Nedávná zpráva zveřejněná na serveru iDnes citovala mluvčí Městské policie Pardubice Lucii Klementovou: „Jakmile se oteplí a lidé mají otevřená okna, stížnosti na děti rapidně stoupají. V letních měsících hlídky městské policie velmi často vyjíždí k prověření oznámení na hluk z dětských hřišť.“ Několik dní nazpět měla hlídka strážníků vyrazit zkontrolovat skupinu dětí, které podle oznamovatele rozbíjely sklo a míčem poškozovaly auta. Realita? Tři kluci hráli basket.

Další příklad: Oznamovatel volal na tísňovou linku po desáté večer, že se ze školy ozývá dětský křik. Zní to sice jako scéna z hororu, hlídka ale neobjevila skupinu krvelačných malých zombie, jen učitele, kteří s dětmi ve škole nocovali — a podle pardubické mluvčí se mezi sebou „pouze normálně bavili“.

Situace dětí ve městě se podle Lucie Klementové zhoršuje. Ona sama si z dětství, když si hrála venku, nepamatuje, že by na ni někdo křičel, aby byla potichu. „Dítě na ulicích ve městě je chudák. Nemá si kde hrát a i když si hraje na hřišti, které je k tomu určené, vždycky to bude někomu vadit a bude posílat stížnosti, že nechce, aby si tam ty děti hrály. Kam mají potom jít?“

Otázka ale nestojí takto. Děti patří samozřejmě i se svými rošťárnami a přiměřeně hlasitým projevem na hřiště. Ale nejen tam či do nějakých dalších specializovaných zón, dostatečně vzdálených od světa dospělých tak, aby nerušily.

Nechuť k dětem není českým specifikem. V Německu před pár lety dokonce zaznamenali zneužívání ekologických hlukových limitů proti výstavbě školek a jeslí. Jedny jesle v Hamburku dokonce skončily obehnané dva metry vysokou a šedesát metrů dlouhou zdí, aby nerušily klid okolí.

O pozoruhodném rozuzlení případu zneužívání tísňové linky proti hrajícím si dětem psal v lednu také americký server Common Dreams. Jistě slušní občané floridského města Gainesville přivolali policejní hlídku na partu afroamerických dětí, hrajících údajně příliš hlučně basketbal. Namísto dorazil strážník jménem Bobby White, s kůží barvy popsané jeho příjmením. Obhlídl situaci, chvíli si s partou dětí dribloval, vstřelil pár košů a odjel s tím, že se vrátí s posilou.

Jak řekl, tak se i stalo. O pár dní později byl zpět i se skupinou svých usměvavých kolegů a hlavně — s Shaquillem O’Nealem, 216 centimetrů vysokou bývalou hvězdou NBA. Dostalo se k němu totiž video ze služební kamery a rozhodl se pomoct.

Stalo se to v Americe, takže zbytek happy endu už si domyslíte… Důležitý je především vzkaz, který policie vyslala všem žalobníčkům na hrající si děti: „Pokud si nás budete volat kvůli dětem, které se chovají jako děti, necháme je, aby se tak chovaly i nadále. A budeme se raději soustředit na skutečné zločince.“

Děti jsou často hlučné. Někdy jsou taky protivné. Jsou zkrátka jiné než dospělí. Pokud se s tím jako společnost přestáváme umět vyrovnat, není divu, že nás zachvacuje panika při představě něčeho tak odlišného, jako jsou například uprchlíci ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu či některé z afrických zemí.

Tak jako nevadí děti, které jsou hezké a hlavně potichu, nevadí ani exotika vzdálených zemí. Nejlépe ale, když ji dávají v neděli před obědem v Objektivu či jak se dnes ten pořad jmenuje. Hlavně se s ní nesetkat tváří v tvář.

Naštěstí se tu a tam zjeví nějaký ten hrdina Shaquille, který pomůže a chrání. Naznačí, že není nic normálnějšího než hrající si děti. Nemohli by i čeští policisté v rámci snah o vylepšení reputace své instituce zkusit něco podobného? Až ji příště budou volat k pacifikování dětí hrajících fotbal, mohli by se prostě přidat ke hře a za pár dní se vrátit třeba s Antonínem Panenkou či Pavlem Nedvědem? Nevěřím, že by se nedali přemluvit...