Několikametrový plot plazící se podél mohutného betonového komplexu korunují prstence ostnatého drátu, které se v ostrém slunečním svitu třpytí; vteřinový pocit, že je to pěkné, ale člověk hned zaplaší jako nepřístojný. Za plotem sídlí Stammheim, věznice s nejvyšším stupněm zabezpečení a největší takzvaně nápravné zařízení v německé spolkové zemi Bádensko-Württembersko. V komplexu zároveň sídlí Vyšší zemský soud ve Stuttgartu. I ten se vyznačuje mimořádnou ostrahou.

Je krátce po osmé hodině ranní. Na trávník před věznicí se za tichého dozoru uniformovaných policistů trousí lidé, jejichž poznávacím znamením jsou přes ramena přehozené různorodě barevné palestinské šátky kuffíja. Na chodníku opodál stojí stánek, u nějž se může kdokoliv za dobrovolný příspěvek občerstvit čajem s mátou, kávou s kardamomem, preclíkem, humusem nebo fenomenální jahodovou bublaninou.

Píše se 23. září. V devět hodin ráno má ve zdejší přísně střežené soudní síni začít osmnácté soudní stání s pěti lidmi obžalovanými z poškození soukromého majetku a z členství ve zločinecké organizaci. Obžalovaní jsou Daniel Tatlow-Devally z Irska, Leandra Rollová ze Španělska, Crow Tricks a Zo Hailu z Velké Británie a Vi Kovarbasic z Německa. Ve známost nicméně vstoupili jako Ulm5, tedy jako „ulmská pětka“, a to podle města Ulm na jihozápadě Německa.

Obžalovaní vloni 8. září časně zrána pronikli do pobočky izraelské zbrojovky Elbit v Ulmu, kde poničili počítačové obrazovky či elektronická zařízení a posprejovali zdi červenými nápisy jako „baby killer“ (zabiják dětí) nebo „intifada“ (arabsky výraz pro povstání, jímž se nejčastěji označuje palestinské povstání proti izraelské okupaci). Svůj čin natočili, zavolali policii a nechali se na místě zatknout. Hrozí jim až pět let vězení.

Soud s ulmskou pětkou začal 27. dubna a původně měl trvat do konce července. V polovině května nicméně soud rozhodl počet plánovaných stání více než zdvojnásobit na devětatřicet kol a proces protáhnout až do začátku ledna.

„Domnívám se, že soud původně plánoval vyslechnout pouze policejní svědky a případ uzavřít. Nepočítali s tím, že právní tým rovněž předloží důkazy, aby prokázal, že spáchaný čin byl ospravedlnitelný,“ vysvětluje Carolin Kaufmannová, obhájkyně Zo Hailua.

Obžalovaní nepopírají, co spáchali. Snaží se však spolu s jedenáctičlenným právním týmem dokázat, že jejich čin naplňuje parametry zákonné výjimky, jelikož se jím pokusili zabránit spáchání závažnějšího zločinu, konkrétně narušit dodávky zbraní používaných během izraelské genocidy v Gaze.

Chtějí proto předložit důkazy, že izraelské válečné tažení v Gaze zahájené 7. října 2023 naplňuje znaky genocidy, že Německo se dovozem zbraní na této genocidě podílí a že se v německé pobočce Elbitu vyrábějí zařízení používaná izraelskou armádou v Gaze.

Zločinecká organizace vyzbrojená červeným sprejem

Jak upozorňuje Hanno Hauenstein v textu pro magazín +972, v ulmské pobočce Elbitu se vyrábějí především tzv. softwarově definovaná rádia a laserové zaměřovací systémy, které dle výzkumníka Šira Hevera představují klíčovou součást izraelského způsobu vedení války za použití umělé inteligence. Softwarově definovaná rádia tvoří páteř vnitřní komunikace izraelských vojáků a vojaček — díky nim mají přehled o pohybu ostatních. „V podstatě proměňují bojiště ve videohru,“ shrnuje Hever pro magazín +972. Laserové zaměřovací systémy pak umožňují určování cílů v reálném čase.

Dle dokumentů získaných irským médiem The Ditch vloni ulmská pobočka Elbitu dodala vojenské zboží svým sesterským společnostem v Izraeli nejméně sedmkrát — a to jak před akcí ulmské pětky, tak po ní.

