Poslanecká sněmovna v současnosti projednává návrh novely zákona o spotřebitelském úvěru. Ten má do právního řádu promítnout požadavky nové unijní směrnice (tzv. CCD2). Nejvýznamnější změnu představuje zavedení cenových stropů spotřebitelských úvěrů — netýká se tedy úvěrů na bydlení.

Mělo by jít o důležité opatření proti nepřiměřeným cenám, za nichž tyto úvěry nyní poskytují někteří převážně nebankovní poskytovatelé.

Nejedná se o žádnou revoluci. Různé formy cenové regulace již existují v drtivé většině členských států Evropské unie. Také naše judikatura již dávno dovodila, že úroková míra či roční procentní sazba nákladů (RPSN), které násobně překračují sazby obvyklé u bank, jsou nezákonné.

Příslušná hranice však není dostatečně určitým způsobem stanovena. Spotřebitelé proto mají obtížnější pozici, pokud se chtějí dovolat ochrany. Ze stejného důvodu nemůže dosud za lichvářské úroky uložit poskytovateli pokutu ani Česká národní banka. To by se mělo zavedením nových pravidel změnit.

Cenový strop spotřebitelských úvěrů

Zákon by měl stanovit nejvýše přípustnou výši roční procentní sazby nákladů. Ta by se měla odvíjet od výše repo sazby určované Českou národní bankou. Limit by však neměl nikdy klesnout pod 48 procent ročně.

To je velmi benevolentní strop. Pro srovnání, na Slovensku aktuálně platí nejvyšší přípustná výše úplaty u spotřebitelských úvěrů se splatností nad jeden rok ve výši 22,04 procent (netýká se kreditních karet).

Ještě benevolentnější režim se navrhuje u nižších spotřebitelských úvěrů, tedy úvěrů ve výši maximálně 20 tisíc Kč s dobou trvání nejvýše dvanáct měsíců. U nich bude regulováno, o kolik může spotřebitel původně poskytnutou částku přeplatit.

K ní si bude moci poskytovatel připočíst krom částky vypočítané s využitím popsané procentuální sazby také pevnou částku ve výši 2000 Kč na úhradu administrativních nákladů. Pokud tedy spotřebitel převezme kupříkladu úvěr ve výši 15000 Kč na dvanáct měsíců, může chtít věřitel celkově vrátit až 24200 Kč (RPSN je v takovém případě 159 procent).

Velký úvěr? Raději dluhová poradna

Nemístné jsou tedy dle našeho názoru obavy, že cenová regulace přinese omezení dostupnosti úvěrů pro lidi, kteří potřebují řešit mimořádné výdaje, například výměnu pračky či nedoplatek za energie.

Navrhovaný strop je totiž benevolentní. Může se dokonce pohybovat i mírně nad úrovní dosavadní hranice vyplývající z judikatury. To, že jsou úvěry za podmínek přesahujících navrhovanou hranici v praxi přesto poskytovány, nemůže poptávku po nich ani jejich nabídku legitimizovat. I prakticky je málo pravděpodobné, že by úvěr s podmínkami nad stanovenou hranicí spotřebiteli pomohl vyřešit jeho situaci.

Takto rizikoví spotřebitelé totiž nepotřebují úvěr, ale pomoc dluhové poradny. Rovněž této formě pomoci se návrh novely okrajově věnuje. Zakotvit má požadavek, dle něhož věřitel spotřebitele ve finančních potížích odkáže na snadno dostupné dluhové poradenství. Chybějí však konkrétnější pravidla, která by zajistila, že bude takové poradenství skutečně odborné, bezplatné a nezávislé.

Podrobněji není řešena ani otázka dostupnosti dluhového poradenství zabezpečením jeho financování. Na něm by se dle našeho názoru do budoucna měli v přiměřené míře podílet i samotní poskytovatelé úvěrů. Již v minulosti se objevil kupříkladu návrh na zřízení jimi financovaného fondu prevence úpadku, který nadále považujeme za nosný.

