Píše oceňované knížky a povídky, její samotný život by přitom vydal na román. Dětství prožila v romské osadě na Slovensku, v sedmi letech se přestěhovala do Ostravy, kde opakovala první třídu, protože uměla jen romsky. Ve škole začala hrát házenou, v níž potom jako brankářka hrála první ligu.

Pracovala v mlékárně, květinářství i domově pro seniory, několik let žila v Anglii. Střední školu začala studovat na prahu padesátky. Tehdy taky napsala svou první povídku, za niž zároveň získala první z mnoha ocenění. „Psaní mi tenkrát roztočilo všechny buňky v těle,“ vypráví pětašedesátiletá spisovatelka Květoslava Podhradská, která od té doby už psát nepřestala.

Píše česky i romsky, její první kniha Povídání u povidel / O vakeriben paš o lekvaris, ve které čerpá ze svého dětství, získala Zlatou stuhu za nakladatelský počin roku 2022.

K psaní postupně přidala i překlady do romštiny. Spoluzaložila romskou organizaci v Ostravě, kde vede literární spolek a učí děti tvůrčímu psaní a romštině.

Letos získala ocenění Muzea romské kultury, které se každoročně uděluje za rozvoj, propagaci a uchování romské kultury.

Vyrůstala jste na Slovensku v romské osadě v Ostrovanech. Jaké jste měla dětství?

Úžasné. Byla jsem bezstarostná malá holka, která trávila čas s maminkou doma a pomáhala jí, občas zavazela, prudila… a čekala na starší sourozence, až přijdou ze školy.

U domu jsme měli potok, kam chodila maminka máchat prádlo. Opodál stála studna, kde se nabírala voda do kýblu. A moje dětství bylo koukat na řetěz od studny, který se smýká, když točíte klikou a na vědro, jak se rychle spouští dolu.

U té studny se mi stal i úraz, který jsem si ale přivodila schválně. Hrozně moc jsem chtěla jet autobusem, kterým jsem do té doby nikdy nejela a byl to můj sen. Jednou jsem u studny uviděla ležet sklo. A tak jsem na jeden střep bosa skočila, abych se poranila a musela jet autobusem do nemocnice. Zrovna tohle je příběh, který popisuji i v knížce O vakeriben paš o lekvaris/ Povídání u povidel.

Takže stereotyp, že se Romům v osadách na Slovensku žije špatně, nemusí být vždycky pravda?

Nemusí. Já jsem toho důkazem. V Ostrovanech jsme žili jako rodina, z otcovy strany tam bydleli bratři, stejdové. Navzájem jsme si pomáhali, stavěli jsme domy a každý jsme měli kousek zahrádky.

Na Slovensko ale dodnes jezdím a vím, že v některých osadách lidi žijou špatně. Mají to daleko i do nejbližší vesnice, není tam logistika, práce. Těžko se mi o tom hovoří. Zrovna včera jsem se vracela ze Slovenska a projížděli jsme kolem takových osad. Je to opravdu strašný pohled.

Pevně doufám, že už se situace na Slovensku zlepší. Jak třeba v kultuře, tak v pomoci místním Romům. Stálo by to už za to, bože, vždyť žijeme v jednadvacátém století!

V sedmi letech jste se s rodiči a osmi sourozenci přestěhovala do Ostravy, kde jste začala chodit do školy. Tehdy jste ale mluvila jen romsky, česky jste neuměla. Jaké to bylo?

Dost složité. Jen jsem tam seděla a poslouchala výklad, kterému jsem vůbec nerozuměla. Kvůli tomu jsem potom propadla a první třídu opakovala. Druhý rok už jsem začínala chápat, rozumět a trochu jsem se i rozpovídala.

Jinak mám ale na základní školu krásné vzpomínky. Spolužáci byli úžasní. Romové jsme tam byli asi tři a všichni se k nám chovali moc hezky. Žádný rasismus jsem nepociťovala. Bylo to asi i tím, že ta škola byla sportovní a já tam nastoupila do házenkářského oddílu. Byla jsem tedy součást týmu, pojilo nás přátelství a hraní. Na rasismus zkrátka nebyl čas.

Vrátím se ještě k tomu, že jste byla holčička, která v první třídě mluvila jen romsky… To by dnes byla asi docela rarita, že?

