Zpráva o přechodu prodejen Tesco pod síť Albert ve vlastnictví skupiny Ahold, která nedávno proběhla českým zpravodajstvím, nejspíš ze židle příliš mnoho lidí nezvedne. V národě milovníků supermarketů tato zdánlivá pěna dní zamrzí snad jen odběratele levného oblečení od Tescem vlastněné privátní značky Florence & Fred, bojovníky proti týrání kuřat z organizace Obraz, nebo možná ty, kteří si zvykli na tučné slevy určené vlastníkům věrnostní kartičky.

Dodnes sama vzpomínám na své rozladění ve skotském Tescu, když mi po půlhodinovém boji se stahováním aplikace a s košíkem plným „zlevněného“ zboží nebylo členství uznáno kvůli českému telefonnímu číslu.

Proměna Tesca na Albert však není nic malého ani bezvýznamného. Jde o další z mnoha symptomů dlouhodobého trendu koncentrace moci (nejen) v potravinovém systému. V rámci této koncentrace vznikají oligopolní struktury s dominantní pozicí na trhu, přičemž podobný mechanismus stojí také u zrodu české agrooligarchie.

V rámci takového systému je totiž značka supermarketu svým způsobem irelevantní. Podstatný je spíše proces neustálého posilování ekonomické i politické síly těch, kteří v současném světě rozhodují o podobě naší stravy, ale také o tom, jakým způsobem, kde a za jakých podmínek je tato strava vyráběna, distribuována a spotřebovávána.

V českém kontextu je ovšem koncentrace ekonomické moci v oligopolních strukturách také zásadní otázkou demokracie. Tu si přitom paradoxně často spojujeme s úplně jinými, více abstraktními a nadstavbovými věcmi, než je demokratické právo rozhodovat o tom, jak bude vypadat český potravinový systém. O samotném systému, ani o pojmech jako je „potravinová demokracie“ či potravinová suverenita koneckonců v českých zemích neexistuje příliš velké povědomí. Většina lidí podléhá iluzi, že v potravinové demokracii o potravinách rozhoduje trh a připadá jim to tak v pořádku.

Přestože realita nemůže být odlišnější, v českém prostředí i navzdory rychle se měnícím tržním podmínkám v rámci globalizace a neoliberálního kapitalismu nadále přetrvává idealizovaná představa trhu coby arény volné soutěže. Tržní regulace jsou naopak často mylné slučovány s komunismem a sociálním inženýrstvím. Tyto postoje s nejvyšší pravděpodobností souvisí s všeobecně rozšířeným nezájmem Čechů a Češek o potravinovou politiku, v jehož důsledku tak dává voličstvo zelenou totálnímu prorůstání agrooligarchie s nejvyššími strukturami státní moci.

Nezájem a neznalost

Nezájem kombinovaný s neznalostí tak značně znesnadňují také kritickou reflexi koncentrace vlastnictví, bohatství a rozhodovací moci. Tento trend zjevně našincům vadí snad jen v případě premiéra Andreje Babiše, ovšem i zde jako by strach o demokracii stál jen na obraně několika jejích základních pilířů, jako je právní stát, ústava, či veřejnoprávní média.

To, jak zájmy agooligarchie a koncentrace moci reálně ovlivňují český potravinový systém ale i celé fungování státu, jako kdyby stálo jaksi bokem a s demokracií nijak nesouvisely. Tyto zájmy přitom mají vliv na základní infrastrukturu přežití nás všech, nikoliv jen na pár vybraných symbolů.

Také kvůli těmto postojům a nezájmu obyvatelstva o politickoekonomické vztahy potravinového systému se Česká republika mohla postupně proměnit v zemi, která se dnes nachází v kleštích dvou protichůdných ale podobně zhoubných extrémů.

Privatizace socialistického zemědělství v kombinaci s neoliberalizací a globalizací trhu u nás na jednu stranu dala vznik mocné agrooligarchii, která hájí zájmy industriálního zemědělství založeného na velkovýrobě, monokulturách a nešetrném přístupu ke krajině. Na druhou stranu čeští politici opojení volným trhem a globalizací — často paradoxně pocházející z politických stran, které se označují jako demokratické — umožnili na českém území enormní expanzi nadnárodních korporací projevující se zejména extrémní koncentrací zahraničních obchodních řetězců.

Tato koncentrace je u nás v přepočtu na obyvatele nejvyšší v EU. Dobře se to dá ilustrovat na českém venkově, kde i relativně malá sídla mohou disponovat až několika supermarkety najednou.

Pokud tato monstra nevznikají před jejich okny, Čechům a Češkám se vysoká dostupnost komfortního nakupování většinou líbí. Potíž je, že často jinde už ani nakupovat nemohou. Supermarkety představují významnou tržní sílu samy o sobě, ale pokud jejich řetězce navíc skupují nadnárodní maloobchodní skupiny jako je Ahold, trh s potravinami tak získává charakter oligopolu.