Dle nové zprávy organizace Forensis Berlin schválilo Německo mezi říjnem 2023 a červnem 2026 vývoz vojenského vybavení do Izraele v hodnotě 1,41 miliardy eur. V roce 2023 a 2024 Německo představovalo největšího, respektive druhého největšího vývozce zbraní do Izraele v Evropské unii.

Navzdory dennodenně přibývajícím děsivým zprávám o izraelském počínání v Gaze a na Západním břehu zůstává Německo jedním z nejvěrnějších spojenců Izraele na světě. Představitelé země zatížené historickou vinou za holocaust označují existenci a bezpečnost Izraele za součást německého „Staatsräson“, volně přeloženo státního zájmu.

V souladu s izraelskou propagandou německé instituce dlouhodobě popisují obhajobu palestinských životů a práv jako ohrožení tohoto státního zájmu, a především jako projev antisemitismu. Tato skutečnost se zásadně promítá i do procesu s ulmskou pětkou.

Ulmskou pětkou vysprejovaný nápis „zabiják dětí“ na zdi Elbitu označuje státní zástupce Ronny Stengel za antisemitský, jelikož prý odkazuje k antisemitskému stereotypu o rituálních vraždách — a Elbit je „společnost vlastněná Židy“. Skutečnost, že izraelská armáda v Gaze od 7. října zabila či zranila nejméně 64 tisíc dětí, nebo množící se důkazy o tom, že Izrael na palestinské děti útočí záměrně, stostránková obžaloba ignoruje. Zato pětkrát obsahuje výraz „existenzrecht“, ve smyslu práva Izraele na existenci.

Prokuratura aktivisty obviňuje nejen z poškození soukromého majetku, ale na základě paragrafu 129 německého trestního zákoníku i z členství ve zločinecké organizaci, konkrétně v Palestine Action Germany, která má být německým dvojčetem britské Palestine Action. Jedinými důkazy, které prokuratura v této věci předkládá, jsou existence instagramového účtu s názvem Palestine Action Germany a červený nápis „Palestine Action“ na tričkách, které měli obvinění během akce v Elbitu na sobě.

„Paragraf 129 bývá často kritizován proto, že začít někoho stíhat jakožto člena zločinecké organizace je strašně snadné. Stačí, aby státní zástupce prohlásil: Je tu skupina lidí, kteří se dali dohromady za účelem spáchání trestného činu. Nezáleží na tom, o jaký trestný čin jde — zda o zabíjení lidí či o sprejování graffiti. Stíhat obviněné za členství ve zločinecké organizaci pak prokuratuře usnadňuje vykreslit naše klienty jako nebezpečné teroristy,“ vysvětluje obhájkyně Kaufmannová.

Právě údajným členstvím obviněných ve zločinecké organizaci soud obhajuje mimořádně přísná opatření, s nimiž k ulmské pětce přistupuje. Zatímco příslušníci organizace Říšští občané, kteří v Německu plánovali ozbrojený státní převrat a kteří zranili dva policisty, jsou stíháni na svobodě, pět propalestinských aktivistů, kteří nikomu neublížili, sedí už více než rok ve vazbě. Každý z nich sedí v jiném vězení, mají zakázáno spolu komunikovat a o případu nesmějí hovořit s nikým mimo právní tým.

Příliš nebezpečné propisky

Proces probíhá v mimořádně zabezpečené budově Vyššího zemského soudu, přestože spadá pod jurisdikci Zemského soudu. Zástupci veřejnosti si do budovy soudu nesmějí vzít kromě dokladu totožnosti nic. Během několikahodinového stání tak musejí tišit žízeň s ústy otevřenými pod kohoutkem na záchodě.

Zápisník a propisku u sebe mohou mít pouze akreditovaní novináři a novinářky. „Ale s nikým propisku nesdílejte!“ varuje mě policistka u bezpečnostního skeneru. Dovnitř nesmím ani se svými náušnicemi — jsou prý moc velké — ani se slunečními brýlemi ve vlasech — to už se nikdo zdůvodnit nenamáhá. Za bezpečnostním skenerem jiná policistka hmatem kontroluje, že nic neschovávám ve svém klíně či v teniskách.

Jiné novinářce zabavují plátěnou tašku, v níž si s sebou přinesla notebook, a žádají ji, aby si tričko s potiskem mapy Palestiny a arabským nápisem obrátila naruby. Nakonec je přesvědčí, že motiv trička zakryje svou khaki kuffíjou. V soudní síni pak těžkooděnci pohledem kontrolují, že se tak vskutku děje. Kvůli zdlouhavým bezpečnostním opatřením soud pokaždé začíná nejméně o hodinu později.

