Generální tajemník Si Ťin-pching minulý týden přicestoval do Washingtonu na státní návštěvu. Navázal tak na květnovou cestu Donalda Trumpa do Pekingu. Americký prezident postavil veřejnou část návštěvy výrazně na osobním vztahu se Si Ťin-pchingem.

Naznačilo to už neobvykle velkolepé přijetí po příletu, kdy Trump s manželkou Melanií osobně přivítali generálního tajemníka a jeho manželku Pcheng Li-jüan na letištní ploše letecké základny Joint Base Andrews. Přátelský tón pokračoval společným posezením u čaje v Červeném salonku Bílého domu a nechybělo ani tradiční gesto „pandí diplomacie“, když Si přislíbil do zoologické zahrady v Atlantě vyslat dvojici pand jako „vyslance přátelství”.

Symbolická rovina vyvrcholila v Národním archivu, kde Trump srovnával 250 let amerických dějin s „6000 lety“ čínské historie, přestože i sám Si běžně hovoří o pěti tisících letech čínské civilizace. Tento historický narativ již dříve problematizoval sinolog Lukáš Zádrapa: slogan o „pětitisíciletých dějinách“ podle něj funguje jako nástroj utváření oficiálního obrazu Číny doma i v zahraničí a zjednodušuje mnohem složitější historický vývoj čínského prostoru a identity. Trump tak vedle osobní vstřícnosti přebral i civilizační rámec, jímž Peking rád zdůrazňuje svou historickou kontinuitu a postavení ve světě.

Si Ťin-pching nicméně vzájemný osobní vztah rámuje jinak. Generální tajemník sice Trumpa označuje za přítele, v oficiálních projevech ale klade větší důraz na vztah mezi dvěma státy než mezi dvěma jednotlivci. Podle čínského záznamu z jednání mají USA a Čína směřovat k situaci, v níž je spolupráce hlavním prvkem, konkurence se drží „v přiměřených mezích“ a rozdíly jsou kontrolovatelné. Osobní diplomacie proto není sama o sobě známkou politické shody jako spíše mechanismu, kterým se obě velmoci snaží udržovat dlouhodobou rivalitu pod kontrolou.

Klid zbraní v obchodní válce?

Definujícím pojmem současné fáze americko-čínských vztahů se tak stala „strategická stabilita“. Ta neznamená návrat ke starému modelu spolupráce, ale spíše snahu učinit dlouhodobou konkurenci předvídatelnější a méně náchylnou k náhlé eskalaci. Washingtonská návštěva tento rámec de facto potvrdila: podle Bílého domu se obě strany zavázaly budovat konstruktivnější vztah založený na respektu, spravedlivých podmínkách a reciprocitě a posílit institucionální mechanismy pro obchod a investice.

V praxi jde hlavně o vytvoření prostoru, v němž mohou Washington a Peking pokračovat v ekonomické a technologické soutěži, aniž by každý spor automaticky vedl k nové vlně cel, sankcí a odvetných opatření.

Nejkonkrétnějším výsledkem summitu v tomto směru bylo prodloužení obchodního příměří — nikoli však až do konce Trumpova mandátu, jak by preferoval Peking, ale jen o dva měsíce, do 10. ledna. Součástí balíčku je také příznivější celní režim pro obchod v hodnotě zhruba 60 miliard dolarů, který se týká například americké kukuřice, pšenice, masa a mléčných výrobků či čínských domácích spotřebičů a hraček. Čína se zároveň zavázala dovážet nejméně deset milionů tun amerického uhlí ročně v letech 2027 a 2028.

Vedle řešení cel ale přetrvávají další strukturální problémy. Washington nadále řeší omezené dodávky čínských vzácných zemin a dalších kritických surovin, zásadních pro polovodiče, letectví i obranný průmysl. Obě země se také sice už v květnu dohodly na založení společné Rady pro obchod (Board of Trade) a Rady pro investice (Board of Investment), současně však u řady oznámených celních úlev nebyla bezprostředně jasná ani jejich přesná výše, ani harmonogram zavádění.

Výsledkem tedy není hospodářské usmíření, ale spíše institucionalizovanější forma „řízené konkurence“, v níž mají obě strany dostatečně silné nástroje k tomu, aby si navzájem působily ekonomické náklady.

Od červeného koberce k červeným liniím

Tradičně nejcitlivější otázkou bilaterálního summitu byl Tchaj-wan. Si během jednání vyzval Spojené státy, aby zaujaly „správný postoj“ proti tchajwanské nezávislosti a k otázce Tchaj-wanu „přistupovaly obezřetně“. Čínské oficiální shrnutí rozhovorů tento požadavek výslovně spojuje se stabilitou americko-čínských vztahů.