Vůči oligopolnímu uspořádání u nás pomalu vzrůstá vlažná kritika, ale v zásadě je způsob českého uvažování nadále formován představami koncentrace moci jako přirozeného důsledku tržní konkurence. Nicméně podobně jako u oligopolu i zde jde o mimořádnou a sebe samou reprodukující koncentraci politické a ekonomické moci vedoucí až k monopolnímu postavení na trhu a možnosti ovládat českou legislativu, státní instituce, a tedy i každodenního fungování a přežití nás všech.

To ostatně můžeme sledovat právě nyní spolu se snahou vlády zrušit stravovací vyhlášku předepisující nutriční hodnoty stravy podávané ve školních jídelnách. Je namístě se domnívat, že toto zrušení bude vyhovovat především prodejcům vysoce zpracovaného jídla, které bude možné díky zrušení vyhlášky volně zařazovat do stravy dětí.

Ukradené zemědělství

Mluvit o přežití se může zdát někomu přitažené za vlasy. Koneckonců, v supermarketech pořád ještě najdeme spoustu finančně dostupného jídla. Ovšem otázku, kterou si musíme klást, je, za jakou cenu některé jídlo může být levné. Jídlo obvykle bývá levné, pokud je produkováno extrémně neudržitelným, vykořisťujícím a zdraví ohrožujícím způsobem.

Jeho nízká cenovka je vykoupena cenou zničené půdy, týraných zvířat, špatně placených agenturních zaměstnanců, vymírání včel, odlesňování, vyčerpání vodních zdrojů, ale také obezitou, civilizačními chorobami a nízkou výživovou kvalitou. Přichází za cenu ničení tradičních způsobí hospodaření v zemích, kde nadnárodní korporace berou lidem půdu pro své plantáže.

Za možnost velkých nadnárodních společností vydělávat na levném jídle platí vysokou cenu svým vyčerpáním také menší zemědělci, kteří se potraviny snaží produkovat udržitelně a poctivě, ale podmínkám a nízkým výkupním cenám požadovaným velkými obchodními řetězci se přizpůsobit nedokážou.

Aby jejich hospodaření vůbec dokázalo být ekonomicky udržitelné, musí spoléhat na různé alternativní, ale logisticky mnohem náročnější způsoby prodeje, jako je prodej ze dvora, farmářské bedýnky a trhy, dodávání přímo do konkrétních institucí, jídelen, restaurací a specializovaných obchodů nebo v rámci iniciativ, jako je komunitou podporované zemědělství či družstevní obchody. Ale i pro tyto iniciativy a alternativy je často těžké se ekonomicky udržet v tržním prostředím plném levné konkurence z celého světa.

Pro většinu spotřebitelů však zůstává nízká cena potravin a jejich pohodlný nákup klíčový faktorem. Ve skutečnosti je právě naše potřeba snadné dostupnosti potravin jedním z širších projevů polykrize. Ta se kromě klimatického rozvratu, vzrůstajících nerovností či geopolitického napětí projevuje nejen destruktivním a neudržitelným fungováním potravinového systému, ale také obecnější krizí péče, kterou generuje život v kapitalistickém systému.

V kontextu neustálého zrychlování práce, časové chudoby, nejistoty, vyčerpání a podlomeného mentálního zdraví pak pohodlí supermarketu přestává být otázkou pouhé osobní preference, ale často může být naopak jedinou dostupnou možnosti, jak vůbec zaopatřování jídla v uspěchané a vystresované společnosti efektivně zajistit. Lidem schází čas, energie a kapacity vůbec na to, aby si potraviny zajistili a aspoň si je doma uvařili. Na to, aby se ještě starali o to, odkud jejich jídlo pochází, jak bylo vyrobeno, nebo kdo na něm bohatne, a získává tak i čím dál tím větší politickou moc, už pak vůbec nemají kapacitu.

V této situaci tak agrární lobby, potravinové oligopoly i čím dál tím víc bohatnoucí oligarchie netěží pouze z ekonomické koncentrace moci, ale i z eroze lidské kapacity starat se o samotnou materiální podstatu a strukturální podmínky vlastního přežití. Když v honbě za přežitím přestáváme být schopní pečovat sami o sebe a o své zdraví, těžko nás můžou zajímat okolnosti samotného vzniku krize, v níž se nacházíme.

Mnoho lidí má však paradoxně nadále poměrně dost energie na to, aby se starali například o boj za zachování poplatků veřejnoprávních médií coby důležité podmínky demokracie. Ač jde nepochybně o důležitý boj, skutečný smysl začne dávat až tehdy, kdy jej přestaneme oddělovat od zásadních socioekonomických témat, jako je právě koncentrace moci a její dopad na fungování našeho státu a celé společnosti.