Bernie Sanders má problém: tak jako každý muž činu, plavící se na vodách rozbouřené politické situace, je otloukán vlnami ze dvou stran. Jedni, v nervozní hrůze před Donaldem Trumpem, jej mají za nesnesitelného radikála, který zatvrzele odmítá ukončit předem prohraný nominační boj a poškozuje tak progresivní hnutí před blížícím se rozhodujícím střetem s Republikány.

Jiní se ošívali již při pouhé představě, že by měl Bernie zanechat nekompromisní kritiky stranického establishmentu a podat si ruce s Hillary Clintonovou a jsou již hotovi vyhlašovat jej za zrádce myšlenky, který se ve jménu ukoptěného realismu příliš rychle vrátil do oslího spřežení, aby dál táhnul prohnilou káru Demokratické strany.

Prošedivělý kapitán, vlnami nepohnut, ale dál pevně svírá kormidlo své kampaně a nechystá se stočit loď na tu či onu stranu — pokračuje v zápase o nominaci a nezdráhá se přitom zdůrazňovat, že ať už jsou rozepře mezi demokraty sebehlubší, jejich nejbližším a nejzásadnějším úkolem je porazit „rozvařenou sladkou bramboru,“ jak absurdního nominanta republikánů něžně tituluje Trevor Noah z „The Daily Show“.

Když se za chudičkou bárkou vermontského senátora, který se hrdě označuje za demokratického socialistu, začala na počátku letošního roku shromažďovat stále mocnější flotila, rozlehl se směrem k jeho mladým zastáncům sbor varovných hlasů: vy si to nemůžete pamatovat (to mladí lidé vždycky rádi slyší), ale vyhledejte si, jak jsme dopadli v roce 1972.

Když demokraté pošlou do souboje o prezidentské křeslo příliš pokrokového kandidáta, jakým byl George McGovern, musí nutně prohrát! Je to svůdná myšlenka: svět je zlý a kladní hrdinové nevyhrávají. Ve skutečnosti je zapotřebí mnohem hlubšího pohledu do demokratické historie: skrývají se v ní i docela jiná poučení a není třeba chodit až k Novému údělu.

Slavné porážky demokratické

Roky 1968 a 1972 se liší snad ve všem: rozpadnout se za čtyři léta stačili Beatles, Velvet Underground i většina nadějí vzbuzených v podstatě globální studentskou rebelií či československým jarem. Jednu věc mají zato společnou: demokraté v americe prohráli volby. Tak jako oba roky by se ale i dva způsoby porážky jen stěží mohly více lišit.

Na podzim 1967 se zdálo, že nárok úřadujícího prezidenta Johnsona na znovuzvolení půjde jen obtížně zpochybnit. Johnson měl za sebou velkolepé vítězství o čtyři roky dříve, zavedení přelomových sociálních programů známých jako „velká společnost“ (the Great Society) i klíčovou občanskoprávní legislativu vyvzdorovanou nenásilným hnutím, v jehož čele stál Martin Luther King.

Temně krvavou skvrnou na jeho úřadování byla vleklá a krutá intervence ve Vietnamu, která stála životy desítky tisíc mladých Američanů. Konec roku byl poznamenán masivní aktivitou protiválečného hnutí, kterému se dařilo spojovat studenty, Afroameričany i pokrokovou inteligenci a mobilizovat do ulic stále větší počty lidí.

V říjnu zemi zaplavili protesty v rámci týdne proti odvodům: přes sto tisíc lidí pochodovalo na Pentagon. Johnson ale odmítal ustoupit a protiválečná koalice hledala svého kandidáta, který by se prezidentovi postavil. Našla jej v Minnesotském senátorovi Eugenu McCarthymu (neplést s běsným republikánským antikomunistou Josephem McCarthym). Jeho volebním manažerem se stal mladičký, leč zkušený protiválečný aktivista Sam Brown.

Společně se rozhodli vrhnout prakticky veškeré prostředky kampaně do vůbec prvních primárek v americké historii, které se měly konat na počátku března v New Hampshiru. A podařilo se jim rozpoutat neuvěřitelné pohnutí: do Hampshiru se sjížděly stovky mladých lidí. Ještě včera se pyšnili svým nestříhaným radikalismem a dnes se ve jménu hesla „get clean for Gene“ poddali kadeřníkovi, aby si mohli jít se středostavovskými rodinami Nové Anglie „promluvit o vietnamské válce a senátoru McCarthym“.

McCarthy v prvním kole Johnsona porazil a ten zanedlouho k všeobecnému překvapení z boje o nominaci odstoupil. Pak už šlo všechno mizerně — demokratický establishment prosadil jako kandidáta Johnsonova viceprezidenta Huberta McHumphreyho, jež se pohrdavě primárek, které se tehdy konaly jen ve zlomku států, ani neúčastnil.

Sjezd strany v Chicagu byl provázen rozhořčenými protesty, které se staly terčem nebývalé policejní brutality. Demonstrující studenti v hořkém žertu hovořili o Czechagu — sjezd začínal 22. srpna, přesně den poté, co se k nám vevalily sovětské tanky. Nepopulární byrokrat Humphrey na podzim prohrál s Richardem Nixonem, slibujícím „čestný mír“ ve Vietnamu a nastolení pořádku po divokých šedesátkách. Studentské hnutí po traumatické zkušenosti upadlo do vzájemných sporů: někteří utekli před realitou do komun, jiní se dali na scestí levičáckého terorismu.

Demokratický deficit demokratické strany měla vyřešit komise, jíž předsedal zmiňovaný George McGovern. Podařilo se mu prosadit, aby se pro příště — až dodnes — nominant určoval v celonárodních primárkách a ty, na vlně odporu vůči neprůhledným stranickým strukturám, o čtyři roky později vyhrál.

V roce 1972 už bylo ale všechno jinak. Nixon sice válku neukončil, stáhnul ovšem z Vietnamu převážnou většinu vojáků a napříště se zaměřil na kobercové bombardování civilního obyvatelstva. Někdejší květiny vystřídaly bomby, bité černochy Černí panteři — radikálům se úspěšně podařilo odcizit se většinové společnosti. Proti Nixonovi, který se úspěšně stavěl do role majáku stability, byl McGovern slabým kandidátem a vedl ještě slabší kampaň. Amerika se pohnula doprava: k Nixonovi přeběhly odbory i konzervativní demokraté.

Škola realistického radikalismu

Otázka tedy zní, zda není Hillary mnohem spíše Humphreym, než Sanders McGovernem. Sanders zato jistě je mnohem spíše McCarthym: způsob, jakým se vysmívanému kandidátovi podařilo v primárkách prorazit, jak obrovskou popularitu si dokázal získat, kolik zejména mladých lidí lidí dokázal nadchnout pro politické angažmá, je nevídaný a nebyl předvídán.