S přechodem Číny ke kapitalismu začaly její přední univerzity používat standardní západní učebnice. Cílem bylo formovat ekonomické myšlení studentů. „K marxismu se většina mých kolegů hlásí jen naoko,“ přiznal mi profesor ekonomie působící na jednom z nejprestižnějších čínských ekonomických pracovišť. „Marxe bere vážně jen hrstka z nich,“ řekl.

To však bylo před dvěma lety. Dnešní revoluce umělé inteligence dává čínské marxistické ekonomii nový mohutný impuls.

Past rentiérské ekonomiky

Čínští marxisté se už dlouho obávají, že obrat země ke kapitalismu nakonec vyústí v past rentiérské ekonomiky, jakou známe z ekonomik severoatlantického prostoru. Její typický průběh? Nejprve prudce rostou ceny aktiv, potom se ekonomika začne rychle zpomalovat, přijde stagnace, úpadek průmyslu, a nakonec i rostoucí společenské napětí.

Jakmile konkurence ve výrobních odvětvích začne stlačovat míru zisku, stávají se pro investory hledající co nejvyšší výnos s ohledem na riziko lákavějšími nemovitosti a další aktiva přinášející rentu, a nikoli investice do skutečné produkce. Čím více kapitálu směřuje za rentou, tím výš šplhají ceny aktiv a tím rychleji se bohatství přesouvá z průmyslu do rentiérské sféry. Důsledkem je postupný úpadek někdejších sebevědomých průmyslových velmocí, jako byl sever Anglie nebo americký Středozápad, a jejich proměna v hospodářskou pustinu.

Čína se už k této pasti nebezpečně přiblížila při zhroucení realitního developera Evergrande — pouhé špičky spekulativního ledovce, který však málem potopil celý čínský hospodářský zázrak. Akademici loajální k čínskému státu takové obavy odmítají. Jsou totiž přesvědčeni, že čínský stát na rozdíl od svých západních protějšků dokáže investice usměrňovat tak, aby do pasti rentiérské ekonomiky nespadl. Důkazem mají být úspěchy v oblastech, jako jsou strategické suroviny, zelená energetika, elektromobily, vysokorychlostní železnice, čipy a v poslední době také umělá inteligence.

Malá část čínských ekonomů, která zůstává věrná marxismu, se však ve skrytu duše obává, že ani schopný stát nemusí dokázat Čínu před pastí rentiérské ekonomiky uchránit. Někteří z nich mi už začátkem roku 2025 naznačovali, že obrovský čínský přebytek zahraničního obchodu chápou jako výsledek nelítostného třídního boje vedeného proti čínské i západní pracující třídě, v němž jedinými vítězi jsou čínští a západní kapitalisté.

Jestliže nově vznikající čínská kapitalistická třída nasměruje přibližně 170 bilionů jüanů (25 bilionů dolarů) nahromaděných úspor z tohoto přebytku do nákupu aktiv, Čína se rentiérské pasti nevyhne. Pokud naopak tyto úspory investuje v zahraničí, například v zemích BRICS+ nebo v Africe, promění se Čína — podobně jako před ní Západ — v rentiérskou mocnost, která bude vysávat přebytky z rozvojových zemí. A to není zrovna marxistická aspirace.

Hodnotu vytváří pouze práce

Je tu ovšem ještě jeden problém. Pokud čínští střadatelé pošlou své úspory do zahraničí, může se jednoho dne stát, že budou — stejně jako před nimi němečtí střadatelé — odkázáni na libovůli zahraničních dlužníků. Ani to není právě lákavá vyhlídka.

Podobné obavy v čínských marxistických ekonomech vyvolávalo i standardní doporučení hospodářské politiky, které přicházelo především od anglosaských ekonomů: chce-li se Čína vyhnout rentiérské pasti, musí zvýšit domácí výdaje — jak soukromé, tak veřejné. Čínští marxisté pochybují, že právě spotřební horečka dokáže zemi dlouhodobě uchránit před rentiérskou pastí kapitalismu. „Četl jsem Galbraithovu Společnost hojnosti, takže vím, že snažit se v kolotoči konzumu běžet stále rychleji je jen zvláštním druhem pekla,“ pověděl mi jeden z nich.

Abychom pochopili, jak čínští roboti pohánění umělou inteligencí pomohli čínským marxistickým ekonomům vrátit se do středu ekonomické debaty, je třeba si připomenout jeden ze základních pilířů marxistické ekonomie: ekonomickou hodnotu vytváří pouze lidská práce. Hodnota nějakého výrobku odráží minimální množství pracovní doby potřebné k jeho výrobě při dané úrovni technologií a znalostí.