Když ve tři čtvrtě na jedenáct policie do soudní síně konečně přivádí obžalované, zástupci veřejnosti se postaví a za bouřlivého potlesku skandují „Free free Palestine“ (svobodu Palestině) nebo „Free free Ulm5“ (svobodu ulmské pětce). Obžalovaní se zářivě usmívají a davu podporovatelů posílají vítězná véčka či srdíčka.

Jelikož však mají zápěstí pevně spoutaná k sobě, nemohou dlaně rozevřít. Výsledné gesto vypadá jako půlsrdíčka přitisknutá k sobě nesprávnou stranou. Právě toto gesto se stalo symbolem solidarity s ulmskou pětkou.

Nejeden pár očí v obecenstvu se leskne slzami. Jde o výjev o to dojemnější, že obžalované dělí od veřejnosti, soudních činitelů, a především od jejich právního týmu, neprůstřelné sklo. Pokud se chtějí s právníkem v průběhu soudu poradit, musejí se s ním posunkem domluvit, že se „sejdou“ u malého kulatého otvoru ve skle. Aby se alespoň trochu slyšeli, musejí k otvoru přitisknout ústa a mluvit přímo do něj. Se svými právníky nesmějí hovořit ani během četných přestávek.

Každé stání začíná několika návrhy obhajoby: aby mohli obžalovaní sedět vedle právníků, aby si mohla veřejnost dělat poznámky a aby byl proces přesunut do budovy Zemského soudu. „Návrh se zamítá,“ prohlásí pokaždé soudkyně Kathrin Lauchstädtová.

S odůvodněním rozhodnutí se příliš nepáře, v minulosti poskytovala odůvodnění absurdní či lživá. Prohlásila třeba, že propisky mohou posloužit jako bodné zbraně nebo že obžalovaní sedí za sklem kvůli uspořádání soudní síně — přestože vedle právníků zůstávají neobsazená sedadla a mikrofony.

„Kafka,“ zašpitá při té podívané s nevěřícným úsměvem muž sedící vedle mě. Jmenuje se Jem, sám je z židovské rodiny a je nevlastním otcem z antisemitismu obviňovaného irského občana Daniela Tatlow-Devallyho.

Nedýchali jsme stejný vzduch jako on

S Jemem, který Daniela od jeho dvanácti let vychovával, Danielovou matkou Mimi Tatlow-Goldenovou a Danielovým otcem Conorem Devallym se setkávám následující den v tlumeně osvětlené kavárně v centru Stuttgartu. „Máme velmi blízký milující hravý vztah. Daniel je obecně hravý a zvědavý, vychází skvěle s dětmi, má v sobě spoustu radosti a lásky. O mém židovském původu jsme v rodině hovořili, vždycky se zajímal o židovské tradice. A já jsem vždycky velmi sympatizoval s jeho starostmi o dění v Palestině,“ otevírá své vyprávění Jem.

„Je velmi sečtělý a přemýšlivý, má výborný smysl pro humor a neskutečně moc koníčků: hudba, filozofie, umění, sport,“ doplňuje Danielův otec Conor. „Daniel býval nesvůj, pokud se do deseti hodin ráno nedostal ven a nevyrazil si třeba zaběhat do kopců. Byl zvyklý mít v životě spoustu pohybu, na což teď často myslím,“ poukazuje Danielova matka Mimi, která dosud zmeškala pouze jediné stání — přestože žije v Londýně. Výdaje na letenky a ubytování ve Stuttgartu prý rodinu stály už čtyřicet tisíc eur, tedy necelý milion korun — naštěstí jim s výdaji pomáhají i další příbuzní a přátelé.

Když Danielova přítelkyně vloni v září zavolala Mimi, aby jí řekla, že je její dítě ve vězení, cítila Mimi kromě šoku i překvapivou úlevu. „Ulevilo se mi, že je Daniel alespoň fyzicky v bezpečí. Měla jsem o něj v té době velké obavy kvůli policejnímu násilí na propalestinských demonstracích v Berlíně. Daniel je fyzicky silný a vždycky se snaží chránit své blízké. Věděla jsem, že se fyzicky staví mezi policii a ostatní demonstranty. Děsilo mě, že bude jednou vážně zraněn,“ líčí Mimi.