Washington naproti tomu veřejně žádný nový politický závazek v otázce Tchaj-wanu neoznámil. Po květnovém summitu Trump ponechal v nejistotě schválení rekordního balíku zbrojních dodávek Tchaj-wanu v hodnotě přibližně 14 miliard dolarů. Právě možnost, že by se bezpečnostní podpora Tchaj-wanu mohla stát součástí širšího vyjednávání s Pekingem, proto nadále pozorně sleduje Tchaj-pej i američtí spojenci v regionu.

Washington a Peking tak hledají oblasti, kde mohou alespoň deklarovat společný zájem na stabilitě širšího mezinárodního systému. Prezidenti jednali o Íránu, Rusku, válce na Ukrajině a situaci na Korejském poloostrově. Podle společných bodů zveřejněných čínskou stranou se shodli, že Írán nemá vyvinout jadernou zbraň a že žádný stát ani instituce nemá vybírat poplatky za průjezd mezinárodními vodními cestami.

Za tímto poměrně obecně formulovaným souhlasem však přetrvávají značné rozdíly: Washington kritizuje vztahy Pekingu s Teheránem a Moskvou, zatímco Čína odmítá americký tlak a třeba v případě Íránu prosazuje návrat k vyjednávání. Summit tyto rozpory neodstranil.

Významná je tedy hlavně snaha budovat pojistky pro případ krize. Si vyzval k pravidelnějšímu dialogu mezi armádami a čínská strana po summitu oznámila záměr co nejrychleji uzavřít memorandum o vojenské krizové komunikaci a prevenci. Trump současně prosazoval trilaterální rozhovory USA, Ruska a Číny o kontrole zbrojení. Oba prezidenti navíc potvrdili záměr účastnit se letošních summitů APEC a G20 pořádaných druhou stranou.

Pokračující summitová diplomacie může tlumit napětí, její schopnost změnit podstatu americko-čínské rivality však zjevně zůstává omezená.

„Superinteligence“ jako ultimátní bojiště velmocí

Umělá inteligence byla součástí americko-čínských jednání už za Bidenovy administrativy, s překotným vývojem technologií a rychle se rozšiřujícími možnostmi jejich využití — či případného zneužití — ale nyní získává v bilaterálních vztazích ještě větší strategickou váhu.

Obě země se dohodly na pravidelném dialogu o rizicích a přínosech pokročilých systémů a na vytvoření krizového komunikačního kanálu. Už před summitem přitom bylo zřejmé, že rostoucí schopnosti autonomních systémů a několik bezpečnostních incidentů vytvářejí tlak na Washington i Peking, aby alespoň v krizové komunikaci hledaly společnou půdu.

Pozoruhodné však je, že obě vlády stejnou dohodu popisují jinými slovy. Bílý dům ji označuje jako „U.S.-China Super Intelligence Dialogue“ a tvrdí, že se prezidenti dohodli používat místo „artificial intelligence“ Trumpův preferovaný termín „superintelligence“. Oficiální čínský seznam osmi výsledků summitu naproti tomu používá tradiční označení „China-U.S. AI Dialogue“ a o změně názvu technologie se nezmiňuje. Rozdíl může působit kosmeticky, ve skutečnosti ale ukazuje, že ani samotné rámování problému oběma stranami není totožné.

Jak Trump, tak Si vnímají AI jako klíčový motor ekonomického růstu, technologické konkurenceschopnosti a budoucího globálního postavení. Oba zároveň připouštějí, byť Trump spíše zdráhavě, že pokročilá AI může představovat zásadní riziko. Liší se však v tom, čeho se obávají: na Západě dominuje obava ze ztráty lidské kontroly nad touto technologií, zatímco v Číně se k ní výrazněji přidává otázka politické bezpečnosti a kontroly státu nad společností.

Současně pokračuje závod o čipy, výpočetní výkon, energii a stále pokročilejší modely. Právě v tom spočívá hlavní limit hlubší spolupráce: čím větší strategickou výhodu může umělá či „super“ inteligence přinést, tím menší motivaci mají obě strany její vývoj společně omezovat. Tím spíš, že právě tato technologie může v příštích letech významně ovlivnit nejen ekonomickou a vojenskou konkurenceschopnost, ale i širší poměr sil mezi Spojenými státy a Čínou — a spolu s tím i mezi liberálně-demokratickým společenstvím a leninským modelem centralizované vlády.