Nechte Bernieho na pokoji!

Josef Patočka

Sanders prezidentem nebude. Místo ústupu ale stále zápasí o podobu programu demokratů. Chce rozbití velkých bank, regulaci finančního sektoru, zvýšení minimální mzdy. Porazit Trumpa totiž nestačí, Amerika se musí změnit.

Bernie Sanders má problém: tak jako každý muž činu, plavící se na vodách rozbouřené politické situace, je otloukán vlnami ze dvou stran. Jedni, v nervozní hrůze před Donaldem Trumpem, jej mají za nesnesitelného radikála, který zatvrzele odmítá ukončit předem prohraný nominační boj a poškozuje tak progresivní hnutí před blížícím se rozhodujícím střetem s Republikány.

Jiní se ošívali již při pouhé představě, že by měl Bernie zanechat nekompromisní kritiky stranického establishmentu a podat si ruce s Hillary Clintonovou a jsou již hotovi vyhlašovat jej za zrádce myšlenky, který se ve jménu ukoptěného realismu příliš rychle vrátil do oslího spřežení, aby dál táhnul prohnilou káru Demokratické strany.

Prošedivělý kapitán, vlnami nepohnut, ale dál pevně svírá kormidlo své kampaně a nechystá se stočit loď na tu či onu stranu — pokračuje v zápase o nominaci a nezdráhá se přitom zdůrazňovat, že ať už jsou rozepře mezi demokraty sebehlubší, jejich nejbližším a nejzásadnějším úkolem je porazit „rozvařenou sladkou bramboru,“ jak absurdního nominanta republikánů něžně tituluje Trevor Noah z „The Daily Show“.

Když se za chudičkou bárkou vermontského senátora, který se hrdě označuje za demokratického socialistu, začala na počátku letošního roku shromažďovat stále mocnější flotila, rozlehl se směrem k jeho mladým zastáncům sbor varovných hlasů: vy si to nemůžete pamatovat (to mladí lidé vždycky rádi slyší), ale vyhledejte si, jak jsme dopadli v roce 1972.

Když demokraté pošlou do souboje o prezidentské křeslo příliš pokrokového kandidáta, jakým byl George McGovern, musí nutně prohrát! Je to svůdná myšlenka: svět je zlý a kladní hrdinové nevyhrávají. Ve skutečnosti je zapotřebí mnohem hlubšího pohledu do demokratické historie: skrývají se v ní i docela jiná poučení a není třeba chodit až k Novému údělu.

Slavné porážky demokratické

Roky 1968 a 1972 se liší snad ve všem: rozpadnout se za čtyři léta stačili Beatles, Velvet Underground i většina nadějí vzbuzených v podstatě globální studentskou rebelií či československým jarem. Jednu věc mají zato společnou: demokraté v americe prohráli volby. Tak jako oba roky by se ale i dva způsoby porážky jen stěží mohly více lišit.

Na podzim 1967 se zdálo, že nárok úřadujícího prezidenta Johnsona na znovuzvolení půjde jen obtížně zpochybnit. Johnson měl za sebou velkolepé vítězství o čtyři roky dříve, zavedení přelomových sociálních programů známých jako „velká společnost“ (the Great Society) i klíčovou občanskoprávní legislativu vyvzdorovanou nenásilným hnutím, v jehož čele stál Martin Luther King.

×