Vedení pražské filozofické fakulty káže o demokracii. Jedná však v rozporu s ní

Monika Brenišínová, Ondřej Vojtěchovský

Filozofická fakulta UK se opakovaně hlásí k hodnotám demokracie a občanské společnosti. Praktiky jejího vedení zahrnující odstraňování nepohodlných pracovníků i pohrdání odbory však ukazují, že pražská FF UK jde dnešní moci spíše naproti.

↗
Ať již jde o vládu Fialovu nebo Babišovu, pražská filozofická fakulta dává na vědomí, že stojí v popředí boje proti nespravedlnosti, lhostejnosti či nekalým zájmům, které ohrožují zájem veřejný. Za fasádou této přední instituce pečující o humanitní vzdělání v republice však probíhá něco jiného. Foto FB Filozofická fakulta Univerzity Karlovy

Transparent na průčelí pražské Filozofické fakulty nenechává nikoho na pochybách, že tato instituce pevně stojí na straně občanského hnutí, které hájí nezávislost veřejnoprávních médií. Heslo „Není nám to FFUK“ bylo recyklováno z minulých protestů, posledně za zvýšení státních výdajů pro vysoké školství před třemi roky.

Rektor UK Zima vyhlásil na minulé úterý rektorský den, aby se studentky i studenti a pedagožky i pedagogové mohli účastnit pochodu za svobodná média, k čemuž vedení filozofické fakulty studující také vyzvalo. Ať již jde o vládu Fialovu nebo Babišovu, pražská filozofická fakulta dává na vědomí, že stojí v popředí boje proti nespravedlnosti, lhostejnosti či nekalým zájmům, které ohrožují zájem veřejný, a neomaleným praktikám některých politiků devastujícím kultivované demokratické prostředí.

Za fasádou této přední instituce pečující o humanitní vzdělání v republice však probíhá něco jiného. Na podzim nastalo další kolo probíhající tzv. reorganizace fakulty, kterou její vedení spěšně a bez jakékoliv předchozí debaty oznámilo krátce před začátkem letních prázdnin. Úmysl zrušit některé katedry, jiné sloučit, a přitom redukovat počet zaměstnanců vzbudil bouřlivou odmítavou reakci dotčených i mnohých jejich kolegů a kolegyň a stal se také předmětem bohatého mediálního zájmu.

Vedení fakulty přiznalo posléze chybu „v komunikaci“ a začalo ex post ozřejmovat nutnost svých kroků, které jsou vedeny potřebou ušetřit, protože fakulta si na sebe ve stávající podobě nevydělá. Jaksi už zcela zaniklo, co a zda vůbec něco tato reprezentace akademické obce podniká pro zlepšení financování své fakulty v rámci univerzity i vůči ministerstvu.

Před třemi roky toto vedení podporovalo akci vedenou senáty a odbory, ale nyní zřejmě již přijalo jako danost, že hlas vysokých škol nemá šanci být vyslyšen a další kroky by byly jen marně vynaloženým úsilím. Proto bude nutné, aby se fakulta postarala o svůj další chod sama a ušetřila na některých katedrách, oborech, a především svých zaměstnancích.

Vedení fakulty se zpětně snažilo přesvědčit akademickou i ostatní veřejnost o tom, že svůj postup má založený na předchozí důkladné analýze, která bere v potaz počet studentů a studentek, jakož i zájem o obor, pedagogický či vědecký výkon daných pracovišť i jednotlivců. A také kolik se takovou reorganizací spočívající v redukci vlastně ušetří.

Bez argumentů

V debatě s protestujícími zaměstnanci a odbory však žádné přesvědčivé argumenty nezazněly. Vedení zdůvodňovalo potřebu provést změnu tu malým počtem studentů, tu slabou publikační činností, a tam kde nebyly k dispozici tyto důvody, operovalo velmi účelově námitkou, že pracovníci dané katedry mají ještě jiné úvazky, vykazují své publikace za jiné zaměstnavatele, a tím fakultu vlastně poškozují. Někteří členové vedení fakulty přitom mají rovněž úvazky jinde, kde také vykazují část svých publikací.

