„Motorista“ Filip Turek v pondělí havaroval v centru Prahy na křižovatce I. P. Pavlova. Obrovská hranatá zrůda — nyní mám na mysli jeho černý Mercedes-Benz třídy G — se střetla se Škodou Fabia Combi, převážející krev pro nemocnici Na Homolce. Houkající fabia se po střetu několikrát převrátila a zůstala ležet na střeše na kolejích.

Nehodu je třeba vyšetřit. Záběry jedné z průmyslových kamer ukazují, jak z dálky přesvědčivě houkající vozidlo vjíždí do křižovatky, ostatní vozidla křižovatky opouštějí, další do ni nevjíždí a chodci se zastavují na ostrůvku. Jediný, kdo křižovatky sebevědomě míří, je hranatá legenda.

Symboliku celého výjevu, kdy gigantická ocelová kostka odmršťuje vozidlo převážející životně důležitý materiál směrem k chodcům choulícím se na ostrůvku v samém centru Prahy, bude těžké odstranit.

Filip Turek své takřka nepoškozené vozidlo odstavil příhodně na přechod pro chodce, aby — cituji — „neblokoval provoz“. Turek již v minulosti právě kvůli blokování provozu schvaloval násilí na blokujících. Provoz jednoho z nejfrekventovanějších přechodů v zemi mu žíly netrhal — nereprezentuje ostatně stranu chodců. Kdo nesedí v pondělí odpoledne v autě v centru Prahy, nemůže přece mít nic zásadního na práci. Jediným vozidlem, které tak Turek zablokoval — ale zato pořádně — bylo to nemocniční.

„Je to jednoduché. Jel jsem na zelenou a bohužel jsem se střetl s autem, které jelo asi seshora. Tím, že mám velké auto, tak se to druhé převrátilo. Pán má odřenou ruku, ale vypadal, že je v pořádku,“ sdělil Turek přímo na místě, zatímco „pán“ byl s vícečetnými zraněními včetně středně těžkého poranění hlavy převážen do traumacentra.

Turek vyvázl bez zranění — na rozdíl od jiných nácků, kteří historicky projížděli centrem Prahy v černém mercedesu.

Každé Turkovo vyjádření má jednu specifickou vlastnost. Vůbec nepracuje s objektivitou, která by mohla mít kořeny kdekoli jinde než v jeho hlavě. Věci se mají tak a mají takovou váhou, jakou jim přidělí on svým sametově maskulinním hlasem fingujícím promyšlenost a nadhled. Kladu si otázku, jestli se mu daří přesvědčit i sebe sama. Na jeho objektivitu je i věda krátká — nikdo nedosáhne stoprocentního konsensu jako Turek ve svojí hlavě.

Pokud sám něco způsobí nebo zaviní, nestalo se to, pokud se ukáže, že se to stalo, není to tak závažné. Pokud jel 300 km v hodině na dálnici, byla německá, pokud se ukáže, že nebyla, tak holt nebyla, ale měl to pod kontrolou. Stín usvědčené lži na Turkově sebevědomé objektivitě neulpí. Lhaní je pro nejisté, Turek si věří.

Druhá královská disciplína Filipa Turka jsou výmluvy. Všichni, se kterými jsem se setkal a řekl bych o nich, že jsou schopní se tak sebevědomě ponořit do vymlouvání jako Filip Turek, jsou mladší osmi let — tedy zhruba ve věkové kategorii jeho závodních soupeřů. Turkovu výmluvu ze špatné angličtiny považuji dodnes za největší výmluvu, jakou jsem kdy slyšel. Zkuste si ji přečíst nahlas…

Dokonce mi volal pan Paroubek, bývalý premiér, a říká mi: No já jsem se díval v televizi a říkal jsem si — a on to psal i na svůj Facebook! — že mám dobrou angličtinu, a pak jsem se dočet, že máte hroznou angličtinu.

Pan Havlíček mi říkal, že „máte nejlepší výslovnost z nás ze všech a dělaj si z vás legraci.“ Tak jako, každý má na to jiný názor.

Samozřejmě nejsem rodilý mluvčí. A jsem mimo Brusel tři čtvrtě roku, nebo půl roku, nebo já nevím jak dlouho, a vopravdu mám těžký léky na bolest, který najíždí celý den, protože nemám čas jít na operaci a být měsíc a půl někde v nějaké rekonvalescenci, tak se mi motá jazyk i v češtině, natož v angličtině.

Když čtete text na který blbě vidíte, a máte tam takový štos textu a ještě mi to tam spadlo a ještě jsem to tam četl, jako že jsem to předtím neviděl, protože nebyl čas, protože jsem měl od sedmi od rána bilaterální jednání. A den předtím do tří do rána právě s Maďarkou, s maďarskými partnery z ENVI, abych vyjednal, že podpoří tyhle naše návrhy. Což se děje.

Turkova výmluva kopíruje strukturu, kterou najdeme v každé jeho bagatelizaci, vymýšlení, machrování, lhaní a vymlouvání: začíná tím, že problém neexistuje, pokračuje tím, že problém možná existuje, ale má nesčetně objektivních příčin, a končí tím, že to, co ve své omezenosti vidíte jako problém, je ve skutečnosti důkaz nadlidského výkonu.

Výmluva má několik částí, které si vzájemně odporují, aby si mohl každý vybrat a nezůstal nikdo, kdo by si snad mohl ještě myslet, že má Turek špatnou angličtinu, anebo že ji má jen tak pro nic za nic.

Stejný proces nás bezesporu čeká i v případě Turkovy autonehody.