Pravda je, že děti dnes romsky téměř neumí. A já se ani nedivím. Za minulého režimu jsme romsky mluvit nesměli, romština byla zakázaná.

Dneska naopak hlavně my starší usilujeme o to, aby se Romové svou řeč učili a zachovali ji. Je to náš jazyk, náš kulturní klenot a my děláme všechno proto, aby nezanikl. Proto vycházejí třeba moje knihy dvojjazyčně.

Romština je zároveň jazyk, kterým se domluvíte i v zahraničí. Já se domluvím s Rumunem, Maďarem, Polákem… Nedávno jsem měla možnost představit v Berlíně novou knihu Podvázané mašličkami, která vypráví o sterilizaci romských žen. Sešly jsme se tam Romové z asi pěti nebo šesti různých států a hovořili jsme prostě romsky.

Mým velkým přáním je, aby se romština alespoň částečně vyučovala ve školách. Romské děti by s ní pak neměly takový problém.

Mají mladí Romové o romštinu vůbec zájem?

V kruzích, kde se pohybuji, zájem o romštinu skutečně je. Jde o mladé Romy, kteří se pohybují kolem romských literárních soutěží a romských kulturních akcí. Proto ty akce koneckonců děláme. Mladí lidé si často nejsou jistí, jestli by něco zvládli napsat. Ale díky soutěžím vidí, že to jde, že jsou oceňovaní a někde je o nich zmínka.

Ale mluvit romsky musí s mladými lidmi doma rodiče. Jenže rodiče se k tomu často nemají. Říkají dětem „Na co ti bude romština? Ve škole se romsky neučí, tam máš češtinu, takže musíš umět pořádně česky“. Tak to bylo i za mě.

To samé jsem koneckonců udělala i já svým dětem. A ony mi to teď vyčítají. Zaplaťpánbůh ale rozumí a jedna moje vnučka už začíná i literárně tvořit. Takže si myslím, že se romština k mladým dostává, že se to časem projeví a oni sami sebe i skrze romštinu najdou.

Jste spoluzakladatelkou romské občanské organizace Ostravská nota, kde mimo jiné vedete literární klub pro děti. Tam taky vedete děti k romštině?

Ano. Na začátku nám tam přišlo šest romských děvčat, tehdy jim bylo asi osm nebo deset let. Romsky sice rozuměly, ale nemluvily. Jednou jsme měli besedu o knížce O mulo! Povídky o duchách zemřelých. A ty malé holčičky to tehdy hrozně zaujalo.

Začala jsem je tedy literárně vést, přeložili jsme jejich texty do romštiny, naučila jsem je správnou výslovnost a zjistila jsem, že jim ta romština jde. Dnes jsou to už středoškolačky a samy publikují, chodí na besedy, nahrávají podcasty.

Vy jste svou první povídku E cikňi čhajori pale Slovensko/Malé děvčátko ze Slovenska napsala, když vám bylo padesát jedna let. Jak vás napadlo začít v takovém věku psát?

To byla úplná náhoda. Když mi bylo čtyřicet osm, chtěla jsem si dodělat vzdělání a začala jsem studovat na střední škole sociální činnost, konkrétně sociální práci pro národnostní menšiny.

Naše paní učitelka přinesla jednou do školy noviny Romano hangos (Romský hlas, dvojjazyčný čtrnáctideník zabývající se romskými tématy, pozn. red.). Vzala jsem je do ruky a na poslední straně uviděla pozvánku do soutěže Romano suno (Romský sen), kam mohli lidé posílat svoje povídky v romštině.

Říkala jsem si: „Jsem Romka, učím se tady gramatiku a pravopis romštiny a je tu nějaká literární soutěž pro Romy. Proč bych to nezkusila?“

Napsala jsem tedy povídku o svém dětství na Slovensku a dostala za ni ocenění.

A to vás postrčilo k tomu, abyste psala dál…

Ano, tehdy mi proběhlo hlavou, že o moje psaní by asi byl zájem. Někomu se to líbilo, připadalo mu to čtivé. Tak jsem si řekla, že v tom můžu pokračovat.

Předtím mě nikdy nenapadlo, že bych se psaní mohla věnovat. Ale touhle povídkou jsem prostě nějak roztočila všechny buňky v těle a najednou jsem v sobě ten pocit našla. A od té doby jsem každý rok psala, posílala do soutěže a každý rok jsem za to byla oceněna.

