Australští biologové minulý týden potvrdili, že vyhynul jediný druh savce, který se kdy dokázal usadit na Velkém bariérovém útesu.

Drobný hlodavec žil na ostrůvku Bramble Cay v Torresově průlivu, který Austrálii odděluje od Papui Nové Guinei. Právě odsud se zřejmě krysí předci na kusech dřeva na ostrov kdysi přeplavili. Vzniklá kolonie vzhledem k nepřítomnosti predátorů na ostrově prosperovala, takže když jej roku 1845 navštívili angličtí námořníci, zaznamenali, že je krysami obydlen hustě. Lovili je luky a šípy a odhalili jejich existenci pro biologickou vědu.

Co je zajímavé na zániku jednoho krysího druhu? The Guardian informuje, že podle biologů je „krysa z Bramble Cay“ vůbec prvním druhem savce, který vyhynul čistě vinou lidmi způsobených změn klimatu.

Ještě v roce 1978 se počet krys na ostrově odhadoval na několik stovek. Naposledy byl endemit rybáři pozorován v roce 2009. Výzkumníci provedli nákladný a pedantský pokus objevit na ostrově alespoň jedinou krysu: stovky nesmrtících pastí, desítky fotopastí, hodiny fyzického průzkumu a rovněž měsíce potvrzování, že krysa nežije na žádném dalším z mnoha drobných ostrůvků, kterými v Torresově průlivu končí přes dva ticíce kilometrů dlouhý Velký barierový útes.

Z krysy ale ani chlup. Zahubil ji nárůst hladiny moří, který v oblasti převyšuje téměř dvojnásobně globální průměr. Vzrůst hladiny o několik desítek centimetrů stačil k tomu, aby se suchá plocha ostrova scvrkla na polovinu. Pak byl pravděpodobně několikrát během bouří zaplaven docela a v průběhu pouhých několika let zmizelo 97 procent veškeré vegetace.

Je to významný symbolický moment a taky dílek do větší skládačky. Již dříve zničilo extrémní počasí populaci jistého druhu honduraské hutie, příbuzné morčete. Tam však ještě sehrál významnou roli příchod kočky. Krysa je prvním druhem, jehož zmizení lze přičíst čistě účinkům lidmi způsobeného oteplování.

Krysí osud zapadá do celkového obrázku zkázy Velkého bariérového útesu. Tisíce kilometrů dlouhý pás drobnějších korálových útesů a atolů vznikal po tisíce let. Vrstvili jej koráli, fascinující drobní živočichové přebývající ve vápnitých schránkách. Typickou pestrobarevnost dodávají korálu symbiotické řasy, které se živí na jeho odpadních produktech.

Rostoucí obsah oxidu uhličitého v atmosféře vede nejen k oteplování oceánských vod, sám se navíc rozpouští ve vodě a zvyšuje její kyselost. To obecně nesvědčí formám života spoléhajícím na vápnité schránky, mezi něž patří kromě korálů rovněž podstatná část krillu, pilíře oceánských potravních pyramid.

Ocitne-li se korál vinou oteplení ve stresu, odvrhne od sebe barevné řasy. Pokud nesnesitelné podmínky trvají, umírá. Taková předsmrtná agonie korálových kolonií se pak viditelně projevuje mrtvolným zběláním celého útesu.

Právě letos v březnu obletěly svět zprávy, že blednutí útesů je mnohem horší, než se původně očekávalo. Z víc než pěti set zkoumaných korálových kolonií v severní části útesu, která se ještě nedávno považovala za neohroženou, nejevily pouhé čtyři žádnou známku blednutí. Mortalita zkoumaných korálů je údajně více než padesátiprocentní: Velký bariérový útes umírá.

Na prahu šestého vymírání

I mezi některými českými biology se stalo módou zpochybňovat, že by vlivem lidské činnosti skutečně docházelo k pozornosti hodnému vymírání druhů. Správně se upozorňuje na skutečnost, že tempo vymírání je neobyčejně obtížné vůbec nějak měřit. Namísto aby se ale politicky rozumně — to znamená v souladu s principem předběžné opatrnosti — považovalo vymírání za realitu hodnou neprodlených politických kroků, varuje se před údajnou hysterií a přeháněním.

Jak může někdo naši společnost považovat za ohroženou přehnaným nadšením pro ochranu přírodní rozmanitosti si skutečně nedovedu vysvětlit. Rozumím naopak dobře tomu, že pro některé přírodovědce je pohodlnější nevystavovat se nepříjemnému podezření z „neakademické horlivosti“.

Problém je, že i ty opatrnější studie povtrzují tempo mizení druhů odpovídající rychlosti v minulé pětici „velkých“ hromadných vymírání — tedy například po dopadu asteroidu, který ukončil miliony let trvající éru velkých plazů.

Příkladem je loňská studie pod vedením mexičana Gerarda Caballose, která se zaměřila na nejsnáze hodnotitelnou skupinu živočichů — obratlovce. Záměrně stanovila „základ“ — tedy tempo vymírání v předindustriální minulosti — co možná nejvelkoryseji a záměrně pracovala jen s těmi druhy, jejichž vymření je potvrzeno nade vší oprávněnou pochybnost. Výsledky jsou přesto jednoznačné a hrozivé: v období od roku 1900 zmizelo namísto očekávatelných devíti rovnou 477 druhů. Většinu z nich přitom měly na svědomí jiné faktory, než změna klimatu: vybíjení, znečištění, likvidace ekosystémů, odlesňování.

Vliv měnícího se klimatu těmto trvajícím faktorům jen přidá na účinnosti a dopady desertifikace, extrémního počasí, růstu hladin moří či okyselování oceánů se teprve začínají projevovat. Zmizelá krysa je jejich poslem.

Žijeme tedy v počátcích biosférické tragédie epochálních rozměrů. Vědci hodnotí dnes probíhající děje jako prvotní fázi počnajícího šestého velkého vymírání, kterému se bez závažných proměn naší ekonomiky a společnosti můžeme jen obtížně vyhnout.

Změna klimatu takové rychlosti a intenzity, jakou zažíváme dnes, v minulosti vždy k hromadnému vymírání vedla. A klima se mění skutečně prudce — klimatologická pozorovatelna na Havajské Manua Loa předpověděla, že obsah oxidu uhličitého letos pravděpodobně poprvé neklesne pod 400 částic na milion.

To znamená, že jsme zvýšili obsah tohoto plynu v atmosféře o víc než 40 procent. Pod tuto hranici se stěží vrátíme během našich životů. Při současném tempu spalování fosilních paliv navíc nejpozději do dvou dekád překonáme hranici, za níž se již nepůjde vyhnout oteplení o dva stupně nad předindustriální průměr.

Jen včasné kroky směrem k omezení zátěže způsobované lidskými systémy přírodě — přechod na obnovitelné energie, zastavení odlesňování, ukončení plenění oceánů — by mohl fatálnímu poškození rovnováhy klimatu a přeneseně i živých společenství Země ještě zabránit.

Následky meteorologických pohrom, prognózy milionové migrace a již pozorovatelná související politická destabilizace nám navíc napovídají, jak snadno a rychle se rozvrat přírodní mění v rozvrat společenský.

Žijeme tedy v kritickém momentě nejen v historii lidských společností — vliv lidí na přírodní podmínky planety nikdy nebyl větší —, ale i v geologických dějinách planety.

Nepodaří-li se nám v průběhu tohoto a příštího desetiletí důkladně změnit kurs, hrozí, že se mezi vyhynulé obratlovce nakonec zařadí i ten zástupce rodu Homo, který sám sebe poněkud neskromně označil za moudrého.