Danielovi policie po zadržení oznámila, že má právo na telefonát právníkovi nebo rodině. Načež mu — stejně jako zbytku ulmské pětky — žádný telefonát neumožnila. Opakovaně přitom žádal o propojení se svým právníkem nebo se svým otcem, který působí jako právník v Irsku.

První kontakt s právníkem Danielovi umožnili až po dvou týdnech a po dobu celého jednoho měsíce k němu nepustili zástupce irského konzulátu. Rodině vězení nabídlo termín osobní návštěvy rovněž teprve měsíc po Danielově uvěznění. Povoleny má dvě půlhodinové návštěvy měsíčně.

„Po dobu prvních pěti měsíců byl Daniel během fyzických návštěv zavřený za sklem táhnoucím se od podlahy až ke stropu. Nedýchali jsme stejný vzduch jako on. Ani jsme se nemohli pořádně slyšet. Natož obejmout. Bylo to strašné,“ popisuje pohnutě Conor.

V prosinci si na toto opatření rodina stěžovala irským poslancům, kteří o tom informovali německého velvyslance v Irsku. Během Conorovy únorové návštěvy vězení pak Daniela zničehonic přivedli do místnosti, kde Conor čekal. Předchozí opatření prý bylo úřední chybou.

Před pár týdny Danielovi konečně povolili telefonovat s rodinou či s přítelkyní — do té doby směl telefonovat pouze s právníkem. Žádné telefonáty se nicméně zatím neuskutečnily. Když se Mimi vězení ptala, proč se 28. září neuskutečnil dohodnutý telefonát Daniela s jeho přítelkyní, dozvěděla se, že dohodnuté telefonní schůzky jsou pouze „teoretické“, nikoliv zaručené.

Daniel, který dříve denně běhal mezi kopci, tráví již rok třiadvacet hodin denně v samostatné cele o deseti metrech čtverečních — s výjimkou jedné hodiny denně, kdy smí cvičit na malém uzavřeném dvorku. Kromě dopisů mu nesmějí blízcí posílat nic jiného než oblečení. Žádné knihy, žádné jídlo.

Šest hodin v plenkách

Obviněného britského občana Zo Hailu zase po zadržení svlékli do naha a nechali jej nahého, respektive v plenkách, nejméně šest hodin čekat v cele, kde nebylo kromě díry v zemi, sloužící jako záchod, nic. Žádná tekoucí voda, žádná dezinfekce na ruce, žádný toaletní papír.

„Není to šokující? Takhle hrozně se nezachází ani se zvířaty! Ostatní vězni se zpočátku k Zo nechovali moc přátelsky… Ale když se později dozvěděli, jak se Zo policie zacházela, přišli za ním a řekli: Nevěděli jsme, že se k tobě chovali tak hrozně. To je nechutné. Je nám to líto. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že způsob, jímž se Zo zacházeli, byl od prvního dne extrémní a nestandardní,“ líčí s očima rudýma od slz jeho matka Nicola Robertsonová, které nikdo neřekne jinak než Nicky.

S Nicky se setkáváme v tiché sterilně bílé kavárně v osmém patře stuttgartské knihovny. Než vcházíme dovnitř, její kamarádka namítá, zda bychom neměli jít někam, kde nehrozí, že nás někdo uslyší. „A proč? Nemám se za co stydět! Měla bych snad?“ namítá Nicky.

Nicky má široký dobrosrdečný úsměv a neustále vtipkuje: „Humor nám pomáhá jít dál, ne?“ Své dítě vykresluje jako osobu s obrovským srdcem, která se odmalička snažila pomáhat ostatním.

„Když do školy přišli noví žáci, Zo je provedl po škole a vzal je na hřiště. Miluje sport, jízdu na kole — účastnil se třeba charitativní cyklojízdy z Berlína do Budapešti. Byl vždycky velmi chytrý, vnímal svět v širších souvislostech a odmala kladl všem okolo neobvyklé otázky,“ popisuje Nicky.

Nicky se o zadržení svého dítěte dozvěděla, když jí několik dní po incidentu telefonovala soudem ustanovená obhájkyně. „Ale nebyla mi schopná říct o mnoho víc, než že je Zo ve vězení a že to souvisí s Elbitem. Nevěděla jsem, co si počít. Šla jsem na zahradu a ořezala větve několika stromů… potřebovala jsem udělat něco fyzického. Pak jsem zavolala do vězení,“ vzpomíná.