Jenže moje střední škola s maturitou skončila a já tehdy přestala psát. Soutěž Romano suno byla totiž jen pro studenty, především pro děti a mládež. Následně mi volala koordinátorka soutěže a ptala se mě, zda už nebudu psát, že moje povídky byly úžasné.

Nakonec kvůli mně soutěž rozšířili a udělali kategorii pro dospělé.

Později, když už jsem spolupracovala s různými nakladatelstvími, jsem tam usedla i v porotě. A teď sedím už ve třech porotách. V Romano suno, v Romano hangos a v jedné porotě na Slovensku.

Čtou vaše knížky a povídky spíš „bílí“ Češi, nebo Romové?

Čtou je obě skupiny. Já mám přehled hlavně na základě toho, kdo si knížky kupuje na různých veletrzích, festivalech a besedách, kam jezdím. Protože tam je o knížky vždycky zájem. A na většině besed není ani jeden Rom.

Když ale přijdu třeba do knihovny, kde se scházejí romské děti, nebo když dělám besedy v Ostravě na Den romského jazyka nebo na Mezinárodní den Romů, tak tam se Romové logicky sejdou a i oni si tu knihu koupí.

S knížkou Povídání u povidel jste dělala i besedy na školách. Jak děti na romskou autorku a romské téma reagují?

Mám pocit, že těm dětem je jedno, jestli před nimi sedí Romka nebo někdo jiný. Vnímají mě spíše jako spisovatelku. Měla jsem tedy besedy především s menšími dětmi. Samozřejmě je otázka, jak vnímají Romy, když jsou pak starší a slýchají třeba něco nehezkého doma.

Ze školy mám ale úžasnou zkušenost. Na jedné besedě jsem měla sto dětí a bála jsem se, jestli to zvládnu. A já s těmi dětmi začala spolupracovat a podařilo se mi je utišit. Knížka Povídání u povidel je psaná dvojjazyčně, česky a romsky. A já jsem dětem přečetla odstavce v romštině a chtěla jsem po nich vědět, zda nějakým slovům rozumějí. A oni se hlásli a říkali, že rozumí. Třeba slovu autobus (altobusis, pozn. red.).

Jeden kluk dokonce uhodl děj celého odstavce. Učitelky z toho byly hrozně překvapené, nikdo nevěřil, že ten chlapeček není Rom. Ostatní děti mu tleskaly a hlásily se, že chtějí taky hádat. Nakonec už zvonilo na přestávku a ti žáci chtěli přesto pokračovat. To bylo úžasné. Takže mám pocit, že ty děti mě prostě berou.

Momentálně chystáte knížku o queer Romech. Jak vás napadlo zaměřit se právě na tohle téma?

Pár takových lidí znám, mám mezi nimi kamarády a queer je i jeden člen naší rodiny. Jejich osudy jsou velice silné, takže jsem se rozhodla je sepsat. Chybí mi poslední, zbytek už mám zpracovaný, je to asi pět šest příběhů.

Popisuji v nich, co lidé z téhle komunity kvůli své orientaci zažili, jak to řekli svým blízkým, jak se jim dnes žije a jak je bere jejich okolí a především romská rodina. Nechci jim vlastně ani říkat komunita, protože jsou to prostě lidé jako všichni ostatní, kteří žijí v naší společnosti a přinášejí na svět něco nového a krásného, stejně jako my.

Jaké to je být Rom a zároveň queer?

Hrozné. Pro spoustu Romů jsou queer lidé „špinaví“. Queer Romy, s nimiž jsem mluvila, ostatní Romové nenáviděli. Museli často utéct, opustit město, celou romskou komunitu i rodinu. Romové prostě queer lidi neradi přijímají, řekněme si to narovinu.

Zaplaťpánbůh se ale situace trochu zlepšuje a nová generace Romů už to začíná vidět jinak. Problematika queer lidí začíná být více veřejná, mladí Romové ji vnímají všude kolem sebe, píší se o nich knihy, točí pořady. Takže i Romům nezbývá nic jiného než jít kupředu, nějak to pobrat a existenci těhle lidí přijmout.

Pět let jste žila v Anglii. Je rozdíl v tom, jak se k Romům chovají lidé tam a tady?

