Když byl člověk malý, domníval se, že všichni vidí svět stejně, mají stejné zkušenosti, podobné podmínky. Doma se jim říká, aby čistili zuby, aby se učili a v zimě nosili čepici. Tatínek jim před spaním četl Bylo nás pět, v neděli se chodilo na výlety, a největší slastí horkého dne byla červená nebo žlutá limonáda v láhvi s patentním uzávěrem.

Samozřejmě se doma také dozvěděli, že Klement Gottwald sice byl prvním dělnickým prezidentem, ale ani jeho předchůdce — nedělnický Edvard Beneš — nebyl tak zlý, jak se učí ve škole.

Dítě si myslí, že jeho poznání je univerzální, stejně jako škola. Akorát holky mají poněkud jiný svět, nebaví je parní lokomotivy ani kanalizační výkopy, ani kladení tramvajových kolejí, ale to je jejich věc, ostatně jejich trenýrky v tělocviku jsou také jiné než ty klučičí.

Ten shodný pohled na svět se mi potvrdil ještě v srpnu 68, odpor proti naší okupaci byl celospolečenský. Také nadcházející takzvanou normalizaci jsem si vykládal tak, že všichni naši okupaci stále odmítáme, ale z různých důvodů se jenom jinak chováme a jinak jednáme — ze strachu nebo z prospěchu. Cožpak si člověk může o okupaci myslet něco jiného?

Režim nás diferencoval tak, že řada z nás se zase dostala do prostředí společenské shody: U zedníků jsme byli zajedno, že do prvomájových průvodů se nechodí, komunisti to vedou od desíti k pěti, pouze jsme se v hospodě hádali, jestli jsme se po Mnichovu 38 měli bránit, nebo ne. Tehdy jsem se klonil k odbojnější straně, později jsem názor změnil a postoj Benešův uznávám. V mém životě je to asi největší změna názoru.

Na učilišti jsem měl bezvadné učitele — právě přišli z gymnázií, odkud byli v čistkách vyhozeni. Takže jsme se dále mohli svobodně učit také o Čepovi, Zahradníčkovi, Rotreklovi, o Hlohovém větru Ivana Slavíka díky tomu, že zedničtí učni ani nevěděli, jak se dneska říká, která bije. Učitel Bohuslav Hoffmann věděl, že učí do prázdna, učí do zdi, ale svobodně. Což nám bylo společné.

Dneska se obávám, že jako společnou hodnotu už nemáme ani tu svobodu.

„Do zdi, ale svobodně“ — to šlo jenom dole, ve společenství bezmocných. To byl i Orfeus s Radimem Vašinkou. Něco člověku dojde až s velikým zpožděním.

Například že onen srpen 68 byl asi největší ranou pro nás, děti reformních komunistů. Naděje celého obrodného procesu od poloviny šedesátých let byla totiž součástí našeho poznání světa, které jsme měli za univerzální, jako když nám tatínek četl Bylo nás pět. To nebyl jen „proces“, ale víra, která se ani nevyslovuje.

↗

Srpen 68 byl asi největší ranou pro děti reformních komunistů. Naděje celého obrodného procesu od poloviny šedesátých let byla totiž součástí jejich poznání světa. Foto aworldtowin.net

Náš rodinný přítel, kamarád Bohuslav Blažek, předčasně zemřelý sociální ekolog a publicista, asi nebyl osmašedesátým tak zdrcen, protože k ideji reformního komunismu byl rovnou skeptický, cítil se už více příslušníkem „květinové generace“. Patřil do okruhu mladých spolupracovníků Literárních novin, jejichž vzhledem k době odvážné, svobodomyslné texty a teze vítal v rámci míry své tolerance, tedy toliko v mezích mírného pokroku daného komunistickým režimem.

Myslím, že to byl i Karol Sidon, možná i Petr Pithart nebo Petr Chudožilov, které mohlo k hnutí reformních komunistů přitahovat i neideologické psaní mého tatínka, ale sami byli už dál.

„Do zdi, ale svobodně“ mi zbylo jako životní heslo antielity, vřadilo se ještě k dětskému univerzu vnímání světa, k čištění zubů, vedle slasti červené limonády s patentním uzávěrem. Je to heslo bezmocných, které mi ovšem vysvětluje, proč se člověk solidarizuje se sociálně vyloučenými a prahne po společnosti pospolité, uznalé, komunitně nadanější.

Z tohoto pohledu bylo možná největším společenským výkonem uskupení Charty 77, která nevylučovala nikoho a dokázala vést dialog jak uvnitř, tak i vně. Jak se dokázali respektovat? Na jedné straně opat Opasek (v exilu), na druhé Rudolf Battěk, na jedné Josef Zvěřina, na druhé Jiřina Šiklová, na jedné Karel Pecka, na druhé Věněk Šilhán… Je to vůbec možné? Příznačné pro svět lepší, nebo horší? Možná největší silou Charty 77 byla právě ta pospolitost, protože mnoho jiného ani nemohla.

Dneska jde sice všechno, ale jako by nešlo nic. Uměle vytváříme různé disparity jako nepřekonatelné bariéry. Nejprve to byli „pravdoláskaři“ (což je i ošklivé slovo), zvláštním pojmem se stali „nepřizpůsobiví“ a „anticiganismus“, dehonestující smysl má i „pražská kavárna“, později „sluníčkáři“, přibyli „vítači“.

Tyto v podstatě urážky už vnímáme jako součást nepochopitelného boje proti názorové pluralitě, proti respektu vůči bližním a principům demokracie. Kdo tento boj rozpoutává, proč a komu slouží? A proč to musíme sdílet a jak se tomu člověk může vyhnout…

Všechna historická srovnání bývají nepřípadná, ale jedno jednoho pamětníka starých dob přec jen uvedu — připomíná to atmosféru fašizující se společnosti v druhé polovině třicátých let minulého století.

Nevím, jsem-li vinen já, že se samými obavami s mnohými lidmi raději ani nebavím. Dříve jsme se hádali jenom „o cikánech“, ale kontroverzních témat, hrocených do silných slov, neustále přibývá, přátelství vlastně zanikají. Ubývá témat, která nás nevymezují negativně.

Jako nezávadná, žádný otřes nevzbuzující, se na našem maloměstě jeví filosofie kanálových vpustí. Ostrov společenské shody: jde o to, aby odtékaly, nebyly příliš propadlé, aby autům přes ně nedrncala kola, nebo naopak aby nečněly, protože to se voda do nich nedokáže dostat.

Třicet let mám kamaráda, zedníka, s nímž často něco dělám, teď mi pomáhá se stavebními pracemi. Sledovali jsme spolu zprávy, reportáž i uprchlících ze Sýrie. Bál jsem se, co řekne. Řekl „no přeci jim musíme pomoci!“. O něco obšírněji to říká také generální tajemník OSN Pan Ki-Mun, když mluví o krizi solidarity.