem staví.