Vězení s Nicky komunikovalo výhradně v němčině, kterou se naštěstí učila ve škole. Řekli jí, že Zo musí zatelefonovat Nicky sám a zaplatit za to. Peníze na telefonát se však Nicky pokoušela svému dítěti poslat marně. „A dohodnout osobní návštěvu Zo ve vězení byla málem práce na plný úvazek, zabralo mi to šestnáct telefonátů,“ pokračuje.

Zo požádal ve vězení o práci a jako jediný z ulmské pětky s touto žádostí uspěl — za 2,54 eur za hodinu uklízí. Dnes jako jediný z obžalovaných nesedí na samotce, kde strávil tři první měsíce, a smí se jednou denně osprchovat — ostatní mají sprchu povolenou jednou až dvakrát týdně.

Ve vězení zároveň pokračuje v práci na své bakalářské práci, přestože nemá přístup k internetu a nesmí mít u sebe více než deset knih najednou. Aby však mohl dvakrát měsíčně konzultovat práci se svou vedoucí, musí platit více než dvě stě eur měsíčně za „služby“ vězeňského tlumočníka, který nic netlumočí — jen zkrátka dohlíží, že Zo se svou vedoucí nehovoří v angličtině o něčem zakázaném. Aby mohl státu za sledování svých konzultací zaplatit, musí Zo ve vězení odpracovat téměř devadesát hodin měsíčně.

Zo trpí chronickým zánětem mandlí a ve vězení se mu nedostává adekvátní léčby, což může způsobovat přidružené zdravotní potíže. Mívá náhlé bolesti v uchu, odumírá mu jeden zub. Jakožto drobné osobě mu pak mimořádnou bolest působí pevně sevřená pouta, jež mu policie nasazuje na hodinu a půl trvající cestu mezi vězením a soudem.

„Jeden den mu je utáhli tak moc, že celou cestu brečel bolestí. Druhý den jsem jej navštívila ve vězení, takže jsem na vlastní oči viděla modřiny na jeho zápěstích. Jakožto člověk s fyzioterapeutickým vzděláním se obávám, že důsledkem může být trvalé poškození nervů,“ pokračuje Nicky.

„Je to všechno tak nepřiměřené! Zvlášť vůči lidem, kteří se soudu chtějí účastnit. Na výsledku soudu to přece nezmění nic. Proč jim zkrátka nepřiznají jejich práva?“ pozastavuje se.

Nejsou obžalováni z terorismu, ale jako kdyby byli

Odpověď na Nickynu otázku nabízí Sophia Hoffingerová z Evropského centra pro právní podporu: „Jde o součást širšího trendu, jehož cílem je odradit v Německu kohokoli od toho, aby upozorňoval na izraelskou genocidu a na spoluvinu Německa na této genocidě.“ Podmínky, jimž obžalovaní čelí, Hoffingerová označuje za „obzvlášť tvrdou formu předběžného trestu“.

„Některá opatření, která jsou vůči obžalovaným uplatňována — třeba odpírání kontaktu s právníky — se obvykle uplatňují pouze při stíhání terorismu. Ač tito lidé nejsou obžalováni z teroristické činnosti, diskurz kolem tohoto procesu vytváří dojem, že to teroristé jsou,“ doplňuje.

S tím souhlasí i Danielův obhájce Benjamin Düsberg. „Obžalovaní nabourávají příběh, který o sobě Německo vypráví — tedy že se poučilo ze své minulosti. Poukazují, že německé ‚nikdy více‘ se neuplatňuje univerzálně, odhalují pokrytectví státu. To proto musí být tvrdě potrestáni. Případ se zároveň odehrává v době rostoucí militarizace a válečné rétoriky, kdy se stát obává, aby protiválečné hnutí nezesílilo,“ komentuje Düsberg, když se potkáváme 25. září během devatenáctého soudního stání.

Ani osmnácté ani devatenácté stání nepřineslo zásadní posun. Policejní svědek upozornil, že dva obžalovaní letěli v červnu 2025 přes Istanbul do Káhiry. Jak následně vysvětlila obhajoba — policista o účelu cesty nezjišťoval nic — obžalovaní se chtěli v Káhiře zúčastnit Globálního pochodu do Gazy.

