Na západní Ukrajině visí na každém rohu inzeráty nabízející polské vízum. Na sloupech veřejného osvětlení, na autobusovém a vlakovém nádraží, dokonce i na administrativních budovách. Důvod je nasnadě. Pomineme-li kulturní a jazykovou blízkost Ukrajinců a Poláků, což mnohým Ukrajicům práci v Polsku usnadňuje a přibližuje, polská imigrační politika je vůči Ukrajincům značně vstřícná.

V roce 2015 vydalo Polsko 456 085 turistických (schengenských) víz. Jedná se sice o krátkodobá turistická víza (do devadesáti dnů), dnes již však není žádným tajemstvím, že na schengenské vízum nelegálně pracují ukrajinští migranti. Výhodou tohoto typu víza je jeho nižší cena u zprostředkovatelských agentur a možnost cestování do všech států Evropské unie.

Hypotetickou otázkou, která vyvstane v hlavách řady Čechů, je prostá: Pokud chtějí Ukrajinci pracovat, proč nepřijedou na legální pracovní vízum? A pokud chtějí pracovat v České republice, proč si nezařídí české pracovní vízum? Odpověď je jednoduchá: protože české pracovní vízum je jednoduše nemožné získat. Vlastně to není má odpověď, takto by odpověděla naprostá většina Ukrajinců.

Již dříve jsem na stránkách DR popsal, proč Ukrajinci prakticky nemají šanci získat české pracovní vízum a jaké peripetie by museli podstoupit, aby je  dostali. K získání českého pracovního víza by tito lidé museli mít na výpisu z banky částku 41 800 Kč na tři měsíce pobytu, což je přibližně desetinásobek průměrného ukrajinského platu (přibližně sto padesát eur, tedy 4050 korun, přičemž ceny jsou srovnatelné s cenami u nás).

Reálný výdělek v České republice by po třech měsících práce od rána do večera mohl činit přibližně sto tisíc korun. Kdo by chtěl dát svůj téměř roční výdělek na legální získání českého pracovního víza při vidině nezáviděníhodné manuální práce „od nevidím do nevidím“, možné ztráty stabilní pracovní pozice a sociálních i rodinných vazeb?

Reálně se však objevují i další výdaje spojené s cestováním, ubytováním, získáním pracovního poměru a dalších dokumentů, a samozřejmě se objevuje i důležitý problém Visapointu. Částku 41 800 Kč tak můžeme navýšit o dalších pětadvacet tisíc korun. Odjet na pracovní vízum do České republiky a zařadit se po bok manuálních pracovníků si tak může dovolit pouze vyšší střední třída. Ale proč by to dělali?

Státní podpora ilegální migrace

Samozřejmě že české pracovní vízum není pro tuto sociální vrstvu atraktivní. Určitou prestiž má pro jedince ze střední nebo nízké vrstvy, kteří si však nemohou pracovní vízum dovolit. Vůči nim je tato politika licoměrná. Není tak divu, že Ukrajinci hovoří o nemožnosti získat české vízum a hledají ilegální nebo pololegální cesty. Tedy pokud chtějí práci za hranicemi, „otrimati roboču vizu na vyjizd za kordon, zarobity hroši nebo pojichaty na zarobitok“, jak sami říkají.

K tomu však potřebují využít ukrajinské ilegální zprostředkovatele práce, kteří jim dodají potřebné dokumenty a postaví je na „čerhu“ do Visapointu za finanční hotovost v rozmezí šest set až osm set padesát dolarů (ačkoliv jsem se setkal i s částkou tisíc dolarů, nebo naopak s částkou „jen“ dvě stě padesát dolarů). Doteď hovořím o českém pracovním vízu. Pokud Ukrajinci chtějí získat polské pracovní vízum, mohou si ho koupit přibližně za sedm set ukrajinských hřiven (tedy přibližně sedm set českých korun). Jedná se o nesrovnatelné částky a jednoznačně výhodnější je získat polské pracovní vízum.

Jedná se také o důsledek poptávky a nabídky. Nabídka polských pracovních víz je vysoká a poptávka také. Získat polské vízum je tak i při absenci osobních kontaktů v Polsku mnohem snazší.

