Před několika dny se v kultovním pořadu Saturday Night live americké NBC objevilo satirické video nazvané „Den, kdy Beyoncé zčernala“. Jde o fiktivní upoutávku na nový horor, v němž každodenní „bílou“ americkou pohodu naprosto rozvrátí skandální odhalení: jinak milovaná populární zpěvačka Beyoncé je černá. 

Video je reakcí na „skandál“ způsobený jejím posledním singlem Formation a politickým manifestem v přestávkovém programu Super Bowlu, kde doslova ukradla pódium hlavním hvězdám z Coldplay.

Podle komentátorů tím rozdělila Ameriku. Levicoví liberálové oslavu černé a ženské hrdosti s nadšením vítají, radikální levice ve vystoupení vidí jen další spektákl a tuto její snahu o emancipaci „v mezích kapitalistického zákona“ odmítají.

Konzervativní pravice potom prostřednictvím bývalého starosty New Yorku Rudy Giulianiho vidí v Beyoncé útočnici na policii a veřejný pořádek. Některé policejné složky v Miami dokonce volají po bojkotu koncertu plánovaného na konec června. Amerikou tak zdá se obchází strašidlo „obráceného rasismu“ a zřejmě i proto byl na tento týden svolán (nakonec fatálně neúspěšný) Anti-Beyoncé pochod v ulicích New Yorku.

Královna popu a emancipace?

Královna popu se trefila do citlivého místa současné americké společnosti, ba co víc, povedlo se jí to při jedné z nejsledovanějších událostí roku - v přestávce sportovně kulturního svátku, který v televizi sleduje až sto milionů lidí. 

Vtrhla totiž na hrací plochu se zhruba dvaceti tanečnicemi, jejichž kostýmy a formace (ve tvaru X připomínající Malcolma X) odkazovaly k revolučnímu hnutí Černých panterů z šedesátých let. Zároveň se prostřednictvím vystoupení přihlásily k současnému hnutí Black lives matter bojujícímu proti policejní brutalitě a násilí páchanému na černoších.

Není to poprvé, kdy Beyoncé využila svého postavení a vyjádřila se k některým otázkám politického života v současné Americe. Dlouhodobě se hlásí k feminismu a podle mnohých svými veřejnými vystoupeními dodává kuráž a hrdost afroamerickým ženám. Nyní ovšem zašla o krok dál, když padesáté výročí konzumních přestávkových programů přerámovala připomenutím padesátého výročí vzniku Černých panterů v Oaklandu.

A právě od Černých panterů se Beyoncé dostalo podpory. V tiskové zprávě (s názvem Stojíme za Beyoncé Knowles-Carterovou. 1966 je teď) jí bývalí členové děkují za projevenou odvahu k vyjádření politického stanoviska, oslavu ženskosti a připomenutí jejich výročí — to vše v hlavním vysílacím čase národní televize. Ve svém stanovisku dále explicitně podporují hnutí Black lives matter, protože takovéto postoje je potřeba zastávat i dnes, stejně jako tomu bylo před padesáti lety, kdy byla organizace založena. Podle Černých panterů je potřeba se takto vyjadřovat navzdory útokům, jež podle čekávání přišly z různých stran.

Kdo se bojí hrdých černochů, žen, uprchlíků?

Dokud se Beyoncé věnovala popularizaci feminismu, byla pro většinu společnosti srozumitelná a snadno přijatelná. Svým důrazem na úspěch uvnitř systému se také od ostatních příliš nelišila a tak bylo možné užívat si lehkou dávku korektní společenské kritiky zabalené do kvalitního popíku. Lehce se dalo vytěsnit, že je prostě „neomluvitelně černá“.

Když se ovšem hrdě přihlásí ke svým kořenům („táta Alabama, máma Louisiana“), i ke své rasové identitě („Mám ráda své vlasy z dětství a svoje afro, mám ráda svůj negerský nos, jako měli Jackson Five“) a připomene důležité radikální hnutí z minulosti, aby pomohla narovnat nerovné postavení své skupiny v současnosti, pak se vytěsněné vrací. Přichází šok a morální panika, vtipně karikovaná ve zmíněném videu: „Možná ta písnička není pro nás,“ říká chlapík v bílém open officu. „Ale obvykle všechno je…“ začne v rostoucí panice nepříčetně křičet jeho kolegyně. 

Podobná vyjádření bychom si mohli hravě představit i v našem kontextu. Veřejný prostor tu totiž slouží výhradně většině kontrolující téměř všechny důležité přístupové body. Snahy o manifestaci odlišnosti jsou potom vnímány jako převrácený rasismus, exhibici sexuálních preferencí nebo rovnou jako pokus o násilné ovládnutí.

Reakce tohoto typu je ovšem potřeba číst v současném kontextu. Po několika dekádách snah o rovné zahrnutí menšin při zachování jejich odlišností přišla zpětná reakce v podobě různých druhů nové xenofobie, rasismu nebo takzvaných bojů proti politické korektnosti. Spojené státy ztratily některé svoje někdejší globální primáty. Americkou většinu znejistila vleklá ekonomická krize. Krásně se pak vyjímá Trumpovo heslo „Make America Great Again“, s nímž ve višegrádském kontextu souzní Zemanovo „My jsme tady doma“.

Nenechme se ale mást. Jde jen o další kolo pokřikování, které má za cíl vytěsnit nepohodlné, složité a neustále se vracející okolnosti. Naším legitimním politickým projektem ale musí zůstat především rovnost jakožto možnost pohlédnout na sebe sama tak, abych v sobě nalezl zkušenost druhého.

Pokud se rozhodující část veřejnosti nechá opět zlákat šidítky strachů nebo instantních ideologií a nebude poslouchat hlasy zprostředkovávající jiné druhy zkušeností, nenajdeme už v sobě nikoho - ani druhého, ani sebe. Beyoncé nám to připomněla.