Kapitalisté podle Marxe nemohou získávat nadhodnotu ze stroje — pouze z člověka. Průmyslové stroje mohou být neobyčejně užitečné, samy však žádnou novou hodnotu nevytvářejí; pouze přenášejí hodnotu, kterou do nich vložili lidé, jež je vyrobili.

Od vynálezu parního stroje postupně nahrazovaly stroje lidskou práci, hodnota zboží klesala, ziskové marže klesaly a rentiérská past se prohlubovala. Kapitalismus pak podle marxistického výkladu potřeboval dříve či později obnovit tvorbu hodnoty — buď válkou, která by zmenšila nabídku pracovní síly, nebo velkou krizí, jež by zlevnila práci. Právě to je jednou z ústředních marxistických kritik kapitalismu.

Čínští marxisté jsou přesvědčeni, že právě to se ve Spojených státech odehrává s novou intenzitou — tentokrát v režii velkých technologických firem. Silicon Valley věnuje materiální výrobě jen malou pozornost, zato je posedlé vývojem agentů umělé inteligence, které chce lidem a firmám nabízet za úplatu jako službu.

Zatímco americký sektor služeb postupně odbourává lidskou práci a ztrácí schopnost vytvářet nadhodnotu, američtí technofeudálové odsávají stále větší podíl nadhodnoty z materiální výroby, kterou AI zatím zasahuje podstatně méně. Rentiérská past se ve Spojených státech prohlubuje — a s ní i nerovnost, populismus a společenské konflikty.

Naproti tomu čínské firmy zabývající se umělou inteligencí se soustřeďují na materiální výrobu. Průmyslové roboty nasazují přímo při produkci nejrůznějších věcí — dokonce i zeleniny. Automatizují celé dodavatelské řetězce, a to včetně samotného návrhu výrobního procesu.

A co víc: všechny tyto nástroje umělé inteligence jsou open source, takže k nim má přístup i ten nejmenší čínský výrobce. Nejde tedy jen o technologii, která poskytne konkurenční výhodu průmyslovému vizionáři typu Henryho Forda nebo Steva Jobse. V nastupujícím čínském průmyslovém modelu založeném na umělé inteligenci vidí čínští marxisté dokonce materiální základ pro zrušení samotné hodnoty!

Chrlit krize a války

Jakmile se napříč všemi odvětvími zkrátí nutná pracovní doba téměř k nule, zboží bude tolik, že jeho směnná hodnota prudce klesne. Zůstane však obrovská užitná hodnota a zboží bude hojně dostupné. Najednou už bohatství nebude podpírat ceny aktiv, rentiérská past zmizí a bude možné představit si budoucí Čínu, která už nebude muset vyvážet, aby udržela svou vnitřní hospodářskou rovnováhu.

V tom spočívá hlubší argument čínských marxistů: kapitalismus nedokáže přežít velký skok vpřed v produktivitě vyvolaný umělou inteligencí. Aby sám sebe udržel v chodu, bude muset dříve či později chrlit krize a války.

Čínu však podle nich stejná logika kapitalistické akumulace bohatství nesvazuje. Funguje v rámci státně-kapitalistického uspořádání, které dává přednost dlouhodobým cílům před krátkodobým ziskem. Může proto automatizaci dotáhnout až k jejím logickým důsledkům, aniž by se musela obávat klesajících zisků.

Dokáže absorbovat otřes, přerozdělit jeho přínosy v podobě absurdně levných, a přitom kvalitních statků a služeb a vytvořit materiální předpoklady pro sféru svobodného sdružování, v níž lze vyrábět podle vlastních schopností a rozdělovat podle vlastních potřeb. A stát, který pomohl uskutečnit komunistickou utopii, pak postupně odumře.

I kdyby však ožívající čínští marxisté měli pravdu, zůstávají zásadní otázky. Opravdu čínský stát, až nastane tento zlom v produktivitě, zajistí, že blahobyt a volný čas, které se objeví díky robotům poháněným umělou inteligencí, budou skutečně sloužit rozvoji člověka? A bude stát ochoten sám odumřít? Nebo naopak vznikne parazitující elita, která — podobně jako dnešní technologičtí giganti — využije umělou inteligenci k tomu, aby se sama ještě více obohacovala?

Z anglického originálu AI Is Reviving Chinese Marxist Economics publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.