Scénář loňského seriálu Okkupert (Okupovaní) by se mohl zdát jako obzvlášť zlá noční můra některému Norovi upadlému do nepokojného spánku. V blízké budoucnosti se Spojené státy uzavřou do ulity izolacionismu, Blízký východ je zachvácen nezvladatelným chaosem a Evropu svírá energetická krize. Po vražedném a ničivém hurikánu se v Norsku dostane k moci Strana zelených, která se rozhodne definitivně ukončit veškerou těžbu ropy a plynu a v duchu žánru scifi fosilní paliva nahrazuje thoriovými reaktory.

Mezi Norskem a Evropskou unií eskaluje diplomatická roztržka. Norský premiér Berg prohlásí dlouhodobý cíl ochrany klimatu za zásadnější než dočasné potíže s energiemi a nátlak odmítá.

Brutální zlom, který je zakládající událostí celé série, přichází záhy a nečekaně: Unie požádá o asistenci Rusko, jehož speciální jednotky v bleskové operaci obsazují norskou ropnou infrastrukturu a uneseného Berga ústy postavy evropského komisaře staví před strašné dilema: těžba, nebo válka.

Není obtížné uhodnout, jak se charismatický, ale přespříliš mírumilovný idealista rozhodne. Ruský personál na základě dohody zůstane v Norsku do doby, než se podaří vrátit produkci ropy na původní úroveň.

Základní téma tohoto intelektuálního cvičení scénáristů — totiž morální ambivalenci každého rozhodnutí norských postav — rozvedla již minulý týden v A2larmu historička Martina Poliaková. Jedná se o ambivalenci tragickou: postavy dramatu se ve všestranně nevýhodné situaci snaží ubránit si co největší prostor svobody a v těchto pokusech strhávají celou zemi do katastrofy otevřené konfrontace s okupanty. Každý ústupek je interpretován jako slabost, každý pokus o odpor jako provokace — a obojí je neodpustitelné.

Historickými paralelami i obecně lidskými dilematy takto vystavěná situace pochopitelně překypuje a seriál je s děsivě brilantní věrohodností překládá do konstelací dneška. Bojuje se vyprázdněností jazyka: tam kde byla u nás pokleslá ideologie „bratrské pomoci“, je v médiích světa Okupovaných prezentována „energetická spolupráce“. Kdo vyprázdněný technokratický slovník odmítá akceptovat, dostává se do potíží.

Postupně jsme svědky plíživé „normalizace“ — ruská moc v zemi přitvrzuje, ustavuje paralelní mocenské struktury a umně v zájmu „míru a stability“ zapřahá norské represivní složky do odbourávání demokratického zřízení. V plastické, nehrdinské fikci, která nás nutí mít pochopení pro násilnické odbojáře i bojácné kolaboranty, balancují aktéři dramatu na uzounkých hrazdách dilemat: jaká míra útlaku je už nesnesitelná? Je lepší upachtěné bezpečí okupační reality, nebo ničivý chaos bezohledného boje za svobodu? Přitažlivější než v historizujících aluzích je ale příběh Okupovaných tam, kde odkazuje k současnosti — a k budoucnosti.

Postpolitika a autoritářství budoucnosti

Evropský komisař vysvětluje v průběhu jednoho jednání premiéru Bergovi, proč musí ruská vojska v zemi zůstat: „Co když se vás vaše strana zbaví, vyhraje příští volby a bude chtít těžbu znovu ukončit?“ Berg se ohradí: „Ale to je přece základní princip demokracie, ne?“ Komisař se ušklíbne: „Ale já tady nejsem, abych mluvil o principech. Já mluvím o základních potřebách demokracie. A to je energie.“

Moderní, liberální demokracie, jedna z nejvyspělejších společností na světě, je před našimi zraky bez jediného výstřelu ponížena na úroveň Mosaddekova Íránu a proměněna v autoritářsky řízenou komoditní kolonii — a to v kulisách nablýskaných zasedaček, digitálních hračiček, nákupů a volného času, gastronomie a designového nábytku.

Úlevný dojem, že se jedná jen o příliš divokou televizní fantazii, se ale nedostavuje nakonec zejména proto, že myšlení fiktivního evropského komisaře ovládlo naši vlastní skutečnost již dávno. V hypotetické situaci akutního nedostatku ropy jen dospívá ke svým logickým závěrům. Nebyl to ostatně loňský marný pokus Řecka osvobodit se z otroctví dluhu, který ukázal, nakolik jsou pro evropskou demokracii podstatnější potřeby diktované technokratickým rozumem ekonomů, než demokratické principy?