Hrají si děti příliš nahlas? Zkuste léčbu Panenkou
Zuzana VlasatáI v Čechách a na Moravě se prý policii množí stížnosti na děti hrající si údajně příliš nahlas. Problém má přitom jednoduché řešení: nápravu stěžovatelů.
Nedávná zpráva zveřejněná na serveru iDnes citovala mluvčí Městské policie Pardubice Lucii Klementovou: „Jakmile se oteplí a lidé mají otevřená okna, stížnosti na děti rapidně stoupají. V letních měsících hlídky městské policie velmi často vyjíždí k prověření oznámení na hluk z dětských hřišť.“ Několik dní nazpět měla hlídka strážníků vyrazit zkontrolovat skupinu dětí, které podle oznamovatele rozbíjely sklo a míčem poškozovaly auta. Realita? Tři kluci hráli basket.
Další příklad: Oznamovatel volal na tísňovou linku po desáté večer, že se ze školy ozývá dětský křik. Zní to sice jako scéna z hororu, hlídka ale neobjevila skupinu krvelačných malých zombie, jen učitele, kteří s dětmi ve škole nocovali — a podle pardubické mluvčí se mezi sebou „pouze normálně bavili“.
Situace dětí ve městě se podle Lucie Klementové zhoršuje. Ona sama si z dětství, když si hrála venku, nepamatuje, že by na ni někdo křičel, aby byla potichu. „Dítě na ulicích ve městě je chudák. Nemá si kde hrát a i když si hraje na hřišti, které je k tomu určené, vždycky to bude někomu vadit a bude posílat stížnosti, že nechce, aby si tam ty děti hrály. Kam mají potom jít?“
Zato mám jinou zkušenost s hlukem: na konečné tramvaje je milá lidová hospoda, kde se sedí i venku, je to poněkud stranou, nikomu pod okny a v létě je prima si tam dát po práci jedno pivo. Tuhle jsme tam zašli asi ve tři čtvrti na deset a mladý muž za pípou nás hned upozornil, že ale venku se podle vyhlášky zavírá v deset. Slušně jsme ho ujistili, že jenom vypijeme to jedno pivo a jdeme. U dvou stolů tam seděla společnost, v níž ženské doslova vřeštěly a jeden z mužů se v pravidelných a dost krátkých intervalech řehtal nevím čemu, protože žádné artikulované zvuky se od těch stolů nelinuly. Byli to asi výčepního známí, protože jim dál nosil piva, ačkoliv nám to jedno už načepoval jen velmi milostivě, a oni povykovali tak, že i my bychom na sebe museli křičet, abychom se slyšeli. Chvíli jsem pozorovala, co je k tomu chování vede, a zjistila, že se vytáčejí samo sebou, že to ječení a řehot bez příčiny jsou jakousi animální hrou na zvětšování vlastního objemu hlukem, způsobem ovládání prostoru, takže jsme odešli s pocitem zkažené večerní vycházky a sympatické hospody. Nerada to říkám, ale ti lidé se smáli hnusně ( děti se nikdy nesmějí hnusně, jakkoli jsou hlučné).
Mnohokrát jsem zažila ve vlaku, jak velice důstojně vypadající spolucestující obojího pohlaví a všeho věku řešili svou nudu z cestování nejapnými a hlučnými hovory do mobilu, doslova plkáním bez ohledu na spolucestující, jeden takový gentleman, zřejmě právník, dokonce před námi v kupé projednával se svou klientkou zjevně rozvodový případ!
A všechny ty sekačky, vrtačky, sbíječky a motorové mechanismy, hlučící od samého rána a ještě i večer ( zrovna když tohle píšu, někde něco bourají) vyluzují tak setrvalý hluk, že v tom pár jasných dětských hlasů je vlastně osvěžením. Vždycky mě udiví naše tolerance k hluku, působenému stroji, a nesnášenlivost k lidským hlasům, hudbě, zvonům, někdy dokonce i k ptákům.