Donedávna jsem měla pocit, že co do kvality veřejného prostoru se věci sice pomalu, ale jistě obracejí k lepšímu. Města začínají zjišťovat, že sázet do ulic stromy je dobrý nápad a že kapacitní parkoviště na náměstí naopak nemusí být úplně výhra. Omezování vizuálního smogu už není výstřední progresivní téma, ale cíl, o který se snaží spousta lidí napříč celou republikou. A konec konců, ze záplav billboardů u dálnic už dnes skoro nic nezbylo.

Čeští zákonodárci ale příběh zkomplikovali. Sněmovnou totiž prošla novela zákona, která hrozí vrátit billboardy i tam, odkud v minulých letech díky úsilí úřadů a aktivních občanů zmizely.

Co zákon, to jiná definice

Úsilí o omezení množství billboardů v české krajině a městech trvá mnoho let. Nejzásadnější průlom se odehrál v roce 2017, kdy vešla v účinnost ambiciózní novela silničního zákona. Díky ní začaly mizet billboardy u dálnic. Novela měla původně ambice ještě mnohem větší: omezovala reklamní zařízení nejen u dálnic mimo zastavěné území města, ale podél úplně všech dálnic a silnic I. třídy. Jenže billboardová lobby si tehdy dost tvrdě prosadila zmírnění zákona: tedy že omezení billboardů nebude platit podél silnic ve městech. V řeči zákonů, billboardy není až na výjimky možné povolit v takzvaném silničním ochranném pásmu dálnic a silnic I. třídy — a toto ochranné pásmo se přitom vymezuje mimo zastavěné území obce. Před billboardy tak byla chráněna krajina, nikoli však naše města.

A právě vymezení zastavěného území obce aktuální novela mění. Dříve se rozsah ochranného pásma určoval na základě poměrně složitého vzorce vytvořeného ministerstvem dopravy. Pro určení rozlohy zastavěného území záleželo na tom, kolik budov a v jaké vzdálenosti od sebe se v místě nachází. Proto mohl být nezastavěným územím třeba park v centru města anebo příměstská krajina podél výpadovky na okraji města. V praxi tak platilo, že má-li město na začátku katastru ještě několik kilometrů pole, příměstský park nebo řidší zástavbu, je to nezastavěné území a billboardy by se tam až na výjimky neměly vyskytovat.

Právě toho se v minulých letech chytila řada aktivních občanů; ti podávali na silniční správní úřady podněty k prověření, zda jsou billboardy stojící mimo zástavbu legální — což zpravidla nebyly. Díky tomu zmizely stovky billboardů — v Praze jste si toho mohli všimnout třeba podél Kbelské, Rozvadovské spojky nebo částí Pražského okruhu.

Nově se však bude zastavěné území vymezovat v územním plánu obce, a to podle metodiky, kterou určuje stavební zákon. Do jisté míry to dává smysl: situace, kdy silniční zákon a stavební zákon oba pracují se „zastavěným územím“, ale každý ho vymezuje jinak, je samozřejmě trochu absurdní — a záměr zpřehlednit legislativu se jeví jako rozumný.

Jenže výsledkem snahy o projasnění legislativy je skutečnost, že se otevřou dveře pro návrat stovek pracně odstraněných billboardů — a pro legalizaci stovek nosičů, které se dnes nacházejí podél silnic v rozporu se zákonem. Ve většině územních plánů totiž bude nově zastavěné území rozsáhlejší, než bylo dle podle definice dle zákona o pozemních komunikacích. A to znamená především jediné: víc místa pro billboardy.

Jak přibouchnout pootevřené dveře

Změna začne platit 1. července 2026. Vzhledem k blížícím se sněmovním volbám a nepředvídatelné situaci po nich je iluzorní, že by se stihla připravit legislativní úprava, která by dveře, jež se pro návrat billboardů otevřely, opět přibouchla. Díky iniciativě senátora Jana Lochmana (STAN) se o nápravu pokusilo několik zákonodárců v Senátu, nicméně bez úspěchu.

Klíč k zamezení velkému billboardovému comebacku tak dnes mají jen obce. Mohou v územním plánu stanovit území se zákazem staveb pro reklamu. Věc by se dala řešit, pokud by obcím o změně někdo řekl a naléhal na ně, ať na to v územních plánech myslí. Změnit územní plán je totiž proces na dlouhé měsíce, v případě velkých měst i na celé roky.

Pravděpodobnost, že se obce na nadcházející změnu zvládnou adekvátně připravit, bych odhadovala tak na dvě procenta. Pravděpodobnost, že se na ni zvládnout adekvátně připravit billboardové společnosti, bych naopak odhadla na sto procent; ostatně nepřipadá mi nepravděpodobné, že za zmíněnou novelou stojí právě ony. Anebo — přesněji řečeno — přinejmenším za tím, že stát nepřišel s takovým řešením, které by přineslo zpřehlednění legislativy, ale zároveň nezmařilo řadu let práce na odstraňování billboardů.

Vliv tisíců reklamních ploch

Takové způsoby by se jistě našly — třeba stanovit, že billboardy není možné umisťovat podél silničních komunikací, kde je povolená rychlost vyšší než 50 km/h. Jenže lobby billboardových firem — v čele se skupinou BigBoard, která spolu s řadou dalších personálně propojených společností ovládá dominantní část trhu s venkovní reklamou — je v české politice tradičně vlivná a málokterý politik je ochotný znepřátelit si tak mocný subjekt, jakou je majoritní vlastník billboardů v zemi.

Proto leží úsilí o omezení vizuálního smogu a kultivaci veřejného prostoru zejména na bedrech aktivních radnic — a aktivních občanů. Kolem občanských iniciativ jako Přidej se a strhni to nebo Vizuální smog v Plzni vyrostla živá komunita lidí, kteří se snaží aktivitou zdola omezit reklamní smog ve městech, kde žijí. I řada českých měst hledá cesty, jak chaos křiklavých cedulí, bannerů a billboardů zkrotit. Namísto toho, aby občany před zaplevelováním veřejného prostoru a obchodováním s naší pozorností chránil stát, probíhá úsilí o důstojnější životní prostor zdola.

Aktuální vývoj legislativy nedává příliš důvodů k optimismu. I přes aktuální krok zpět lze však o příběhu snahy o omezení vizuálního smogu uvažovat s nadějí. Česká společnost si totiž skrze téma reklamy a veřejného prostoru odžívá důležitou debatu: o hodnotách našich měst a krajiny, o hranicích mezi soukromým a veřejným, o tom, jak pečovat o náš společný prostor. Je to diskuse, která se odehrává v mediálním prostoru, ale také v desítkách českých měst — a nemám pochybnosti o tom, že výsledky této diskuse časem přinesou důležitý společenský posun. Jen nás v tomto ohledu čeká o něco víc práce, než jsme čekali.