Vedení FF UK již při nástupu do čela fakulty v roce 2022 deklarovalo potřebu zavést jednotná pravidla a standardy, podle kterých by bylo možné posuzovat a měřit práci akademických pracovníků. To mnozí uvítali. Bylo totiž nevyřčeným tajemstvím, že na fakultě jsou tzv. černí pasažéři, kteří se jaksi vezou. Zatímco někteří pilně píšou, publikují v zahraničí, a to zejména v indexovaných časopisech, jiní maximálně vydají nějaký ten článeček v jakémsi zapadlém sborníku a namísto toho se věnují zákulisní politice a leštění klik.

Někteří pedagogové na velkých oborech si zase stěžovali, že dotují své kolegy na oborech malých, protože musí učit, zkoušet, vést práce mnohem většímu počtu studentů a studentek. Tudíž bylo nasnadě provést určitou analýzu skutečného stavu věcí a zjistit, jak si jednotlivá pracoviště i zaměstnanci vlastně stojí, pokud se na ně aplikují totožná kritéria.

V letech 2022 až 2025 proběhlo na filozofické fakultě nulté hodnocení akademických pracovníků. Jenže celá řada jeho aspektů vyvolala rozpaky i nesouhlas a pochybnosti o jeho metodice, o tom, zdali jde skutečně o objektivní proces. Tvůrci systému částečně výtky přijali, přičemž se bránili tím, že jde pouze o nulté hodnocení, tedy jaksi „nanečisto“, které v žádném případě nebude mít personální dopady.

Jeho smyslem mimo jiné je také zaměstnancům osvětlit, co se vlastně od nich požaduje, jaké mají zvolit publikační strategie čili kam umísťovat své články, aby tím fakultě přinášeli potřebné finance. Nicméně toto hodnocení se přesto dostalo, pokud se to hodilo, mezi argumenty, které vedení použilo při zamýšlené reorganizaci. Co je však ještě více zarážející, že postihlo negativně i takové, kteří v hodnocení obstáli.

Pod tlakem protestů vedení opakovaně deklarovalo, že hodlá dostát transparentnosti při svém dalším postupu, i když odmítalo většinu zbrkle a nedostatečně zdůvodněných záměrů revidovat. Po schválení ohlášených organizačních změn týkajících se celých pracovišť, přistoupilo vedení na podzim k dalšímu kroku, totiž k rušení konkrétních pracovních míst. Kromě reorganizací dotčených kateder a ústavů se mělo škrtnutí některých pozic dotknout i těch základních součástí, které do reorganizace jako celek nespadaly.

Podle předem oznámené informace hodlalo vedení fakulty rozvázat pracovní poměr na základě organizační změny až s 57 akademickými pracovníky. Během října vedení fakulty vyzvalo výbor odborové organizace k projednání zrušení čtyř konkrétních pracovních pozic. Na první pohled se však nejednalo o kolegyně a kolegy, kterým by šlo vytknout, že nejsou dostatečně vytíženi či snad málo pracují.

Etnoložka Barbora Půtová a teatroložka Alena Sarkassian patří mezi mediálně známé tváře fakulty. Rozhodně je také nelze podezřívat, že by byly pro své obory nadbytečné. Alena Sarkassian je například nejvíce publikujícím členem své katedry. Tytéž rozpaky vzbuzoval výběr i dalších dvou kolegů, polonistky Renaty Rusin Dybalské a historika a arabisty Josefa Ženky. Právě na jejich případ je vhodné se podívat trochu podrobněji.

Případ Renata Rusin Dybalská

Renata Rusin Dybalská působí na filozofické fakultě od roku 2002. Polonistiku zde do značné míry, po jisté období jako zástupkyně vedoucí Katedry středoevropských studií, sama budovala. V rámci širšího pracoviště, ústavu, který má dlouhodobě problém se zajištěním habilitovaných pracovníků, na ni její vedoucí, sám nehabilitovaný, vyvíjel tlak, aby si urychleně habilitaci obstarala.

