Počet zemí, kde je eutanazie nebo asistované sebeusmrcení legálním způsobem odchodu z tohoto světa, se v posledních letech rychle zvyšuje. Poté, co byly tyto praktiky dekriminalizovány v Německu (2020) a Rakousku (2022), se dá říct, že je máme téměř za humny. To vede mnohé zastánce eutanazie k nadějím a naopak odpůrce k obavám z toho, že i v České republice je její legalizace v brzké době nevyhnutelná.

Průzkumy veřejného mínění jasně ukazují většinovou podporu pro legalizaci eutanazie a zákonodárci letos na jaře přišli s novou iniciativou, jejímž cílem je dekriminalizaci eutanazie a asistovaného sebeusmrcení prosadit.

O tom, zda k tomu dojde, budou nakonec rozhodovat oni. Ale na kvalitu a propracovanost případného zákona bude mít jistě vliv i veřejná diskuse. Její úroveň je však v tuzemsku velmi nízká a často velmi polarizovaná. Cílem tohoto textu je upozornit na některé dílčí, přesto ale důležité a málo diskutované aspekty tohoto komplexního problému.

Na jedné straně půjde o sondu do statistik ze zemí, kde jsou tyto praktiky legální a kde můžeme pozorovat dynamický vývoj. Na druhou stranu půjde o zamyšlení nad autonomií pacientů, nad nerovností vztahu lékař-pacient v naší zemi a také nad tím, zda legalizace eutanazie a asistovaného sebeusmrcení může tuto nerovnost posunout správným směrem.

Ujasnění pojmů

Nejprve je namístě vyjasnit si základní termíny. Eutanazie je podání smrtící látky lékařem nemocnému na jeho žádost, naproti tomu asistované sebeusmrcení — tento termín postupně nahrazuje termín asistovaná sebevražda — je předepsání smrtící látky lékařem nemocnému, který ji následně sám užije. V obou případech je zásadní svobodná žádost pacienta a cíl ukončení jeho života. Další podmínky se v různých legislativách různí.

Na rozdíl od výše zmíněného eutanazií není ukončení léčby, na které je nemocný závislý a které vede k jeho smrti — dříve užívaný termín pasivní eutanazie je opuštěn. Pokud nemocný toto ukončení požaduje, tedy pokud odvolává souhlas, který na začátku léčby dal, je lékař podle současných eticko-právních norem povinen tuto léčbu ukončit.

Ukazuje se, že veřejnost často nedostatečně rozlišuje eutanazii od asistovaného sebeusmrcení, ale i eutanazii od ukončení léčby. Pokud argumentujeme výzkumy veřejného mínění, měli bychom nejprve více prozkoumat, jak veřejnost rozumí základním termínům, ke kterým se vyjadřuje.

Eutanazie je mnohem častější než sebeusmrcení

Statistiky případů eutanazie a asistovaného sebeusmrcení ukazují každoroční nárůst lidí, kteří se pro tuto cestu rozhodnou. Pro věcnou diskusi je ale velmi zajímavé srovnání statistik zemí, kde jsou legální obě možnosti, tedy eutanazie i asistované sebeusmrcení (např. Nizozemí, Belgie, Kanada, Španělsko) se zeměmi, kde je legální pouze asistované sebeusmrcení (Švýcarsko, Rakousko, některé státy USA).

V první skupině zemí celkový počet eutanazií a asistovaných sebeusmrcení stoupá výrazně rychleji. V Nizozemí tímto způsobem zemřelo v roce 2015 celkem 5516 lidí (čtyři procenta všech úmrtí) a v roce 2024 celkem 9958 lidí (5,8 procent všech úmrtí). V Kanadě stoupl počet případů během dvou let na dvojnásobek — v roce 2020 to bylo 7595 lidí (2,5 procenta všech úmrtí) a v roce 2023 již 15 343 lidí (4,7 procenta všech úmrtí). V obou zemích, kde jsou legální obě možnosti, volilo více než 95 % nemocných formu eutanazie, tedy jen jednotky procent volili asistované sebeusmrcení.

