O víkendu vyšel v Deníku Referendum u příležitosti vzniku Národního akčního plánu pro byznys a lidská práva komentář ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka. Jedná se bezpochyby o průlomový text v historii České republiky, kdy se jeden z nejvyšších představitelů státu jasně zastal práv pracujících proti zvůli nadnárodních firem.

Akční plán vzniká od konce minulého roku na Ministerstvu zahraničí a jeho cílem má být zjevně implementace rezoluce Rady OSN pro lidská práva č. 17/4 ze dne 16. června 2011. Jedná se o principy poskytující globální standard pro prevenci a řešení negativních dopadů lidských práv v souvislosti s byznysem. Obecné zásady OSN sestávají ze tří pilířů: první upravuje povinnosti států, druhý zodpovědnost firem a třetí přístup k nápravným prostředkům.

Děje se tak přibližně půl roku po té, co byla Radou OSN pro lidská práva v Ženevě schválena rezoluce 26/9 (přijata v červnu 2014) o vytvoření otevřené pracovní skupiny pro tvorbu závazných pravidel k naplňování lidských práv v nadnárodních společnostech. Proti této dohodě hlasovala většina bohatých průmyslových zemí včetně České republiky — která tak podpořila společné odmítavé stanovisko Evropské unie.

Političtí představitelé z bohatých zemí se celkem pochopitelně bojí omezit moc nadnárodních firem, které sídlí v jejich zemích, protože znamenají významný zdroj příjmu. Tady lze ocenit Zaorálka, když říká: „Česká diplomacie — ani žádná jiná diplomacie vyspělé země s humanistickou tradicí — nemůže podporovat neetické či dokonce nezákonné podnikání a obchod, jakkoliv to může být ekonomicky lákavé.“

Ministr zahraničí se dále odvolává na Obecné zásady OSN pro byznys a lidská práva, vypracované profesorem Johnem Ruggiem. Ale historie pokusů omezit porušování lidských práv je mnohem starší.

Jens Martens z Global Policy Forum zveřejnil studii Vliv firem na lidskoprávní agendu v OSN. Z materiálu jasně vyplývá, že dosavadní kroky, které měly již od roku 1977 zabránit porušování lidských práv ze strany privátního sektoru, byly neúspěšné. Proto zní velmi falešně výmluva zástupců Evropské unie, když svůj hlas proti zdůvodňovali tím, že otevřená pracovní skupina naruší práci dosavadní pracovní skupiny, která pod vedením nadnárodních firem a velkých právních kanceláři již osmatřicet let neúspěšně vymýšlí, jak zajistit důstojné pracovní podmínky svým zaměstnancům v chudých zemích.

Zjevně se jim to nedaří. Katastrofy v bangladéšských textilních továrnách Tazreen Fashions a Rana Plaza, v nichž o život přišlo přes dvanáct set lidí a další stovky byly vážně zraněny, jsou jen špičkou ledovce. Navíc za tento sociální dumping, který evidentně nikomu nepomáhá, škodí nejen v těch chudých zemích, ale bere práci i lidem v zemích bohatších. Na to ostatně upozorňovala i kampaň Česka proti chudobě — Bangladéšská televize — v níž jsme poukázali na možné spojitosti mezi koncem likvidací textilního průmyslu u nás a otřesnými pracovními podmínkami v Asii.

Lubomír Zaorálek ve svém komentáři naznačuje, že státy v globální ekonomice nemají dost sil na vymáhání lidských práv od mocných korporací napříč planetou. Má to být alibi, proč se Česká republika nezúčastnila posledního jednání otevřené pracovní skupiny OSN k lidským právům v byznysu? Doufejme, že ne. Situaci lze totiž vnímat i naopak.

Právě ekonomická globalizace a dosavadní pravidla a nátlakové dohody o ochraně investic způsobily, že nadnárodní firmy de facto přebírají v mnoha zemích řízení ekonomiky a pod jejich taktovkou dominují národním finančním transferům odlivy do daňových rájů. Zlepšování pracovních podmínek a ochrana životního prostředí je pod stálým ohrožením žalob a arbitráží ze strany transnacionálních společností. Tady bohaté země nesou jednoznačnou odpovědnost, protože to byly právě ony, které tyto dohody ve prospěch svých firem uzavíraly.

Prosazování lidských práv v nadnárodních firmách je důležitou cestou k demokratizaci a zajištění důstojného života. Je to součást agendy, kterou bychom mohli nazvat rozvojovou i transformační, použijeme-li termínů našeho ministerstva zahraničních věcí. Je to nastolení řádu místo prosazování zájmu silnějšího. Je to součást nově přijatých Cílů udržitelného rozvoje a je to v tradicích „evropského humanismu“.

Jestliže se Lubomír Zaorálek ptá, jak Obecné zásady OSN pro byznys a lidská práva přetavit v realitu, pak jednoznačnou odpovědí je, že Česká republika musí přispět svým dílem k reálným výsledkům otevřené pracovní skupiny pro závazná lidskoprávní pravidla byznysu. V jejím současném (ne)složení, k tomu má jedinečnou možnost.

Již zmíněný profesor John Ruggie ve svém aktuálním článku k jednání Otevřené pracovní skupiny říká jasně, že potřebujeme realistické návrhy, které státy nemohou odmítnout. Hlavní hnací sílu vidí v nevládních organizacích. A má pravdu. Byly to především nevládní sítě jako Clean Clothes Campaign, Treaty Aliance, Social Watch či GCAP, jejichž snahy nakonec dovedly Radu OSN pro lidská práva k historické rezoluci. Teď je na jednotlivých státech, především těch bohatých, aby přijaly proveditelná a zároveň efektivní řešení.

Lidskoprávní postoje představitelů Ministerstva zahraničí z posledních měsíců vedou k mírnému optimismu. Po smršti, v níž musel profesor Petr Drulák před českými konzervativními akademiky obhajovat univerzalitu lidských práv, Česká republika poprvé ve své historii nepodpořila při hlasování v OSN ani EU ani USA v jejich odporu proti začlenění lidských práv do oddlužovacích mechanismů.

Zaorálkův komentář by mohl naznačovat nový směr české diplomacie. Sebevědomější, samostatnější a přitom plně koherentní s principy EU — což neznamená vždy totéž jako její politika. Mohl by k tomu získat podporu racionálnější části českých kapitánů průmyslu i podporu odvážnější části toho, čemu ještě pořád s trochou entusiasmu říkáme občanská společnost a myslíme tím nevládní organizace. Bylo pěkné si aspoň na chvíli zažít, jaké to je zase mít svébytnou a ve světě respektovanou zahraniční politiku.

Phil Bloomer, Negotiating and fighting for a binding treaty on business and human rights