Ukončené habilitační řízení bylo Rusin Dybalské uloženo také jako podmínka při hodnocení akademických pracovníků, a z toho důvodu jí byl také vyměřen zkrácený termín dalšího hodnocení. Ten byl stanoven na leden 2027. Mezitím jí však byl snížen úvazek na poloviční a místo toho přijat docent vyučující také na plný pracovní poměr na jedné polské univerzitě. I přes takto ztížené pracovní a životní podmínky habilitaci Rusin Dybalska získala na jaře tohoto roku a na podzim byla také oficiálně promována coby docentka.

Přesto se jí filozofická fakulta rozhodla propustit, a to před termínem nastávajícího hodnocení, jehož podmínky splnila. V odůvodnění výběru kolegyně Rusin Dybalské, které vedení odborům předložilo, se uvádí, že se dotyčná nedovedla přizpůsobit publikačním požadavkům. Přitom v tabulce srovnávající publikační výkon všech pracovníků Ústavu etnologie a středoevropských a balkánských studií, se kterým jeho ředitel podřízené seznámil na poslední schůzi, dosahuje Rusin Dybalska nadprůměrných výsledků.

Databáze WOS a Scopus evidují několik jejich studií, na rozdíl od zmíněného docenta, který ji má nyní úplně nahradit a takovou studii může vykázat pouze jednu. A pokud by se vzalo v úvahu, že kolegyně Rusin Dybalska pracuje poslední tři roky pouze na poloviční úvazek, umístila by se dokonce mezi veškerými více než dvaceti pracovníky na druhém místě!

Podobně zcela nadprůměrně se na svém užším pracovišti kolegyně Rusin Dybalska umísťuje i v pedagogické oblasti. Ve třetí položce, kterou je grantová činnost, nemohla v posledním období vykázat žádný výsledek, ostatně tak jako většina jejích kolegů a kolegyň ze zmíněného ústavu. V letech 2019—2022 však byla spoluřešitelkou úspěšně zakončeného projektu poskytovaného Grantovou agenturou ČR a ve stejné době pracovala v pozici hlavní řešitelky na projektu financovaného polskou národní agenturou NAWA.

Skutečnost, že tedy momentálně, v době, kdy se koncentrovala na dokončení habilitace, žádný grant nemá, může FF UK mít této zaměstnankyni těžko za zlé. Navíc když uvážíme, jakou loterii podávání grantových projektů v současné době představuje vzhledem k tomu, že pravděpodobnost získání většiny grantů klesá pod 5—10 %.

Propuštění docentky Rusin Dybalské také výrazně oslabí polonistiku jako obor, o který je dlouhodobě mezi uchazeči a uchazečkami velký zájem, což je markantní zvláště ve srovnání s obory příbuznými, které Ústav etnologie a středoevropských a balkánských studií zajišťuje. Zdá se poněkud nelogické, jestliže redukce pracovního místa pak postihuje právě polonistiku. Vedoucí oddělení polonistiky mimo jiné i z tohoto důvodu s propuštěním kolegyně Rusin Dybalské nesouhlasí.

Případ kolegyně Rusin Dybalské, jejíž osobu a pracovní výkon na Akademickém senátě FF UK, který se konal ve čtvrtek 12. 11., vedení jejího ústavu hrubě zostouzelo, je příznačný i z toho důvodu, že poukazuje na to, kam může systém hodnocení zaměstnanců založený na tabulkách a výkonu zajít. Pro ty, kteří nedosahují takových publikačních a pedagogických výsledků, se mohou kvalitní zaměstnanci paradoxně stát přítěží, neboť v takovém hodnocení umenšují jejich vlastní výkon.

Případ Josef Ženka

Dalším propuštěným je Josef Ženka, působící na Ústavu Blízkého východu, který je předním odborníkem na muslimské Španělsko a arabsko islámský středověk vůbec a světově proslulým specialistou na arabské rukopisy a dokumenty. Odbornost Josefa Ženky je nezpochybnitelná. Dlouhodobě ve všech ohledech dosahuje vynikajících výsledků a svými zahraničními úspěchy přispívá významně i k internacionalizaci, která je pro fakultu i celou UK jednou z hlavních priorit.

