Vyšší daň pro velké korporace se obecně považuje za legitimní požadavek. Když se ovšem zcela konkrétně otevře téma zdanění bank, záhy se zvedne vlna odporu, a to poměrně intenzivní. Jistě, nejde zrovna o malé peníze. Když v roce 2009 přišla finanční krize, ve všeobecném šoku se toto téma ovšem přetřásalo poměrně vážně. Cílem bylo získat mimořádné zdroje na sanaci ztrát z krize a regulovat riskantní chování a toxická aktiva.

Regulační funkci měla mít zejména daň z finančních transakcí. Je to vlastně typ obratové daně. Tu jako první zavedlo Švédsko již roku 1984, ale v roce 1991 ji zrušilo pro negativní dopad na obchodování s peněžními produkty. Během krize ji zvažovala zavést na celoevropské úrovni Francie a myšlenku podpořila i Rada EU.

K plánu se ale přidalo jen málo zemí, a tak snaha o nadnárodní koordinaci této daně nakonec nebyla úspěšná. Jinou speciální daň měla představovat daň z finančních aktivit, v jejímž rámci se by se do zdaňovaného základu zahrnuly i příliš vysoké odměny managementu bank. Jak začala krize odeznívat, zájem o společný postup vyšuměl a převážil argument, že rozdíly ve zdanění mezi sousedními státy by zhoršily konkurenceschopnost.

České komerční banky jsou v podstatě v zahraničních rukou. Zmíněnou krizí zasaženy nebyly a dosahují takové ziskovosti, že do zahraničí odvádějí každoročně nemálo miliard. Přesto se brání s tím, že by těžce nesly břemeno dalšího zdanění. Tvrdí, že zavádění evropské regulace by na ně kladlo velké nároky a podvázalo byznys s ohledem na nízké úrokové sazby. A současná vláda si naordinovala daňový klid, takže její členové dosud na toto téma mlčeli.

↗

Na nedostatek příjmů si u nás banky nemůžou stěžovat - bankovní poplatky máme skutečně vysoké. Foto publicdomainpictures.net

S blížícími volbami se však přece jen našla odvaha otázku daňové progrese a zdanění dosud nedotknutelných bank otevřít. Hrozba, že by finanční kapitál kvůli další dani odešel z trhu, je přehnaná. Vzhledem k dosahovaným ziskům by taková reakce představovala naprostou krajnost. Samozřejmě že je nutno kalkulovat, jaký růst daňových nákladů je ještě ekonomicky racionální. Rozsah úvěrů neovlivňuje jen přebytek kapitálu, ale i návratnost a atraktivita úvěrovaných projektů.

Bez zajímavosti není ani mezinárodní srovnání. Některé země totiž mimořádnou bankovní daň přece jenom zavedly, a to daň z bankovních aktiv, z bilančních položek. Jako dočasné opatření ji nakonec vyhlásilo v roce 2010 Maďarsko a v roce 2011 Německo a Francie. K bankovní dani přistoupilo i Maďarsko, Polsko a Slovensko. Když s tímto návrhem nyní přišla ČSSD, Andrej Babiš, vládní KDU-ČSL i pravicová opozice to odmítají. Hovoří o trestu za schopnost, což silně připomíná časy premiéra Topolánka, který tlačil na zavedení experimentu s rovnou daní.

Troufáme si jen na malé poplatníky

Nejčastěji se proti zdanění velkých korporací argumentuje tím, že banky se posléze zahojí na svých klientech, tedy že zvednou bankovní poplatky za různé služby. V dokonalém konkurenčním prostředí se samozřejmě růst daňových nákladů nemusí přenášet do cen. Buď ušetří jiné náklady, nebo sníží zisk. V reálu je to samozřejmě složitější. Ve finančnictví existuje poměrně výrazný oligopol i různé „optimalizační“ techniky. Navíc je tu i složitá problematika daňového základu (různých zápočtů a úlev).

U nás banky platí daně jako jiné obchodní firmy, tedy daň z příjmu korporací (ze zisku i úrokových výnosů) a z mezd a odměn pracovníků, z obligací a podobně. Samozřejmě také platí DPH. Spoléhat na tlak konkurence je ošidné, což ukázal už chronický problém s nadměrnými poplatky v České republice (i když se v posledních letech přece jen poněkud snížily, jsou stále vysoké). Další speciální daň může k opětovnému nárůstu poplatků přispět.

Hlavní ekonomka České bankovní asociace Eva Zamrazilová se odkazuje na kritické studie o speciálních bankovních daních. Čerstvá čísla máme k dispozici zejména z Polska, kde byla bankovní daň zavedena až loni. Má tedy snad smysl místo prosazování speciálního zákona jednat s peněžními ústavy o jiných otázkách, například o jejich dividendové politice? Znamenalo by to v podstatě přiznat, že v komunikaci s vládou jsou velké banky ten silnější partner. Zdanění velkého kapitálu je tedy politické tabu. Reálně si politici zřejmě troufnou jen na drobné poplatníky.

Připomenu, že vedle zdanění bankovních aktiv či finančních transakcí tu máme dlouho odsouvanou otázku vyšší sazby korporátní daně. To je metoda jednoduchá a nediskriminační, protože by se týkala i jiných podnikajících právních osob s velkým obratem. Ovšem i tento krok vyžaduje pevnou politickou vůli. KSČM již léta navrhuje pro firmy nad 10 milionů ročního zisku sazbu 25 procent. ČSSD nyní přišla v tomto duchu s návrhem pro firmy s obratem nad 100 milionů s návrhem sazby 24 procent. To by se týkalo i bank. Otázkou zůstává, zda tak činit v souběhu s daní z bankovních aktiv.

Dosud byla Česká republika, pokud jde o zdanění bank, bílým místem na mapě dočasného mimořádného zdanění. Sousední Rakousko nedávno snížilo zdanění aktiv pevným stropem, ale zavedlo odvod na obecně prospěšné účely. Daň po letech snížilo i Maďarsko. U nás se  bankovní sektor nemusí takovými věcmi zatěžovat. Nenechme se tedy děsit, že posílíme odliv bankovního zisku ze země. Větší podíl bank na veřejných financích v České republce není ekonomické sci-fi, tuto otázku je však třeba uchopit komplexně a s reálnými čísly.