S polským schengenským nebo pracovním vízem lze legálně vstoupit na území České republiky, přičemž zde hraje roli zásadní aspekt: české platy jsou atraktivnější než polské. Nelze se tak divit, že se v České republice stále častěji objevují ukrajinští pracovníci s polským pracovním nebo schengenským vízem — jenom 19. března 2017 jsem na nejmenované stránce spojené s nabídkou a poptávkou práce pro ruskojazyčné pracovníky v České republice nalezl devět nabídek práce pro pracovníky s (minimálně) polským vízem (blíže nespecifikováno), devatenáct nabídek práce pro pracovníky s (minimálně) polským pracovním vízem, dvě nabídky práce pro pracovníky s (minimálně) polským turistickým vízem, jednu nabídku práce pro pracovníky s (minimálně) rumunským občanským průkazem (v podstatě evropským) a jednu nabídku práce na kterékoliv vízum. Pouze čtyři nabídky požadovaly české pracovní vízum, české dokumenty nebo občanský průkaz Evropské unie. Tyto podmínky byly stanovené ruskojazyčnými ilegálními zprostředkovateli práce za účelem získání pracovníků v České republice (!).

Ruskojazyční zprostředkovatelé si uvědomují nebezpečí ze strany českých orgánů, a proto nejraději přijímají osoby s trvalým nebo přechodným českým pobytem, případně držitele občanství země Evropské unie, kteří mohou v České republice pracovat zcela legálně. S menší benevolencí pak osoby s českým pracovním vízem, které sice tito jedinci získali od jiných zprostředkovatelů práce. Protože jejich vízum je ilegální — zaměstnanecká smlouva a výpis z úřadu práce je fiktivní a firma existuje de facto pouze na „papíře“ — musí si po svém příjezdu nalézt jiného zprostředkovatele. V takovém případě se však již vystavují ilegálnímu pracovnímu zařazení.

Osoby s polským pracovním vízem pak ještě zprostředkovatelé práce přijímají, jedná se však o ilegální pracovní zařazení, protože coby osoby s pracovním vízem z jiného státu Evropské unie nemohou v České republice vykonávat práci. Osoby s polským turistickým vízem pak mají cestu na český trh práce skrze zprostředkovatelské firmy téměř zablokovanou a získat práci je pro ně velmi těžké.

Důležité je také období trvání víza. Zprostředkovatelé práce hledají pracovníky na delší období, a tak opět nejraději přijímají zaměstnance s trvalým nebo přechodným pobytem, případně držitele občanství země Evropské unie. Na této skutečnosti je dobře patrné, jak jsou různé typy víza dostupné a ceněné — polská jsou více dostupná, proto se nabídka práce odkazuje k minimálnímu držení polského pracovního víza, česká jsou pak méně dostupná, ačkoliv jsou nejvíce žádaná.

Tím ovšem celá anabáze nekončí. Po prvním kontaktu pracovníka a zprostředkovatele se oba sejdou a v případě nutnosti podepíší fiktivní pracovní smlouvu, která se předá zaměstnavateli. Někdy se však žádné smlouvy nepodepisují. Podobných zprostředkovatelských agentur je v Praze relativně hodně a zaměstnavatel — modelově český, rakouský nebo německý podnikatel — získá díky smlouvě dojem, že vše probíhá zcela legálně a nemá tak výčitky svědomí přijmout ukrajinského zaměstnance. Často však zaměstnavatelé vědí, že pro ně ukrajinští pracovníci pracují nelegálně.

Všechno to zní jako pohádka, jde však o realitu. Není tak s podivem, že se majitel firmy Rohlik.cz, jakkoliv práci celé organizace osobně obdivuji, houževnatě obrací k veřejnosti, když hájí svou pravdu o legálním zaměstnávání ukrajinských pracovníků. Ve skutečnosti si však s ohledem na své zkušenosti z celé řady situací, ke kterým jsem se připletl, prožil a zaznamenal, myslím, že polský zprostředkovatel práce uskutečnil celou operaci podle výše uvedeného popisu.

Je však nutné zdůraznit, že český stát nese vinu prostřednictvím své restriktivní imigrační politiky i provozováním problematického systému Visapoint. Oboje totiž nutí ukrajinské pracovníky do ilegálního jednání. Stát tak v podstatě podporuje ilegální migraci, proti které sám údajně bojuje. Kdyby se restriktivní imigrační politika uvolnila, snížila by se také ilegální migrace. Stát však nic měnit neplánuje. Místo toho raději přesvědčuje občany o své superschopnosti ubránit české domovy.