Trh práce má dvě jasně dané veličiny: zaměstnavatele a uchazeče o práci. Tyto dvě protilehlé síly různě korigují další prvky, mezi které patří kvalifikace, vzdělání a praxe.

Své by o tom mohli vyprávět tuzemští absolventi středních a vysokých škol, pro které se hledání první práce mnohdy stává nepřekonatelným problémem.

„Vy nemáte žádnou odbornou praxi?“

„Bohužel.“

„Děkujeme za informaci. My se Vám ozveme,“ následuje formální průpovídka zaměstnavatele; většinou se nikdo neozve.

Nedávno jsem se na toto téma bavil se svojí sestrou, která zavzpomínala na hledání práce po škole. Oslovila před úctyhodnými dvaceti lety asi osm desítek potenciálních zaměstnavatelů.

Práci nakonec sehnala: z 80 oslovených, do kterých poslala svůj životopis, se jich opravdu zpět ozvalo 10, u kterých absolvovala pohovory. Z 10 se jich mělo ozvat 8, ozvali se ale jen tři. U jednoho z nich poté strávila dalších 10 let…

Chybějící vzdělání

Subkultura odsouzených bohužel nedisponuje vysokou vzdělanostní úrovní. Ano, odsouzení by mohli pracovat v kamenolomech, jenže ono jich v českých zemích moc není. Stejně jako zde není mnoho dolů v blízkosti věznic.

K jakékoliv kvalifikované práci je třeba kvalifikovaného zaměstnance. Aby byl vězeň zaměstnatelný, měl by disponovat alespoň výučním listem a aby byl pro zaměstnavatele atraktivním, měl by odvádět kvalitní práci.

Konkurenceschopnost je stavem, který objektivně Vězeňské službě ČR neumožňuje nabízet pracovní sílu (jakkoliv levnou) výrobcům, kteří chtějí kvalitní výrobky. Každá česká věznice, která ve svém okolí najde podnikatele, který se rozhodne dát prostor osobám ve výkonu trestu bez objektivního vzdělání a s rizikem, že odvedou nekvalitní práci, si může blahopřát.

Čeští odsouzení tak dnes kompletují zásilky, podílí se na úklidu obcí nebo pracují na pomocných pozicích a veřejnost by měla být ráda, že se jim vůbec práci podařilo sehnat.

Význam druhé šance

Za důležitější než sehnat práci pro odsouzené ve věznicích proto považuji zajištění takového přístupu, který umožní pachatelům realizovat osobní přeměnu. Jen na jejím základě dospějí k závěru, že se už nechtějí za mříže vracet.

Ruku v ruce s tímto přístupem by bylo dobré, kdyby odsouzený před propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody získal pracovní návyky a sociální dovednosti, které jej kvalifikují na trhu práce tak, aby nekončil na sociálních dávkách.

Ten, kdo chce po uchazeči o zaměstnání výpis z rejstříku trestů na pozici, kde je zbytečné jej vyžadovat, přispívá nepřímo k udržování kriminality v Čechách: snižuje šance osob ohrožených sociálním vyloučením na znovozačlenění do pracovního procesu.

Osoba, odsouzená za neplacení výživného může být výborným řidičem autobusu nebo tramvaje, ale pokud její šanci na práci snížíme požadavkem na výpis z rejstříku trestů na nulu, zvyšujeme zároveň možnost recidivity.

Inspirovat může cizina

Zajímavé je sledovat přístupy v zahraničí. Některé spolkové republiky v Německu vyžadují například od uchazečů o práci pouze čestné prohlášení o tom, že dotyčný/á nebyl odsouzen pro trestný čin související s podnikáním zaměstnavatele: defraudant by se tak neměl dostat do účtárny.

A pokud se časem zjistí, že uchazeč o práci v čestném prohlášení lhal, dostává výpověď a jde rovnou před soud: zklamal totiž znovu.

Významným nástrojem snižování kriminality odsouzených po propuštění je také zvyšování kvalifikace během výkonu trestu. Nemám nyní na mysli jejich zařazování do jednorázových kurzů, ale do škol a školských zařízení, jež nyní úspěšně fungují ve věznicích Vinařice, Jiřice a Nové Sedlo.

Ve chvíli, kdy je vzdělání klíčem k úspěchu, dochází tak i k naplňování Doporučení Výboru ministrů členským státům k Evropským vězeňským pravidlům. To popisuje vzdělávání odsouzených s důrazem na jeho zajišťování pod záštitou externích výchovně vzdělávacích institucí.