Americká židovská nadace Kolel Damesek Eliezer začala před časem shromažďovat náhrobky z bývalého prostějovského židovského hřbitova, které byly za druhé světové války rozprodány a využity jako základy pro různé stavby či jako dlažby na dvorcích místních domů. Nadace projevila o staré náhrobky zájem s tím, že uhradí veškeré náklady spojené s výměnou materiálu. Část místních s nabídkou nesouhlasila s tím, že tak kvalitní žula se těžko sežene, jiní zase za ně chtěli dvě stě tisíc korun. Mají přece historickou hodnotu. Banální výměna pietních náhrobků se tak stala těžko řešitelným problémem.

Hlavní zápletka ale přišla ve chvíli, kdy se začalo vyjednávat s prostějovskou radnicí o návratu několika náhrobků přímo na místo hřbitova, vedle něhož byla v sedmdesátých letech postavena škola. Plocha dnes slouží jako park, v němž močí psi jen pár metrů nad lidskými ostatky. Zástupci města své názory na rehabilitaci hřbitova střídavě mění. Veřejná debata k záměru není soubojem argumentů, ale jevištěm dezinformací, nenávisti a antisemitismu.

Když už to dvakrát vypadalo, že se politickým představitelům podařilo alespoň navázat jednání s představiteli americké židovské nadace Kolel Damesek Eliezer, nakonec je sami zhatili. Současná prostějovská primátorka Alena Rašková (ČSSD) k věci zaujala negativnější postoj než její předchůdce Miroslav Pišťák a s nadací ze začátku odmítla o jakýchkoliv opatřeních jednat.

Poté, co se o kauzu začala zajímat celostátní média, změnila názor a o podobě místa začala vést se zástupcem americké nadace jednání. Mezitím stihla pro Reportéry ČT popřít, že by se na místě vůbec nacházely nějaké ostatky, ačkoliv jejich existenci ještě pár měsíců předtím přiznávala. Nyní se radní pro změnu rozhodli vyhovět požadavku tří tisíc občanů, kteří v petici odmítají jakékoliv úpravy místa směřující k větší pietě.

Celý případ obnovy židovského hřbitova v Prostějově je přitom klasickým střetem různých zájmů — zájmu pohřbených a jejich potomků, kteří mají nárok na důstojnou pietu, a zájmu místních obyvatel, potažmo studentů blízké školy, využívat prostranství se zelení. Oba tyto zájmy jsou naprosto legitimní a nikdo by je neměl ignorovat.

Úkolem územní samosprávy bylo a je najít takový kompromis, který uspokojí obě skupiny. Radní by měli rozvíjet racionální debatu o konkrétních plánech s lokalitou — debatu, v níž by nebyl prostor na urážky a nenávistnou rétoriku. To se však nestalo.

Největší hysterii mezi lidmi vzbudilo samo město, když v létě loňského roku zveřejnilo vizualizaci, jak by plocha mohla vypadat. Jenže tento návrh, počítající se zděným oplocením hřbitova, předložila nadace Kolel Damesek Eliezer už dávno předtím, a protože by jeho realizace značně omezila využívání dnešního parku, byl pro městské politiky nepřijatelný.

Členové vedení města mohli předpokládat, jaké reakce zveřejnění neaktuálního návrhu spustí. Přesto dali pokyn umístit ho na radniční web, ačkoli měl pro občany nulovou informační hodnotu. Politici tak spustili lavinu smyšlených tvrzení a poplašných zpráv, kterou už nešlo zastavit. Na jejím základě vznikla petice, která v praxi dokazuje, kam může vést šíření dezinformací.

Dalo by se říct, že postup, jakým se kauza vyvíjela, je ukázkou politické neobratnosti a neschopnosti komunálních politiků vyjednat kompromis a vést veřejnou debatu. Nesouhlasné reakce by nemusely zajít tak daleko, kdyby k nim radniční představitelé nedali záminku.

Nenávistné projevy, které se soustředily zejména na sociálních sítích, ale nejde bagatelizovat. Nejedná se o anonymy internetových diskusí, ale výroky reálných lidi žijících kolem nás, klidně i našich sousedů. Kvůli pár starým náhrobkům jsme se dozvěděli o naší společnosti věci, které jsme možná ani vědět nechtěli.