V převládajícím uvažování o mezinárodní politice je Afrika dlouhodobě považována za výjimku. Je to kontinent, kde se stát jeví křehčí, suverenita spornější a vládnutí chaotičtější, než dokážou vysvětlit politické teorie zděděné z dvacátého století. Stále se proto vrací stejná otázka: Proč se Afrika odmítá vejít do našich politických schémat?

Co když jsme si však po celou dobu kladli špatnou otázku? Co když Afrika politickou teorii nezpochybňuje, ale naopak politická teorie nedokáže držet krok s tím, jak se Afrika proměňuje? A co když je „africká výjimka“ prostě důkazem toho, že analytické nástroje, jež nám mají pomáhat porozumět politickému uspořádání, jsou čím dál méně schopné popsat svět takový, jaký skutečně je?

Nejde tu jen o akademickou debatu. Evropa prohlubuje spolupráci s Afrikou v oblasti bezpečnosti, migrace, kritických surovin, dodavatelských řetězců i dlouhodobých ekonomických partnerství. Přitom se však značná část její politiky stále opírá o předpoklad, který se může zdát téměř samozřejmý: politická autorita má všude víceméně stejnou podobu a stát zůstává přirozeným centrem, skrze něž politickou realitu chápeme — a také usměrňujeme. Afrika však ukazuje něco jiného.

Výmluvný příklad Súdánu

V mnoha částech afrického kontinentu nelze politickou autoritu redukovat na formální státní instituce. Neřídí se ani pojmovými hranicemi, které předpokládá tradiční uvažování o suverenitě, vládnutí a konfliktech. Politická autorita se zde průběžně vyjednává mezi vládami, ozbrojenými hnutími, místními samosprávami, obchodními sítěmi, humanitárními organizacemi, regionálními mocnostmi, digitálními infrastrukturami a komunitními institucemi, které zajišťují každodenní život.

Súdán je jedním z nejvýmluvnějších příkladů. Humanitární pomoc a ochranu tam v současnosti potřebuje více než 30 milionů lidí, což představuje jednu z největších humanitárních krizí na světě.

Během války se digitální finanční platformy staly pro miliony Súdánců doma i v zahraničí životně důležitou ekonomickou oporou. Takzvané Emergency Response Rooms, místní občanské sítě zajišťující pomoc v krizových podmínkách, organizovaly v mnoha komunitách distribuci potravin, zdravotní péči a další formy pomoci. Jejich činnost opakovaně opakovaně popisovaly agentury OSN i server ReliefWeb. Současně obchodní sítě a komunitní iniciativy nepřestávaly udržovat ekonomický a společenský život v podmínkách kolapsu státu.

Súdán přitom není ojedinělým případem. Na východě Demokratické republiky Kongo humanitární přístup dlouhodobě závisí na vyjednávání s několika centry moci, nikoli jen s jedním státním aktérem. V celém Sahelu ozbrojené skupiny závisí  místní autority proměnily způsoby vládnutí i kontroly území natolik, že je tradiční přístupy zaměřené na stát dokážou jen těžko vysvětlit. Dalším příkladem je Libye, kde politická moc nevzniká kolem jediného suverénního centra, ale prostřednictvím překrývajících se formálních institucí, místních mocenských aktérů a regionálních sítí.

Tyto příklady samozřejmě neznamenají, že ve všech afrických státech to funguje stejně. Ukazují, že velmi odlišné podmínky opakovaně odhalují limity našich zděděných představ o politickém uspořádání. Pokud takové struktury jednoduše označíme za důkaz selhání státu, přehlédneme to podstatné: politická autorita se zde vykonává prostřednictvím sítí, které tradiční přístupy zaměřené na stát dokážou jen obtížně zachytit.

Přehodnocení našich rámců

Přesto mnohé debaty o tvorbě politik stále začínají otázkou, jak posílit stát, místo aby se ptaly, kde se politická autorita skutečně vykonává. To je skutečný problém. Evropa totiž rozptýlené politické autoritě nejen nerozumí, ale svým důrazem na formální státní instituce může zároveň prohlubovat rozdíl mezi formální autoritou a skutečnou schopností prosadit politická rozhodnutí.

Když evropští tvůrci politik ztotožňují posilování státu s posilováním schopnosti vládnout, riskují, že posílí vlády, jejichž dosah často ani nepřesahuje hranice hlavních měst, a že přehlédnou aktéry, kteří ve skutečnosti zprostředkovávají přístup ke komunitám, poskytují služby či vyjednávají o místním uspořádání. Stejný předpoklad deformuje evropský přístup k bezpečnosti, rozvoji i ekonomickým partnerstvím a vede k dohodám, které na papíře vypadají smysluplně, ale v praxi nepřinášejí výsledky, které od nich evropští představitelé očekávají.

Užitečnější přístup k politice by měl začínat zkoumáním toho, kde se autorita skutečně vykonává, namísto předpokladu, kde by podle nás měla být. Takový přístup by měl identifikovat aktéry, kteří rozhodují o přístupu, poskytují služby, vymáhají pravidla a propojují místní komunity s trhy a institucemi mimo jejich bezprostřední okolí — bez ohledu na to, zda mají formální postavení či funkci.

To také znamená nevnímat tyto aktéry pouze jako dočasné náhražky státu, ale jako součást politického prostředí, v němž evropská politika skutečně působí. Je to důležité i proto, že evropská politika zároveň rozhoduje o tom, které formy autority jsou pro její tvůrce vůbec viditelné.

Důsledky se však neomezují jen na způsob vládnutí. V bezpečnostní politice může Evropa jednat s aktéry, kteří sice disponují formální pravomocí, ale nemají dostatečné místní zázemí, aby mohli přijaté dohody skutečně naplňovat. V oblasti rozvoje může své programy opírat o instituce, které bez neformálních sítí kolem sebe nedokážou zajistit jejich fungování. A v rámci hospodářských partnerství může předpokládat, že investice se řídí formálními jurisdikcemi, přestože přístup na trhy a ke komunitám závisí na aktérech, kteří působí napříč jejich hranicemi.

Zaujmout odlišný přístup neznamená obcházet státy ani je nahrazovat neformálními aktéry. Nejde o to přesunout centrum moci od jednoho aktéra k druhému, ale uznat, že politická autorita může vznikat právě ve vztazích mezi nimi. Evropští političtí činitelé by si tyto vztahy a sítě neměli idealizovat ani je považovat za důkaz selhání státu. Místo toho by se měli ptát, jaké politické funkce tyto sítě plní a co se stane, když je politika přehlédne.

Tento posun je podstatný nejen pro Afriku. Jestliže totiž začneme politickou autoritu chápat jako něco, co může být rozloženo mezi státy, sítě, instituce a infrastruktury, Afrika přestane působit jako odchylka od modelu a naopak se ukáže jako místo, kde jsou proměny politické autority mimořádně dobře viditelné.

To, co dnes vypadá jako africká výjimka, může ve skutečnosti představovat první náznak toho, kam se politická autorita ubírá i jinde. Afrika není výjimkou. Výjimkou jsou naše teorie.

Z anglického originálu Africa is not the exception — our theories are publikovaného na webu International Politics and Society přeložil OTAKAR BUREŠ.