↗

Boj s vizuálním smogem v českých městech a obcích může probudit důležitou veřejnou debatu o hodnotách našich měst a krajiny, o hranicích mezi soukromým a veřejným, o tom, jak pečovat o náš společný prostor. Foto Kristýna Drápalová, Facebook

Donedávna jsem měla pocit, že co do kvality veřejného prostoru se věci sice pomalu, ale jistě obracejí k lepšímu. Města začínají zjišťovat, že sázet do ulic stromy je dobrý nápad a že kapacitní parkoviště na náměstí naopak nemusí být úplně výhra. Omezování vizuálního smogu už není výstřední progresivní téma, ale cíl, o který se snaží spousta lidí napříč celou republikou. A konec konců, ze záplav billboardů u dálnic už dnes skoro nic nezbylo.

Čeští zákonodárci ale příběh zkomplikovali. Sněmovnou totiž prošla novela zákona, která hrozí vrátit billboardy i tam, odkud v minulých letech díky úsilí úřadů a aktivních občanů zmizely.

Co zákon, to jiná definice

Úsilí o omezení množství billboardů v české krajině a městech trvá mnoho let. Nejzásadnější průlom se odehrál v roce 2017, kdy vešla v účinnost ambiciózní novela silničního zákona. Díky ní začaly mizet billboardy u dálnic. Novela měla původně ambice ještě mnohem větší: omezovala reklamní zařízení nejen u dálnic mimo zastavěné území města, ale podél úplně všech dálnic a silnic I. třídy. Jenže billboardová lobby si tehdy dost tvrdě prosadila zmírnění zákona: tedy že omezení billboardů nebude platit podél silnic ve městech. V řeči zákonů, billboardy není až na výjimky možné povolit v takzvaném silničním ochranném pásmu dálnic a silnic I. třídy — a toto ochranné pásmo se přitom vymezuje mimo zastavěné území obce. Před billboardy tak byla chráněna krajina, nikoli však naše města.