Právo udělit trest si přisvojují všechny společnosti. Když někdo pomlouvá sousedy v hospodě, přestanou se s ním ostatní bavit. Pokud někdo překročí psaný zákon, za který se ukládá trest odnětí svobody, ocitne se za mřížemi. A i kdyby šlo o podmíněně odložený trest, má záznam v rejstříku trestů a člověku se začíná komplikovat život.

Při pobytu ve vězení dojde zpravidla k narušení základních rodinných a jiných sociálních vazeb. Odsouzený si namlouvá, že je vše jako dřív, ale život běží — mění se technologie, vznikají nové sociální vazby a při návratu opravdu není nic tak, jak bylo.

Nalézt práci se záznamem v rejstříku trestů, i když člověk chce, je úkol téměř nemožný. Otevírá se tu prostor nejen pro diskusi, ale i pro praktické skutky.

Je například opravdu nutné vyžadovat výpis z rejstříku trestů u všech pracovních pozic? K čemu jej potřebuje člověk, který se stará o údržbu chodníků? Nebo pekař v pekárně? Bude lépe řídit autobus ten, kdo nemá záznam v rejstříku trestů, nebo ten, kdo má najeto 150 tisíc kilometrů bez nehody a byl odsouzen třeba pro neplacení výživného?

Bylo by fajn, kdyby se podnikatelé zamysleli a zjednodušili život nejen sami sobě, ale i daňovým poplatníkům. Třeba tím, že dají konkrétnímu člověku šanci znovu se začlenit. Někteří lidé, notoričtí recidivisté, pravda, nechtějí. Je však mezi nimi i dost takových, kteří prostě jen tápají a potřebují pomocnou ruku. Pokud ji nedostanou a společnost jim ji nenabídne, budou pokračovat po svojí začarované rychlodráze: zločin, trest, svoboda, zločin…

↗

Pokud společnost nenabídne propuštěným delikventům pomocnou ruku, budou pokračovat po svojí začarované rychlodráze: zločin, trest, svoboda, zločin. Foto timeslive.co.za

Osoba po propuštění z výkonu trestu může dostat sociální dávku ve výši jednoho tisíce korun a úřad může takovému člověku rovněž proplatit lůžko na ubytovně. Pokud se propuštěný zaregistruje jako uchazeč o zaměstnání, může se těšit i na necelé tři a půl tisíce korun životního minima pro další měsíc.

Pokud je odsouzený propuštěn v pátek, dostává zpravidla příspěvek, který by mu měl stačit, aby dorazil do místa trvalého bydliště. Někdo dvě, jiný tři sta korun. Co však takový člověk, který má trvalé bydliště na úřadu a nikde ho nikdo nečeká? Někam sice dojede - ale pak? Může se pokusit něco vyžebrat, případně něco ukrást, aby mohl přespat na laciné ubytovně najíst se. Úřední den je přece v pondělí…

Zpružnit systém péče o osoby ohrožené sociálním vyloučením, které mohou ohrozit naši bezpečnost, může i drobná změna sociální práce, konkrétně její zpružnění: sociální pracovník věznice před propuštěním informuje kurátora v místě delikventova trvalého bydliště, a ten zajistí výplatu mimořádné dávky na Úřadu práce a zanechá ji třeba u vrátného k předání v okamžiku, kdy je potřeba.

Taková maličkost může mimořádně zvýšit pravděpodobnost, že čerstvě propuštěná osoba během víkendu nikoho neokradne ani nepřepadne.

V akademické rovině je po brněnské konferenci jasno. Nyní můžeme jen doufat, že názory akademiků vyslyší politici, a že se začne něco konkrétního dít.