Ochrana před předlužením

Návrh by měl přinést také změny v oblasti důsledků řádného neposouzení úvěruschopnosti. Již nyní platí, že by poskytovatel úvěru měl před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, především z ověřených údajů o jeho příjmech a výdajích. V případě porušení této povinnosti je smlouva neplatná. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit jen původně poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené svým možnostem.

Z našeho pohledu se jedná o přiměřené opatření, které účinně brání předlužení spotřebitele. Toto opatření však vadí samotným poskytovatelům úvěrů. Stěžují si, že ho někteří spotřebitelé zneužívají k účelovému zpochybňování platnosti smluv s poukazem na čistě formální nedostatky v procesu posouzení. Máme však za to, že význam uvedeného problému je silně přeceňován.

Poukazuje se také na nárůst počtu případů řešených u finančního arbitra. U něj bylo dle jeho poslední výroční zprávy v roce 2025 zahájeno 12050 řízení ve srovnání s 5683 řízeními v roce 2024, přičemž drtivou většinu tvoří zmíněné spory ze spotřebitelského úvěru.

To samo o sobě o nárůstu zneužívajících návrhů nesvědčí. Naopak stabilně vysoký zůstává podíl případů, které u finančního arbitra končí smírným řešením sporu — v roce 2025 to bylo více než 82 procent případů.

Finanční arbitr se přitom ve své výroční zprávě zmiňuje pouze o jediném případu, v němž zamítl návrh spotřebitele na určení neplatnosti smlouvy, protože nezjistil, že by bankovní poskytovatel před poskytnutím úvěru neposoudil úvěruschopnost žadatele o hypotéční úvěr s odbornou péčí.

To z našeho pohledu nevypovídá o tom, že by dosavadní úprava systémově nefungovala. Její možné negativní dopady ostatně již dříve korigoval také Nejvyšší soud. Rozhodl, že samo pochybení v procesu posouzení úvěruschopnosti nemusí znamenat neplatnost smlouvy, pokud zde jinak nemohly být důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

Nynější návrh jde však ve shodě s dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu ještě o krok dále. Vychází z toho, že i kdyby poskytovatel úvěru vůbec neprověřil úvěruschopnost, smlouva by byla platná, pokud finanční situace dlužníka umožňovala úvěr splácet.

To již považujeme za problematické. Podobný přístup může vést některé poskytovatele k systémové rezignaci na posuzování úvěruschopnosti. To bude dopadat v konkrétní situaci i na spotřebitele v podobě vzniku předlužení.

Výrazně by se mohl změnit také charakter samotného soudního sporu. V něm se již nebude primárně řešit samotný postup poskytovatele de lege artis. Bude třeba také šířeji než dnes zjišťovat také reálnou finanční situaci spotřebitele v době uzavření smlouvy. To z našeho pohledu může vést k vyšší zátěži soudů a zkomplikovat spotřebiteli možnost obrany.

Moderní lichva

Návrh rovněž pomíjí některá témata, která pokládáme za důležitá. Mezi ta patří problematika tzv. moderní lichvy. Moderní lichva je dle našich poznatků zaměřena především na zadlužené vlastníky nemovitostí. Je založena na nesplácení a snaze při sebemenším prodlením s plněním dluhu přistoupit k zesplatnění úvěru, aktivaci sankčních ujednání (včetně požadavku na zaplacení budoucích úroků) a jejich uspokojení ze zpeněžení nemovitosti, která slouží jako předmět zajištění.

Proti těmto praktikám by již spotřebitelé měli být v současnosti podle zákona chráněni. Oběťmi moderní lichvy se však čím dál častěji stávají fyzické osoby, které nejednají jako spotřebitelé, zejména tedy podnikající fyzické osoby.

Zákon o spotřebitelském úvěru již v současnosti obsahuje ustanovení, které omezuje výši smluvních sankcí spojených s prodlením také u fyzické osoby, která není spotřebitelem. Výslovně chráněni však nejsou proti některým dalším predátorským praktikám — již zmiňované zesplatnění při sebemenším prodlení a požadavek na budoucí úroky. Rovněž tento problém by si do budoucna zasloužil odpovídající řešení.