Věci, které jsme o sousedech vědět nechtěli
Jakub ČechPlány na obnovu prostějovského židovského hřbitova spustily ve městě vlnu nenávistných reakcí. Celý případ vypovídá jak o naprosté neprofesionalitě vedení města, tak o tom, jak snadno veřejnost podléhá hysterii vyvolané dezinformacemi.
Americká židovská nadace Kolel Damesek Eliezer začala před časem shromažďovat náhrobky z bývalého prostějovského židovského hřbitova, které byly za druhé světové války rozprodány a využity jako základy pro různé stavby či jako dlažby na dvorcích místních domů. Nadace projevila o staré náhrobky zájem s tím, že uhradí veškeré náklady spojené s výměnou materiálu. Část místních s nabídkou nesouhlasila s tím, že tak kvalitní žula se těžko sežene, jiní zase za ně chtěli dvě stě tisíc korun. Mají přece historickou hodnotu. Banální výměna pietních náhrobků se tak stala těžko řešitelným problémem.
Hlavní zápletka ale přišla ve chvíli, kdy se začalo vyjednávat s prostějovskou radnicí o návratu několika náhrobků přímo na místo hřbitova, vedle něhož byla v sedmdesátých letech postavena škola. Plocha dnes slouží jako park, v němž močí psi jen pár metrů nad lidskými ostatky. Zástupci města své názory na rehabilitaci hřbitova střídavě mění. Veřejná debata k záměru není soubojem argumentů, ale jevištěm dezinformací, nenávisti a antisemitismu.
Když už to dvakrát vypadalo, že se politickým představitelům podařilo alespoň navázat jednání s představiteli americké židovské nadace Kolel Damesek Eliezer, nakonec je sami zhatili. Současná prostějovská primátorka Alena Rašková (ČSSD) k věci zaujala negativnější postoj než její předchůdce Miroslav Pišťák a s nadací ze začátku odmítla o jakýchkoliv opatřeních jednat.