Ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek vycestoval minulý víkend do Egypta rozvíjet s tamější juntou obchodně-ekonomickou spolupráci „s akcentem na obranný a bezpečnostní průmysl“. Součástí byla i jednání o „aktuální politické a bezpečnostní situaci v Egyptě“ a „regionálních konfliktech včetně hrozby ISIL“.

Členy podnikatelské delegace doprovázející ministra byli i zástupci českých zbrojařských firem. Ve hře je totiž například obrovská zakázka pro výrobce ručních palných zbraní Českou zbrojovku, která by mohla v zemi spustit licenční výrobu pistolí či samopalů. Prodej zbraní označil Zaorálek za naši pomoc ke „stabilizaci Egypta“. Šéf České zbrojovky Lubomír Kovařík zas hovořil o nutnosti vyzbrojit policisty a vojáky a „zajistit tak bezpečnost místních i turistů“. Ministr nevynechal ani střetnutí s prezidentem a pučistou Abdalem Fattáhem as-Sísím, s kterým mluvil o „boji s terorismem“ a pozval ho na návštěvu Prahy.

Je nepopiratelné, že bezpečnostní situace v Egyptě je vážná. Vládní jednotky nejen na Sinajském poloostrově čelí útokům militantních islamistických skupin a svět před časem vyděsil teroristický útok na ruské letadlo, při kterém zahynulo 224 lidí.

Problém však je, jakým způsobem egyptská vláda proti bezpečnostním hrozbám bojuje. Pod nálepkou „boje s terorismem“ se totiž často schovávají útoky proti lidskoprávním aktivistům a aktivistkám, potlačování opozice či omezování médií. Pod Zaorálkovým výrazem „pomoc ke stabilizaci Egypta“ si tak při překladu z Orwellova newspeaku můžeme představit spíše posilování brutálního režimu a jeho schopnosti potlačovat jakýkoliv projev nesouhlasu. Pod vládou Sísího totiž zažívá Egypt ještě drastičtější omezování lidských práv a svobody slova než během vlády jeho předchůdců, které jsme mimochodem vyzbrojovali vesele rovněž.

Byl zaveden faktický zákaz veřejných demonstrací. V případě, že se nějaké konají, jsou násilně rozháněny bezpečnostními složkami. Jen v lednu 2015 bylo při akcích připomínajících čtvrté výročí protestů na Tahrirském náměstí zabito dvacet demonstrujících. Známý masakr ze srpna 2013, při kterém během zásahu egyptských bezpečnostních složek zahynulo za jeden den přes 800 lidí, dokonce přinutil Evropskou unii aspoň na krátko pozastavit vývoz zbraní do této země.

↗

V lednu 2015 bylo při akcích připomínajících čtvrté výročí protestů na Tahrirském náměstí zabito dvacet demonstrujících. Foto hrw.org

Česká republika přes protesty lidskoprávních organizací toto dobrovolné embargo přerušila a vyvezla několik desítek tisíc pistolí policistům zodpovědným za masakr, což šéf České zbrojovky později označil za „logické a správné rozhodnutí“…

Rozháněním demonstrací to ale v Egyptě nekončí. Mezi červnem 2013 a květnem 2015 vláda zadržela, obvinila nebo odsoudila 41 tisíc lidí. Mnozí přitom inkasovali velmi přísné tresty. Například v únoru 2015 odsoudil egyptský soud v hromadném procesu 230 lidí na doživotí (respektive 25 let) za účast na protestech, které byly součástí vlny arabského jara. Dalších 183 lidí, převážně členů Muslimského bratrstva, mezi nimi i svržený prezident Mursí, dostalo trest smrti.

Kolem 200 lidí prostě jen tak zmizelo. Kromě členů a členek Muslimského bratrstva pronásleduje junta také novináře. Podle Komise na ochranu novinářů (Committee to Protect Journalists) bylo v minulém roce v Egyptě vězněných 23 novinářů.

Egyptskou variaci na boj s terorismem pociťují na vlastní kůži i lidskoprávní aktivisté a aktivistky. Například právnička a ochránkyně politických vězňů Mahienour el-Massryová dostala 15 měsíců vězení za nenásilný protest před policejní stanicí. V rámci projektu stabilizace Egypta je nyní držena v cele o rozměrech pětkrát šest metrů, kde se tlačí s dalšími 26 lidmi.

