Dubnové volby přinesly nečekané vítězství koalici Progresivní Bulharsko bývalého prezidenta Rumena Radeva, která získala 44,5 procenta hlasů a tím 131 křesel v 240členném Národním shromáždění. Vítězství Radevovy strany ukončilo pět let trvající politickou krizi, spojenou s častým střídáním vlád, a dalo obyvatelům naději, že je možné rozbít oligarchický model vládnutí a efektivně bojovat s vysokou mírou korupce.

Zahraničním spojencům euroatlantických struktur však úspěch Progresivního Bulharska přidal vrásky na čele, neboť Rumen Radev se dlouhodobě staví nekriticky k Rusku Vladimíra Putina, a naopak vyjadřuje nesympatie vůči Evropské unii. V návaznosti na prohru strany FIDESZ v Maďarsku tak vyvstala otázka, zda se Rumen Radev nestane novým Orbánem přisluhujícím Rusku a blokujícím politiky Evropské unie.

„Dokážeme to.“ Ale co?

Rumen Radev rád působí jako nováček bulharské politiky, nezatížený stranickými strukturami a zákulisními dohodami. Pohled na jeho kariéru však tento obraz komplikuje. Bývalý vojenský pilot, který trénoval jak u NATO, tak u ruských ozbrojených sil, byl do prezidentského úřadu zvolen v roce 2016 jako nezávislý kandidát s podporou Bulharské socialistické strany — nástupkyně někdejší Bulharské komunistické strany.

Ve funkci prezidenta byl téměř deset let a tento úřad využíval způsobem, který balancoval na hranici jeho ústavních pravomocí. Za zmínku stojí zejména to, jak v období politické nestability posledních pěti let jmenoval do postů přechodné vlády osoby sobě blízké dle vlastního uvážení, bez jakékoliv parlamentní kontroly.

V jeho politických postojích je možné vysledovat několik konzistentních linií. Vůči Evropské unii se staví trvale kriticky. Brusel v jeho podání vystupuje jako vzdálená mocnost vnucující Sofii cizí hodnoty a omezující jeho samostatnost.

K Rusku naopak přistupuje s nekritickou sympatií, když válku na Ukrajině dlouho odmítal nazýval válkou a důsledně hovořil o „vojenské operaci“, kriticky se stavěl k protiruským sankcím a k jakékoliv vojenské pomoci Kyjevu. Téma migrace využíval s nativistickým podtextem a zdůrazňoval nutnost zachování etnické homogenity národa jako základu jeho hodnot a identity. V podobném duchu se nesou i jeho postoje k menšinám obecněji.

Progresivní Bulharsko je stranickým projektem sestaveným narychlo několik týdnů před volbami a přesně tak také vypadá. Strana postrádá jasnou a soudržnou členskou základnu — tvoří ji různorodá mozaika lidí přicházejících z odlišných stranických prostředí, technokratů bez politické zkušenosti i spolupracovníků z Radevova prezidentského úřadu.

To se projevuje i na poněkud vágním programu, ve kterém strana nabízí každému něco a zároveň nikomu nic nezaručuje. Radevovo předvolební heslo „Jsme připraveni, dokážeme to a uspějeme“ toho bylo výmluvným dokladem, neboť nenabízelo politiku, ale spíše naději na únik z cyklu poltických krizí a oligarchizovaného vládnutí.

Bulharsko tři měsíce po volbách

Rumen Radev byl 8. května 2026 jmenován premiérem a sestavil jednobarevnou vládu Progresivního Bulharska, tedy něco, co se žádné straně od roku 1997 nepovedlo. Veřejnost do nové vlády vkládá vysoká očekávání, především v oblasti boje s korupcí, reformy justice a stabilizace ekonomiky. Realita prvních měsíců ve funkci je však složitější.

Na domácím poli bylo hlavní událostí prvních měsíců přijetí státního rozpočtu na rok 2026. Dokument se schodkem 5,7 procenta HDP, nejvyšším za posledních dvacet let a nejvyšším v eurozóně v prvním čtvrtletí 2026, prošel parlamentem 24. července výhradně hlasy Progresivního Bulharska, zatímco veškerá opozice hlasovala proti. Brusel mezitím zahájil vůči Bulharsku proceduru při nadměrném schodku a předsedkyně Evropské centrální banky Christine Lagardeová vyzvala Sofii k fiskální disciplíně.

Druhou klíčovou oblastí je reforma justice, konkrétně volba nové Nejvyšší soudní rady, která má otevřít cestu k jmenování nového hlavního státního zástupce a k depolitizaci bulharského soudnictví. Tato volba vyžaduje dvoutřetinovou parlamentní většinu, kterou Radev nemá.

