Na Ukrajině a v Rusku se traduje mýtus o dopise, kterým záporožští kozáci v 17. století údajně odpověděli tureckému sultánovi na jeho výzvu k dobrovolnému podřízení. Je znám v mnoha variantách. Jednu z nich zařadil dokonce Guillaume Apollinaire do nesmrtelné sbírky Alkoholy; populární je také Repinův obraz zachycující rozradostněné kozáky nad rozepsanou stránkou.

Dopis sám je především snůškou umně poskládaných nadávek a má zjevně sebepotvrzující funkci. Kozácká komunita se jeho formulací a odesláním ujišťuje o své identitě, sdílených hodnotách, a dehonestací adresáta řadou smyšlených poklesků především o své nadřazenosti. V evropské kultuře se dopis postupně stal metaforou pro teatrální projev odporu lehce afektovaných rebelů.

Z důvodů, jež si jen domýšlíme (ale moc velkou práci to zas nedá), zaslali koncem května redakci Respektu text podobně kozáckého ducha dva spisovatelé: Petra Hůlová a David Zábranský. Vyšel pod emotivním titulkem „Středověk na ministerstvu“. Jako náměstkyně pro řízení sekce živého umění ministerstva kultury cítím potřebu komentovat alespoň několik smyšlenek, které v něm zazněly.

Předně není pravda, že česká literární prezentace doma i v zahraničí tápe a že Česká republika dosud v této oblasti zaostávala za jinými zeměmi v regionu jen proto, že u nás neexistuje Literární centrum. Kvalita prezentace literatury nestojí a nepadá s existencí jedné instituce. Je jistě dobré mít organizaci s názvem, který bude partnerům na základě analogie s okolními státy srozumitelný. Pokud však tutéž činnost stejně dobře vykonávají instituce již existující, není taková skepse nijak opodstatněná.