V boji proti genocidě v Gaze se koneckonců angažovali dlouhodobě. Následně soud promítal policejní snímky z místa činu: desítky detailních záběrů na stopy po červeném spreji. A to v situaci, kdy obhajoba spáchání činu nepopírá.

Další policejní svědkyně podala velmi děravý obrázek o tom, co obžalovaní studovali nebo co sdíleli na sociálních sítích, plný vět jako „Nevybavuji si to přesně,“ nebo „Možná jsem si to s něčím spletla.“ Conor, povoláním právník, během slyšení zoufale skládá hlavu do dlaní: „Tohle všechno je tak k ničemu! Takové svědky by v Irsku nemohli ani předvolat! Je tak frustrující létat sem k soudu z Irska a nevidět žádný pokrok.“

Obhajoba přednesla několik důkazních návrhů jako třeba citace z článků o izraelských válečných zločinech, státní zástupce Stengel nicméně na každý takový návrh odvětil, že na něj „někdy“ odpoví písemně. Když obhájce Düsberg během prvního stání ve své úvodní řeči hovořil o genocidě v Gaze, Stengel se vyloženě smál. V polovině října nicméně soud konečně předvolá svědky obhajoby — experty na izraelskou genocidu v Gaze či na vývoz zbraní z Německa do Izraele.

Vždyť to je jak v Rusku

Dle pozorovatelů podmínky věznění a soudního procesu s ulmskou pětkou od počátku porušují Evropskou úmluvu o lidských právech — a to v zakládající zemi Evropské unie. V červnu vyzvalo jednadvacet europoslanců Evropskou komisi, aby prověřila procesní pochybení v procesu s ulmskou pětkou, jelikož „vykazuje znaky politické perzekuce“.

Média mezitím procesu s ulmskou pětkou nevěnují pozornost. „Většina německé společnosti o případu nic neví, mainstreamová média o něm nepíšou. Když jim o tom vyprávím, bývají v šoku. ‚Cože? Tohle se děje v naší svobodné demokratické zemi? Vždyť to je jak v Rusku!‘“ upozorňuje Tanja, dvacátnice v hnědé kšiltovce zdobené odznáčky a jedna z přítomných podporovatelek ulmské pětky, která mě vzhledem k represi propalestinského hnutí v Německu žádá, abych změnila její jméno.

Případu se nevěnují ani britská nebo španělská média či jejich politické reprezentace, přestože se případ týká jejich občanů. Jedinou výjimku představuje Irsko. Několik irských poslanců a europoslanců v červenci osobně navštívilo Daniela ve vězení a zúčastnilo se soudního stání.

Jeden z nich, Richard Boyd Barrett, prohlásil, že se s obžalovanými zachází, jako by byli souzeni v Haagu za spáchání válečných zločinů. Žádost irských politiků, aby irská vláda poslala k soudu nezávislé pozorovatele, však zůstává nevyslyšena.

Mimi nicméně s váhavým úsměvem podotýká, že navzdory nečinnosti institucí neztrácí naději. Ptám se, co jí naději dodává: „Lidé. Láska. Solidarita. Je to samozřejmě emocionálně, psychicky, finančně, ve všech myslitelných ohledech extrémně náročná zkušenost. Ale lidé, které jsme díky této zkušenosti poznali, jsou naprosto úžasní. Podpora, které se nám dostává v Irsku i v Německu, je neuvěřitelná a nikdy na ni nezapomenu.“

Zároveň zdůrazňuje, že jde o mnohem víc než „jen“ o osud jejího dítěte a ostatních obžalovaných. S tím souhlasí i Nicky. „Vím, že se chceš zaměřit na ulmskou pětku a na to, jak to zvládáme,“ obrací se na mě po konci rozhovoru. „Ale chci zdůraznit, že jakkoliv se tady děje strašlivé státem posvěcené týrání a zneužívání moci, ještě strašnější je, že genocida v Gaze pokračuje a že Izrael dennodenně upírá Palestincům právo na život. To proto Zo a jeho přátelé udělali to, co udělali. A je mimořádně důležité to dennodenně připomínat.“

Poznámka redakce: Zo Hailu se identifikuje jako nebinární osoba a v angličtině používá zájmena they/them/he/him. Daniel Tatlow-Devally v angličtině používá zájmena they/them. S ohledem na český syntax se svolením jejich rodin o obou píšeme v mužském rodě.