Způsob, jakým vláda tuto většinu sestaví, bude testem pro novou vládu: spolupráce s proevropskou opozicí by signalizovala skutečnou reformní vůli, dohoda s Borisovovým GERB by naopak znamenala pokračování starých sítí pod novou hlavičkou.

Symbolicky výmluvná byla i jiná událost: v červnu se v tentýž den konal každoroční Sofia Pride a tradiční Pochod rodiny, který svým parlamentním prohlášením podpořilo Progresivní Bulharsko. Vládní strana se tak hned v prvních týdnech po nástupu do funkce přihlásila k hodnotovému konzervativismu, který bude její politiku pravděpodobně provázet i do budoucna.

Na zahraničněpolitickém poli Radev záhy po nástupu do funkce absolvoval sérii návštěv v Berlíně, Paříži i Bruselu, kde se setkal s německým kancléřem Merzem, francouzským prezidentem Macronem a s čelnými představiteli Evropské komise i NATO. Tím dal Radev euroatlantickým spojencům najevo, že bulharská vláda nadále zůstává spolehlivým partnerem.

Pokud jde o postoj k Moskvě, krátce po volbách Radev zveřejnil na svých sociálních sítích obsáhlý příspěvek, v němž svůj postoj k Rusku zasadil do historického rámce a důsledně zdůraznil bulharské členství v NATO i EU.

V praxi Radevova zahraniční politika začíná směřovat spíše k suverenismu než proruské orientaci. V oblasti obrany a vztahu k NATO vysílá Sofie jednoznačný signál: Radev oznámil zvýšení výdajů na obranu na pět procent HDP, čímž přímo vyhověl požadavkům amerického prezidenta Trumpa. S Washingtonem tak Radev nachází společnou řeč snáze než s Bruselem — jeho suverenismus a důraz na národní bezpečnost rezonuje s rétorikou druhé Trumpovy administrativy.

Ve vztahu k Evropské unii je obraz složitější: Sofie sice neblokovala nejnovější sankční balíček vůči Rusku, jak se někteří obávali, avšak neochotou přidat některé osoby na sankční seznam vyvolává obavy ohledně skutečných záměrů nového premiéra.

Velkou zkouškou přitom bude schopnost vlády odblokovat téměř 400 milionů eur z evropského Plánu obnovy a odolnosti, jehož čerpání je podmíněno konkrétními reformami. Rétorika o „cizích hodnotách vnucovaných Evropskou unií“ tak naráží na tvrdou realitu: bez evropských peněz nelze financovat ani tu část programu, kterou Radev voličům doma slíbil.

Nejcitlivější oblastí zůstává Radevův postoj k válce v Ukrajině. Radev dlouhodobě prosazuje diplomatické řešení konfliktu a odmítá vojenskou cestu jako slepou uličku, přičemž otevřeně uvádí, že bulharští občané by neměli nést finanční břemeno cizí války.

Bulharsko se proto stáhlo z Koalice ochotných podporující Ukrajinu, pozastavilo státní dodávky zbraní Kyjevu a odmítlo se připojit k jakémukoliv mechanismu přímého financování válečného úsilí. Nutno dodat, že komerční nákupy zbraní nadále umožňuje.

Nový evropský autoritář?

Po třech měsících ve funkci nelze na otázku, zda bude Radev novým evropským Orbánem, odpovědět snadno. Dle dosavadních kroků Radeva je však možné usoudit, že v dohledné době nikoliv. Strukturální důvody jsou jasné: Bulharsko je na evropských fondech závislé způsobem, jakým Maďarsko nikdy nebylo, a otevřená konfrontace s Bruselem by Radeva stála politický kapitál doma, nejen v zahraničí. Jeho model je blíže Ficovu: udržovat zdání loajality vůči evropským institucím a zároveň tiše narušovat konsenzus tam, kde to domácí publikum ocení.

Je ale nutné si uvědomit, že politici s autoritativními sklony se nerodí — stávají se jimi. Orbán začínal jako proatlantický liberál, Erdoğan nebyl tím, čím je dnes, když poprvé vstoupil do úřadu. Mechanismus je vždy podobný: lídr začne hromadit moc a ochota vzdát se jí postupně klesá.

Radev má nyní historicky silný mandát, absolutní parlamentní většinu a kabinet sestavený z loajálních spolupracovníků. Co trvalejšího z těchto ingrediencí vznikne, závisí na tom, zda jako první přijde na řadu skutečná reforma justice, nebo dohoda se starými sítěmi. Odpověď na tuto otázku Bulharsko teprve píše.