Scénář loňského seriálu Okkupert (Okupovaní) by se mohl zdát jako obzvlášť zlá noční můra některému Norovi upadlému do nepokojného spánku. V blízké budoucnosti se Spojené státy uzavřou do ulity izolacionismu, Blízký východ je zachvácen nezvladatelným chaosem a Evropu svírá energetická krize. Po vražedném a ničivém hurikánu se v Norsku dostane k moci Strana zelených, která se rozhodne definitivně ukončit veškerou těžbu ropy a plynu a v duchu žánru scifi fosilní paliva nahrazuje thoriovými reaktory.

Mezi Norskem a Evropskou unií eskaluje diplomatická roztržka. Norský premiér Berg prohlásí dlouhodobý cíl ochrany klimatu za zásadnější než dočasné potíže s energiemi a nátlak odmítá.

Brutální zlom, který je zakládající událostí celé série, přichází záhy a nečekaně: Unie požádá o asistenci Rusko, jehož speciální jednotky v bleskové operaci obsazují norskou ropnou infrastrukturu a uneseného Berga ústy postavy evropského komisaře staví před strašné dilema: těžba, nebo válka.

Není obtížné uhodnout, jak se charismatický, ale přespříliš mírumilovný idealista rozhodne. Ruský personál na základě dohody zůstane v Norsku do doby, než se podaří vrátit produkci ropy na původní úroveň.

Základní téma tohoto intelektuálního cvičení scénáristů — totiž morální ambivalenci každého rozhodnutí norských postav — rozvedla již minulý týden v A2larmu historička Martina Poliaková. Jedná se o ambivalenci tragickou: postavy dramatu se ve všestranně nevýhodné situaci snaží ubránit si co největší prostor svobody a v těchto pokusech strhávají celou zemi do katastrofy otevřené konfrontace s okupanty. Každý ústupek je interpretován jako slabost, každý pokus o odpor jako provokace — a obojí je neodpustitelné.