Premiér nedávno podpořil inovované návrhy EU na zavedení společného konsolidovaného základu daně z příjmů právnických osob, zatímco ministr financí je odmítl. Jejich rozdílné postoje příliš nepřekvapují. Bohuslav Sobotka přistupuje k evropské integraci jako k žádoucímu vysoce politickému projektu. Andrej Babiš se svým pragmatickým a rádoby apolitickým přístupem oproti tomu v procesu integrace neúnavně vyhledává prostory, v nichž by mohl realizovat své představy o optimalizaci výsledků svěřené části veřejného prostoru i vlastních firem.

Půdorys jejich rozdílného přístupu je narýsován jednak deformovanou strukturou českého hospodářství, jednak dlouhodobou neschopností (nebo neochotou) evropských institucí reálně řešit problém transferu zisků uvnitř unie. Přitom se jedná o jeden ze zásadních problémů evropské integrace, který výrazně ovlivňuje například zamýšlenou snahu o evropskou kohezi. Nemluvě například o nadále postupujícím faktickém oslabování pozice demokraticky konstituovaných institucí.

Příznaků deformace českého hospodářství je celá řada. Mezi ty nejvýraznější patří produkční a výrobková struktura, kterou se do mezinárodní dělby práce zapojujeme dodáváním nefinálních výrobků, nízké mzdy a v důsledku toho nízká agregátní vnitřní poptávka a vysoký podíl zahraničního kapitálu. Vysoký podíl zahraničního kapitálu spolu s transfery zisků za hranice, jež probíhají nekonečným množstvím vynalézavých způsobů na hraně legality, představují do budoucna pro Českou republiku jeden z nejzávažnějších problémů.

Roční odliv dividend, tedy peněz, které v souladu se zákony odtékají pryč, se pohybuje v řádu stovek miliard korun. Jedná se tedy o pět až osm procent hrubého domácího produktu. Další významný odlivový kanálem představují nelegitimní transfery těžící obvykle z výhod nadnárodních struktur mateřských společností: dceřiná společnost — český hospodářský subjekt — dodává do struktur mateřských společností výrobky za nepřiměřené nízké ceny stanovené kdesi v centrále. Ta sídlí v „ideálním případě“ v daňovém ráji.

Nejvulgárnější formou jsou pak předražené nehmotné dodávky jako poradenství, konzultace, software, know-how, good will mateřské společnosti nebo vynucené ztrátové obchody na poli takzvaných finančních produktů, respektive trhů, což se týká především finančních institucí. Odliv zisků z těchto operací nelze zjistit pouhou analýzou výkazů jednotlivých společností, takže se pouze odhaduje, a to na další stovky miliard korun, respektive tři až pět procent hrubého domácího produktu.

Roční odliv kapitálu tedy představuje ve velmi střízlivém hodnocení minimálně osm procent HDP. Je to cena, kterou platíme za zběsilou přeměnu našeho hospodářství v devadesátých letech, a platíme ji velmi, ale opravdu velmi vysokou. Pro srovnání: daň z příjmů právnických osob v roce 2016 činila 147,5 miliardy korun, tedy méně než polovinu zisků, které odtékají za hranice. Celoevropské zdanění právnických osob, o které v návrzích EU jde, by mohlo tyto jevy a nepříznivé dopady deformací českého hospodářství částečně korigovat. Čeští politici by tedy měli mít zájem je podporovat.

Otázky důležité pro budoucí vývoj EU

Evropská komise navrhuje zejména vytvořit pravidla pro výpočet „evropského“ daňového základu, stanoveného na základě všech zisků dosažených v rámci EU, a jeho „přerozdělení“ zpět podle státu, kde firma podnikala. Tento způsob by měl zamezit transferu zisků do zemí s nižším zdaněním a prakticky odstranit velkým nadnárodním korporacím možnost uzavírat specifické daňové smlouvy. Tato směrnice by zároveň ulehčila státům, jež se nacházejí v podobné situaci jako Česká republika.

Samozřejmě se vnucuje otázka, zda je pouhou poťouchlostí dějin, že takový návrh předkládá Evropská komise v čele s Jeanem-Claudem Junckerem, který jako premiér Lucemburska řadu takových smluv uzavřel. Ponechme ji pro tuto chvíli stranou. Samotný návrh má řadu úskalí, která odhalují slabost států i EU tváří v tvář mašinerii lobbistů, právníků, poradenských firem a spletitých holdingových struktur. Návrh směrnice má přes padesát stran a je ve hvězdách, zda se ji podaří prosadit. Přes její vnitřní rozpornost se však nepochybně jedná o krok správným směrem, který minimálně otevírá diskusi na dosud opomíjeném poli výsostně politického problému.

I proto je více než žádoucí, aby jednotlivé země neprezentovaly rozporuplné postoje, jak to předvedly dvě nejsilnější české politické i exekutivní figury. Má-li projekt evropské integrace pokračovat, je bezpodmínečně nutné zabývat se právě takovýmito problémy. Ty totiž reálně ovlivňují život občanů EU.

Postoj premiéra je v tomto směru mnohem pochopitelnější než postoj ministra financí. Ministr financí by si neměl pohrávat s populismem prvoplánově zdůrazňujícím obavy o tak jako tak neexistující suverenitu a uvést fakta a argumenty, proč je podle něj návrh směrnice pro Českou republiku nevýhodný. Minimálně by se tak otevřelo pole pro skutečně odbornou diskusi.

V této diskusi by se pak vytříbily názory nejen na tuto problematiku, ale nepochybně by se dostalo i na otázky budoucího vývoje EU a našeho postavení v ní. Je nepochybné, že v současné institucionální podobě není EU dostatečně akceschopná, a možná ani životaschopná. Všechny další varianty však vypadají ještě méně vábně. Budeme mít v České republice dostatek kuráže, abychom takovou diskusi seriózně vedli? Nemohla by být debata kolem směrnice o společném daňovém základu jejím počátkem?