Rozhodně si také nemůže stěžovat na nízký zájem studentů a studentek, kteří na jeho podporu dokonce sepsali otevřený dopis. (Stejně tak tomu ostatně bylo i v případě Renaty Rusin Dybalské.) Kromě toho, že vyučuje povinné historické kurzy, které těžko po jeho odchodu někdo z jeho kolegů převezme, neboť na oddělení není žádný jiný specialista na starší období), vypisuje volitelné přednášky, na které chodí rádi nejen studenti blízkovýchodních studií. Vedení by tedy jen těžko hledalo, co by J. Ženkovi mohlo vyčíst.

V Ženkově případě však vedení fakulty argumentuje, že jeho specializace neodpovídá budoucímu profilování celého pracoviště, které směřuje spíše k politologické koncepci a chce se místo středověku soustředit na současnost. Přitom J. Ženka se zabývá i současnými tématy, a to jak ve výuce, tak publikačně. Toto zdůvodnění se navíc jeví jako poněkud zvláštní, vezmeme-li v úvahu, že nemálo jeho kolegů a kolegyň z oblasti židovských studií se svou specializací do oné údajné nové politologické koncepce rovněž nezapadá — včetně vedoucího katedry a jeho zástupce.

Těžko také věřit tomu, že Ústav Blízkého východu musí ušetřit právě na tomto jednom pracovním místě, jestliže během posledního roku přijímal hned několik nových pracovníků. Pokud bychom srovnali vědecký i pedagogický výkon J. Ženky v rámci jeho pracoviště, taktéž bychom snadno viděli, že ve všech ohledech, podobně jako R. Rusin Dybalska, zastává na pomyslné škále vedoucí příčky. V počtu zahraničních publikací je dokonce na prvním místě.

J. Ženka za celou dobu působení na filozofické fakultě neslyšel od svého vedoucího jedinou výtku. Nikdo z nadřízených mu také nesdělil, proč výběr při údajných nutných úsporách padl zrovna na něho. Propuštění obou kolegů vyvolalo protesty studentů i řady jejich kolegů. Argumenty v jejich prospěch použil taktéž v rámci projednávání výbor odborové organizace.

Nicméně vedení fakulty, jež na některé z argumentů reagovalo s překvapením a tvářilo se, že tedy své rozhodnutí ještě přezkoumá, nevzalo v potaz ani názor studentů, ani spolupracovníků, a nakonec ani odborů. Vůči odborům se vedení fakulty dokonce zachovalo krajně arogantně a cynicky. Krátce po skončení projednávání totiž uveřejnilo své rozhodnutí dané pracovníky propustit, aniž by přihlédlo k jediné námitce, jichž výbor nashromáždil skutečně mnoho a které bude v následujících týdnech zveřejňovat. Takto tedy vypadá sociální dialog na filozofické fakultě!

Oba dokumentované případy zcela jasně odporují deklarované transparentnosti a uplatňování jasných kritérií v personálních otázkách. Vzbuzují proto oprávněné dohady, jestli za propuštěním uvedených kolegů nestojí jiné důvody. Podle názoru odborové organizace oba případy také naprosto bezostyšně porušují nepsané principy akademické kultury, kultivovaného, korektního a předvídatelného jednání, ale i demokratické hodnoty, jako je otevřený dialog, ke kterým se fakulta hlásí během právě probíhajících protestů za nezávislá veřejnoprávní média.

Uvedenými vyhazovy dává vedení fakulty jasné poselství všem svým zaměstnancům: I když tvrdíme, že zavádíme jasná a transparentní pravidla, jejich plnění Vám nijak nepomůže, pokud se Vás rozhodneme zbavit. V krajním případě lze takové chování pochopit také jako jasný signál, že v takovém prostředí se podávat nadstandardní akademické a pedagogické výkony jednoduše nevyplatí.