Rozdíl je to velký. V Anglii nikdo neřešil, jestli jsem Romka nebo ne. Tam bylo pro všechny důležitější, že jsem cizinka a že jsem z České republiky.

Původ a etnikum ostatních lidí se tam obecně tolik neřeší. Bydlela jsem v Middlesbrough, kde žije velká směsice národností. A nikdo se nikoho neptal, zda je Pákistánec, Ind nebo Eritrejec. Prostě jsme byli všichni cizinci.

V Anglii jsem se hodně kamarádila s Poláky, s mnoha z nich jsem v kontaktu doteď. A dokonce i oni nás považovali za Čechy a nikoliv za Romy. Někteří z nich, a to jsem nechápala, dokonce ani nevěděli, že nějací „Gipsy“, nějací Romové, existují. To bylo hodně zajímavé.

Když se vrátíme zpět do České republiky, proměňuje se vnímání Romů u nás?

To je těžká otázka. Mně osobně se tady žije dobře. Ve Svitávce i v nedalekých Boskovicích mě místní osobně znají a mám tu spoustu skvělých přátel.

Ve větších městech, kde žijí početnější romské komunity, je to ale jiné. Společnost tam očekává od Romů jen to špatné a konflikty jsou běžné. Stačí se podívat v Brně na ulici Cejl nebo Bratislavská, kde žije spoustu Romů. Tam si vás lidé zaškatulkují hned.

Přitom můžete pracovat, pořádat akce v občanských organizacích, zapojovat se do veřejného života… A přesto budete pořád jenom „cigán.“

Kategorie sama o sobě jsou pak sociální sítě. Tam stačí napsat nebo otevřít jediný příspěvek a vidíte plno nenávisti.

U mladší generace se už ale přístup trochu mění. Mladí lidé z majority a romského etnika se spolu začínají bavit, zjišťují, že mají stejné zájmy, jako je hudba, móda nebo kulturní život. Vypadá to, že by se to konečně mohlo zlomit.

Vaše vnučky se tedy s rasismem nesetkávají?

Téměř ne. Tady na sídlišti je všichni znají, protože jsou to jediná tři romská děvčátka. S ostatními dětmi tu běhají, hrají si, tráví spolu čas v parku, ve škole… Ty dvě mladší ani neznají slovo „cigán“.

Ta nejstarší, které je teď dvanáct let, už to slovo zná, protože se tu ze začátku s rasismem setkala. To je hodně zajímavé, to vám povím…

Povídejte.

Když tady ve Svitávce nastoupila do čtvrté třídy, dozvěděla jsem se po pár měsících, že se k ní spolužačky nechovají hezky. Měly narážky právě na „cigány“ a říkaly jí „čokoládo“.

Když jsme se to se synem dozvěděli, říkali jsme si, co budeme dělat. A já dostala nápad. Mluvila jsem s třídní učitelkou vnučky a říkám jí: „Víte co, paní učitelko? Já mám pro vás jeden návrh. Vezměte celou třídu, sedněte na vlak do Brna a jeďte do Muzea romské kultury. Ty děti uvidí a uslyší o historii a kultuře Romů a třeba to pomůže.“ Ta učitelka vážně vzala celou třídu do muzea a ve škole se to zklidnilo.

To je také důvod, proč jsem chodila mluvit o svých knížkách do škol. Aby mě děti viděly, slyšely a poznaly romskou historii. Jsou to malé kroky, které ale mohou ve společnosti alespoň něco zlepšit. I kdyby se pohled na Romy změnil jen u dvou dětí, tak je to výhra.

Letos jste získala cenu Muzea romské kultury za rozvoj romské literatury, práci s mladými autory, za dlouhodobou práci s romským jazykem a za uchovávání a předávání příběhů a zkušeností romské komunity prostřednictvím literatury. Na co konkrétního jste vy osobně nejvíc pyšná?

Nejvíc jsem pyšná na romštinu jako takovou. Samozřejmě že existence toho jazyka není žádná moje zásluha. Já ten jazyk jen doprovázím, posouvám a rozvíjím. To je moje práce. Za mě by tedy ocenění měla dostat romština jako jazyk.

ANNA ABSOLONOVÁ

Rubrika „Rozjezd — Linka k pochopení Brna“ vychází s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.