Vyšší daň pro velké korporace se obecně považuje za legitimní požadavek. Když se ovšem zcela konkrétně otevře téma zdanění bank, záhy se zvedne vlna odporu, a to poměrně intenzivní. Jistě, nejde zrovna o malé peníze. Když v roce 2009 přišla finanční krize, ve všeobecném šoku se toto téma ovšem přetřásalo poměrně vážně. Cílem bylo získat mimořádné zdroje na sanaci ztrát z krize a regulovat riskantní chování a toxická aktiva.

Regulační funkci měla mít zejména daň z finančních transakcí. Je to vlastně typ obratové daně. Tu jako první zavedlo Švédsko již roku 1984, ale v roce 1991 ji zrušilo pro negativní dopad na obchodování s peněžními produkty. Během krize ji zvažovala zavést na celoevropské úrovni Francie a myšlenku podpořila i Rada EU.

K plánu se ale přidalo jen málo zemí, a tak snaha o nadnárodní koordinaci této daně nakonec nebyla úspěšná. Jinou speciální daň měla představovat daň z finančních aktivit, v jejímž rámci se by se do zdaňovaného základu zahrnuly i příliš vysoké odměny managementu bank. Jak začala krize odeznívat, zájem o společný postup vyšuměl a převážil argument, že rozdíly ve zdanění mezi sousedními státy by zhoršily konkurenceschopnost.