Vlk se nažral a koza zůstala celá. Sociální demokraté loni v referendu devětaosmdesáti procenty hlasů rozhodli o sestavování kandidátních listin všemi členy. Kdo čekal, že se na úrovni místních, poté okresních a krajských organizací budou na základě přehledných kritérií konat primárky, na jejichž konci bude kandidátka, za níž bude stát celá strana, zažil tvrdé probuzení ze snu.

Radikálně demokratickou verzi stanov a volebních řádů měl již v zimě nachystanou ministr Jiří Dienstbier. Funkcionáři, ke kterým po ztrátě místopředsednického křesla v roce 2013 nepatří, o ni ale nestáli.

Zářijový Ústřední výkonný výbor ČSSD bude s největší pravděpodobností hlasovat o návrhu, jehož podstata je jednoduchá: krajské vedení poskládá kandidátku z návrhů okresních organizací, soupiska pak projde hlasováním členů — a až teprve pokud 30 % z nich zakroužkuje téhož kandidáta, poskočí na listině nahoru. Žádné škrtání, žádné doplňování jmen. Přitom preferenční laťka ve volbách do Sněmovny, krajů nebo europarlamentu je pouze pětiprocentní.

Tolik fakta. Na ně by mohla navázat kritika. Jenže…

Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka má pravdu, že členové jiných parlamentních stran podobnou možnost ovlivňovat kandidátky nemají. Otevřenost sociální demokracie se dá měřit i jinak. Například množstvím interních konfliktů ventilovaných na veřejnosti nebo soudních sporů, které se zpravidla týkají právě sestavování kandidátních listin, případně rušení místních organizací. Všechny válčící skupiny se přitom zaštiťují zájmy partaje, členů i voličů.

Kromě toho hodnocení poměrů v oranžové domácnosti analytiky vně strany nepůsobí příliš korektně. Je přeci věcí členů, jaké poměry nastolují, akceptují či tolerují. Návrh volebních řádů jim zjevně není prosti srsti, jinak by se už ozývali jednotlivci i celé kolektivy. Rozčiluje se ale snad jen Dienstbier, podle kterého jde o „výsměch“, poněvadž „jak tu kandidátku navrhnou moudří bafuňáři, tak zůstane“.

Jenže nelze členům strany vnutit větší pravomoci, když o ně nestojí. Kde není žalobce, není ani soudce. Nemá tudíž smysl zde mýt špičkám ČSSD hlavu, jsou-li všichni až na jednoho potížistu spokojeni.

Počkejme si proto na konkrétní jména. Půjde příští rok v krajských a o dvanáct měsíců později ve sněmovních volbách o stále stejné figury? Jaká bude představa regionů? Převládne vyvažování zájmů a odměňování zasloužilých, nebo prosadí Sobotka jiný, odvážnější přístup?

↗

Rozčiluje se snad jen Jiří Dienstbier, podle kterého jde o „výsměch“, poněvadž „jak tu kandidátku navrhnou moudří bafuňáři, tak zůstane“. Repro z vysílání ČT

O Sobotkově uvažování hodně napovídá, koho za ČSSD nominoval do své vlády. Vyhnul se aparátčíkům a šedým myším. Naopak nepohrdl lidmi, o nichž se léta mluvilo jako o kontroverzních, avšak mají potenciál zaujmout veřejnost — například Dienstbierem či Michaelou Marksovou. Čerstvě do vlády nastoupila Kateřina Valachová. Muž, který na jejím křesle seděl do konce Nečasova kabinetu, byl stejně jako ona nestraník. O pár měsíců později stanul v čele ODS.

Jistěže se Valachová nestane po Fialově vzoru do roka a do dne šéfkou ČSSD. Strana řízená Sobotkou jiného lídra nepotřebuje — daří se mu možná nejlépe ze všech správců Lidového domu v novodobé historii. Je bojovnější než Horák, větší demokrat než Zeman, citlivěji než Špidla vnímá pohyby ve straně, nejančí jako Gross a chová se pokorněji než Paroubek.

Ale kdyby Sobotka potřeboval někoho do přitažlivého páru, nebo kdyby jej politika omrzela, ve Valachové se skrývá těžko popsatelný talent na propagování sociálně demokratických hodnot a vytváření koalic na jejich podporu.

Proslýchá se, že i do krajských voleb by chtěl Sobotka nasadit neokoukané tváře zvenčí, jež by mohly konkurovat kádrovým objevům, s nimiž přijde Andrej Babiš. ČSSD by se tak mohla měnit před očima i bez otevřených primárek.

Když už není hecován členskou základnou, doufejme jen, že Sobotka s pokusem o další díl modernizace sociální demokracie nikoli zdola, ale seshora dopadne lépe než svého času Jiří Paroubek.