Pěstounská péče je zvláštní druh charity. Člověk do ní vstupuje se srdcem otevřeným dokořán, s touhou dávat lásku, bezpečí a domov. Někde hluboko uvnitř snad také s nadějí, že za to jednou dostane přijetí, respekt a porozumění.

První měsíce, někdy i roky, vás drží nad vodou nadšení. Díky němu s lehkostí překonáváte překážky, které by jiné odradily. Když se mě ale někdo zeptá, s jakými problémy se v pěstounské péči setkávám, odpověď je překvapivě jednoduchá: s nepochopením.

Lidé nevidí trauma. Vystačí si s představou nevychovaných dětí a neshopných rodičů

Naše rodina vypadá na první pohled stejně jako každá jiná. Jenže uvnitř žije úplně jiné příběhy, jiné starosti a jiné potřeby.

Děti v pěstounské péči jsou často kriticky ohrožené děti. Přicházejí k nám s minulostí, kterou neznáme. Někdy máme jen několik útržků informací, z nichž se snažíme poskládat jejich životní příběh. Hrajeme si na detektivy, archiváře i terapeuty zároveň, abychom jednou dokázali dítěti odpovědět na otázku: „Kdo jsem a odkud pocházím?“

Každý den zároveň narážíme na něco, co nazývám „patentem na výchovu“. Skoro se zdá, že každý, kdo někdy vychovával dítě, přesně ví, jak by měl vychovávat to naše.

Děti si zpívají v autobuse a někdo je okřikne. Dítě se vzteká a já mu dávám prostor emoci prožít, protože vím, co má za sebou. Jenže okolí vidí pouze „nevychované dítě“ a „neschopného rodiče“.

Naše dítě si všude nosí svého plyšáka, svého pomocníka a zdroj bezpečí. Kolikrát jsem už slyšela, že je na něj příliš velké?

Lidé nevidí trauma. Nevidí nejistotu. Nevidí strach. Vidí jen chování.

K čemu je pro děti dobrá bábovka na fotce?

Další kapitolou je byrokracie. Pěstoun pečuje o dítě, vychovává ho, miluje ho, ale není jeho zákonným rodičem. O mnoha věcech nemůže rozhodovat bez souhlasu biologických rodičů nebo soudu. Na všechno potřebujete papír. Razítko.

A pak je tu ztráta soukromí. Pravidelné návštěvy doprovodné organizace, kontroly OSPODu, zprávy pro soudy, hodnocení, formuláře. Jsou na nás kladeny nároky, které většina biologických rodičů nikdy nezažije. Přitom často nikdo nezkoumá, zda tento systém skutečně pomáhá dítěti, nebo jen vytváří další administrativu.

A právě proto mám rozporuplné pocity z Bábovkových dnů. Rozumím jejich smyslu — mají upozornit na pěstounství a vyjádřit podporu pěstounům. Jenže často mám pocit, že se z nich stalo spíše symbolické gesto než skutečná pomoc.

Jednou za rok si lidé upečou bábovku, vyfotí se s ní, napíšou na sociální sítě, jak si váží pěstounů, a tím jejich podpora končí. Bábovka se sní, fotografie zmizí v záplavě dalších příspěvků a život jde dál.

Jenže naše děti žijí své příběhy každý den. Každý den bojují se svými traumaty, nejistotami a ztrátami. A my jsme u toho každý den s nimi.

Proto si občas kladu otázku: Co z té bábovky má konkrétní dítě? Co z ní má konkrétní pěstounská rodina? Odpověď je často bolestně jednoduchá: nic.

Místo symbolických gest bychom potřebovali více porozumění, více respektu k odlišným potřebám těchto dětí, méně předsudků a méně nevyžádaných rad.

Potřebovali bychom systém, který bude více důvěřovat a méně kontrolovat. Teprve tehdy budou Bábovkové dny oslavou něčeho skutečného, ne jen hezkým obrázkem na sociálních sítích.