Na druhou stranu v zemích, kde je legální pouze asistované sebeusmrcení, počet případů také stoupá, ale výrazně pomaleji. Ve Švýcarsku to bylo v roce 2018 celkem 1176 případů (1,8 procent všech úmrtí) a v roce 2023 pak 1728 případů (cca 2,2 procenta všech úmrtí). Ve státě Oregon v USA, kde je asistované sebeusmrcení legální od roku 1998, bylo v roce 2003 jen 42 takových případů (0,13 procent všech úmrtí) a v roce 2024 celkem 376 případů (0,9 procent všech úmrtí).

Ač to často není předmětem diskuse, uvedená čísla ukazují, že se jedná o dva velmi různé fenomény s velmi odlišnou dynamikou. A že pokud jsou v nabídce obě možnosti, lidé v naprosté většině dávají přednost eutanazii před asistovaným sebeusmrcením.

Podmínky, od kterých se upouští

Průzkum veřejného mínění agentury Ipsos z února 2025 definoval eutanazii v rámci otázky na podporu legalizace takto: Eutanazie je lékařsky prováděný akt bezbolestného ukončení života pacienta, který se nachází v terminální fázi nemoci a trpí neutišitelnou fyzickou či psychickou bolestí.

Analýza motivů, které nemocné vedly k volbě eutanazie nebo asistovaného sebeusmrcení ve výše zmíněných zemích, ale ukazuje, že nejčastějším důvodem není neztišitelná bolest, ale ztráta soběstačnosti, obavy ze ztráty důstojnosti, strach z budoucího utrpení nebo obavy z toho nebýt zátěží pro okolí. Neztišitelné fyzické obtíže tvoří výraznou menšinu případů.

Také podmínka terminálního stavu je ve většině jurisdikcí již vypuštěna. V Nizozemí, Belgii, Švýcarsku, Německu, Kanadě a dalších již není podmínkou, aby nemocný trpěl nevyléčitelnou nemocí, která neodvratně spěje ke smrti v předvídatelně krátkém čase.

Argumentovat v české diskusi téměř výhradně případy pacientů trpících neztišitelnou bolestí je proto zavádějící a do jisté míry manipulativní — neodpovídá totiž reálné situaci v zemích, kde je eutanazie a asistované sebeusmrcení legální.

Paternalismus českého zdravotnictví

Hlavním a relevantním argumentem pro legalizaci eutanazie je autonomie jedince a právo na sebeurčení. Ústavní soudy v Kanadě a Německu legalizaci staví právě na tomto právu.

Možnost autonomního rozhodování v medicíně ale zásadně závisí na informacích, které člověk od lékaře dostane. A v této oblasti má česká společnost ve srovnání se zeměmi západní Evropy velké nedostatky. Nemocní jsou nedostatečně informováni a nedostatečně zapojeni do rozhodování o zdravotní péči.

A to se týká i významných rozhodnutí v situaci pokročilého nevyléčitelného onemocnění. K významné změně nedošlo ani po precedentním rozsudku českého Ústavního soudu z roku 2023, který jasně poukázal na nedostatky v této oblasti a vyzval k většímu zapojování pacientů do důležitých rozhodnutí. Je nutné dále pracovat na odstraňování paternalismu a usilovat o vytvoření kultury sdíleného rozhodování a důvěry mezi pacienty a lékaři.

Je třeba nejprve naučit lékaře mluvit s pacienty o tom, co pokročilá nemoc a umírání může obnášet a jaké jsou možnosti řešení utrpení. Bez této změny může uzákonění eutanazie namísto posílení autonomie ve skutečnosti vést k jejímu oslabení a současně posílit moc lékařů, kteří drží v rukou klíčové informace i rozhodování o tom, kdo splňuje podmínky pro eutanazii či asistované sebeusmrcení.

V situaci nevyléčitelného onemocnění se stáváme zranitelnými a spoléháme na to, že společnost své zranitelné členy chrání. Bez skutečně sdíleného rozhodování a dostatečného informování hrozí, že se z uzákonění eutanazie stane pravý opak zamýšleného rozšíření svobody.

Debata o eutanazii proto není jen debatou o právu rozhodovat o své smrti, ale především o tom, zda jako společnost dokážeme těm z nás, kteří jsou nemocní, nabídnout skutečnou možnost volby, nebo jen volbu diktovanou neviditelným tlakem okolí.