Dva týdny před příletem ministra Zaorálka byl ze svého bytu odvlečen lidskoprávní aktivista, lékař a odborář Taher Mokhtar. Ten nyní čelí obviněním z „vlastnění materiálů vyzývajících ke svržení režimu“, což v překladu znamená, že u tohoto nebezpečného člověka pravděpodobně našli letáčky. Na jeho obranu sa postavily lékařské odbory a profesní organizace v několika zemích západní Evropy.

Mnoho lidí je drženo několik let ve vězení, aniž by vůči nim vůbec bylo vzneseno obvinění, nebo byl zahájen soud. To je i případ fotografa Mahmouda Abu Zeida, známého pod přezdívkou Shawkan. Ten byl zatčen 14. srpna 2013, když dokumentoval zásah bezpečnostních složek proti demonstrujícím, jehož výsledkem byl již zmíněný masakr s 800 oběťmi. Shawkan byl bez vznesení obvinění vhozen do vězení, kde byl mučen a bit. Do dnešního dne, tedy po více než 900 dnech s ním nebyl zahájen soudní proces. Stále přitom není zřejmé, jakým způsobem jeho věznění a mučení přispívá k uklidnění situace na Sinaji či k ochraně českých turistů.

↗

Právnička a ochránkyně politických vězňů Mahienour el-Massryová dostala 15 měsíců vězení za nenásilný protest před policejní stanicí. Foto madamasr.com

Příběhy dalších lidí umlčených „naším partnerem“ zaznamenal třeba deník Huffington Post. Je velmi nepravděpodobné, že by ministr Zaorálek o žádném z nich nikdy neslyšel. Jednou z povinností jeho resortu je totiž zvažování, jaký bude mít konkrétní vývoz zbraní dopad na lidská práva v zemi jejich příjemce. Je proto ostudné, že se o osud politických vězňů během návštěvy Egypta vůbec nezajímal. Kdyby totiž do Egypta přiletěl jako diplomat sebevědomé evropské země, a ne jako obchodní cestující snažící se vyjednat co největší zisky českým zbrojařům, byl by to on, kdo by kladl podmínky: „Chcete naše zbraně pro boj proti terorismu? Tak mi nejprve vysvětlete, jak ten váš boj souvisí s vězněním el-Massryové, nebo jakým způsobem fotograf Shawkan ohrožuje vaši bezpečnost.“

Jediná zmínka o lidských právech byla zaznamenána během schůzky se zástupci syrské opozice, na které ministr vyjádřil podporu syrským uprchlíkům, což mu slouží ke cti. Na svém twitterovém účtu dokonce doslova napsal: „Cítím povinnost České republiky, ať je to sebetěžší, udělat vše, abychom zmírnili nesmírné utrpení lidí v Sýrii a aby se mohli začít vracet domů.“

Zaorálkův zájem o osud uprchlíků by byl věrohodnější, kdyby s sebou do Egypta nepřivezl zbrojaře, jejichž hlavní mluvčí, šéf Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR Jiří Hynek, nepřirovnával před časem uprchlíky k rakovině a jako kúru nenavrhoval chemoterapii.

Aby paradoxů nebylo málo, tak přesně v ten samý den, kdy domlouval kšefty mezi egyptskou juntou a českými zbrojaři, publikoval Lubomír Zaorálek na Deníku Referendum svůj text o byznysu a lidských právech. Apeloval v něm k odpovědnosti byznysu vůči právům pracujících doma i ve třetím světě či vůči přírodnímu prostředí. Do zlaté knihy pokrytectví se díky tomu navždy zapíše třeba následující věta: „Česká diplomacie — ani žádná jiná diplomacie vyspělé země s humanistickou tradicí — nemůže podporovat neetické či dokonce nezákonné podnikání a obchod, jakkoliv to může být ekonomicky lákavé. Lidskoprávní dimenze dává ekonomické diplomacii potřebnou legitimitu a důvěryhodnost.“

S vědomím otřesného stavu lidských práv v Egyptě můžeme vyzbrojování tamní junty jen stěží považovat za etický obchod. Podle všeho Zaorálek lidskoprávní aspekty zcela ignoroval, jeho diplomatická mise do Egypta se dá tedy označit jeho vlastními slovy jako „nelegitimní a nedůvěryhodná“.

A bude tak platit do té doby, kdy v naší zahraniční politice bude převažovat finanční zájem nad zájmem o lidi, ať už doma nebo kdekoliv ve světě.