Na základě článků v bulváru o šikaně učitelky se ve všech médiích objevila vlna pohoršení vůči chování žáků a rodičů. Vytahují se statistiky a další ukázkové případy, kdy byli učitelé napadeni. Oslovují se komentátoři, veřejnost a současná generace dětí a jejich rodičů je v diskusích obviňována.

Školy pracují se všemi dětmi, ze všech různých rodinných prostředí, se všemi různých potížemi. Je to dlouhodobě jejich úděl a náročný úkol. Školy mají mít pro tento svůj zjevně náročný úkol co největší podporu státu a pracovníci škol stejnou podporu materiální, odbornou i lidskou.

Současná generace rodičů a dětí jako celek nenese žádnou vinu. Objevují se jednotlivé případy lidí, kteří nezvládají svůj život. Společenská soudržnost může preventivně omezovat dopady činů těchto lidí. Pokud mají lidé obecně tendenci nevšímat si druhého a cokoli za dveřmi jejich soukromí není jejich věc, pak se riziko zvyšuje.

Tento post-revoluční stav „nesoudržnosti“ stále trvá — výsledkem je rozštěpená soupeřící individualizovaná společnost, kde nikdo nikomu příliš nevěří a nikdo s nikým příliš nespolupracuje. Je jenom naší volbou zda s tím něco chceme dělat nebo ne. Neviděné násilí je jeden z možných důsledků, pokud na vytváření vzájemného propojení rezignujeme.

Z hlediska jakýchkoli problémů ve vztazích ve škole je třeba začít sledovat podporu státu školám, pak podporu vedení školy učitelům, pak podporu učitelů žákům. Pokud je tento řetěz kdekoli narušen, vzniká riziko narušení vztahů, vyhrocených konfliktů nebo i násilí. I kdyby narušen nebyl, pořád se může objevit jednorázová náhlá agrese, které lze zabránit jen velmi těžko. Lze však zabránit skrytě narůstající kultuře násilí.

Zejména důvěra mezi školou a rodinou, mezi žáky a učiteli je klíčová. Nejen pro prevenci šikany, ale i pro rozvoj osobnosti žáků. Právě funkčními vztahy se učíme v dětství a dospívání základním dovednostem, v tomto rámci „dobrých vztahů“ se učíme se vycházet s druhými, učíme se žít. Patří sem i konflikty jako běžná součást života, i agrese a vztek, které pak dokážeme pochopit, reagovat na ně. Učíme se zvládat energii, kterou obsahují, a proměňujeme ji v tvůrčí sílu.

Plně souhlasím s reakcí psychologa Václava Mertina, že velkým deficitem současné školy je problém učitelů s řízením skupiny. Každá skupina, třeba i školní třída, má svojí dynamiku, své vnitřní vztahy, které ovlivňují vše co se děje více než slova pronesená od katedry. Každý učitel musí rozumět „své skupině“, musí vidět dovnitř, umět reagovat. Každý učitel potřebuje v tomto směru silnou podporu — čas, peníze, bezpečí, odpočinek, poradu od kolegů, externí poradenskou podporu, metodiku, vzdělávání, supervizi, neustálý osobnostní rozvoj a další nástroje.

Nehledejme tedy kolektivní vinu v současných rodičích, dětech a mladých lidech. Současní rodiče se mi jeví jako nadějná skupina, která má už lepší podmínky k tomu, aby dokázala vychovávat děti k demokracii. Současné děti vyrůstají méně deprivované a více připravené na život, mají více rádi sami sebe a možná i více důvěry jeden k druhému, přijímají více dobrovolně morální odpovědnost bez vnějšího tlaku.

Jako rodiče a děti máme spoustu chyb, nejsme ovšem určitě obecně horší generací než ty předcházející. A to i díky našim vlastním rodičům a prarodičům, kteří mnozí udělali pro naše lepší podmínky k životu maximum.